Michal Ševčík se zamýšlí nad tím, jak by měl v soudobém kontextu vypadat nový český světonázor.
Česká společnost se nachází v hluboké krizi identity, ostatně jako většina evropské latinské kultury. Liberálně demokratický systém nám dal pocit volby, ale zbavil nás jistoty ukotvení. Globalizace nám otevřela hranice, ale zároveň rozrušila pocit národní sounáležitosti. Moderní individualismus sliboval svobodu, ale ve skutečnosti přinesl rozkouskování společnosti, osamělost a hodnotový relativismus.
Tato krize však není ojedinělá. Český národ čelil různým těžkým a krizovým okamžikům už několikrát v dějinách – vždy, když se ztratil jeho vnitřní kompas a bylo třeba najít novou syntézu mezi zdánlivě neslučitelnými silami. Tak jako se kdysi střetlo pohanství s křesťanstvím a feudální monarchie s husitským rovnostářstvím, dnes stojíme před úkolem smířit a významně oživit dialog mezi husovským realismem s katolickou tradicí a překonat liberálně demokratický chaos doslova revolučním řádem.
Naše současnost, ovládaná liberálně demokratickým diskursem, se snaží vnímat dějiny jako sekvenci pokroku, v níž minulost funguje jen jako odrazový můstek pro moderní individualismus a rozklad jedince na kousky (fluidní identity). Ale je to skutečně tak? Nebylo by správnější vidět dějiny jako prostor hlubokých návratů, jako proces, v němž se Pravda stále znovu objevuje a vrací, i když pokaždé s jinými kulisami?
Husovská pravda: filozofický realismus jako základ nové politiky
Mistr Jan Hus, stejně jako jeho současník Jeroným Pražský, nebyli jen náboženští reformátoři– nechtěli ničit struktury církve, ale očistit je. Jejich klíčová myšlenka byla neústupnost Pravdě. Pravda v jejich pojetí není předmětem konsenzu, není věcí většiny ani výsledkem vyjednávání. Je transcendentní, pevná a objektivní. „Pravda vítězí“ neznamená, že Pravda se přizpůsobí světu, ale že svět se musí přizpůsobit Pravdě.
Zajímavý pohled nacházíme u ruského filozofa Nikolaje Berďajeva, který říká, že pravda není demokratická – pravda je aristokratická ve své podstatě, neboť se neřídí vůlí lidu, je objektivní realitou. Tento koncept je cizí liberálnímu myšlení, které považuje pravdu za vyjednávanou dohodu mezi jednotlivými subjekty. Hus se v tomto přibližuje Platónovi, jehož princip Pravdy (Jedna) jako neměnného řádu existuje mimo lidské chtění. Husovský realismus však není pouze filozofií, ale i politickým postojem. Znamená odmítnutí kompromisů se lží, ale také s nihilismem. Husité po Husovi nejen hlásali Pravdu, ale snažili se ji i vtělit do politické reality – do konkrétní podoby společenství. To je poučení i pro dnešek: Pravda se nemůže omezit jen na akademické debaty nebo osobní postoje, ale musí se stát základem veřejného života, což znamená středem nového českého světonázoru, ze kterého lze následně vyvozovat, jak má například vypadat demokracie očištěná od moderních politických ideologií a jak formulovat skutečnou politicko-společenskou udržitelnost, která nebude měněna každé volební období na základě libovůle kdekoho.
Hus se v tomto ohledu shodoval s myšlením sv. Augustina, který tvrdil, že pravda není produktem lidského rozumu, ale něčím, co rozum teprve objevuje. „Nepochybujeme-li, pak i když se mýlíme, jsme,“ říká Augustin, a Hus by k tomu dodal: „A jsme-li, pak jsme v pravdě, neboť jinak bychom nebyli.“ Česká tradice zde tedy nestojí proti katolicismu, ale je jeho prodloužením v dějinné zkušenosti.
Katolický řád: kontinuita jako podmínka stability
Na pomyslné druhé straně tu stojí katolická tradice, která chápe pravdu nejen jako objektivní skutečnost, ale také jako něco, co musí být institucionalizováno, chráněno a systematizováno. Bez této struktury pravda upadá v zapomnění nebo je pohlcena chaosem.
Katolická tradice vždy chápala pravdu nejen jako objektivní skutečnost, ale i jako dějinnou kontinuitu. Sv. Tomáš Akvinský říká: „Omnium rerum prima causa Deus est“ – „Bůh je první příčinou všech věcí.“ Ale tato příčina se v dějinách neprojevuje chaoticky. Jak tvrdí Josef Pieper, pravda je vždy zprostředkovaná řádem – bez řádu pravda zaniká v anarchii, v nesmyslném víru událostí.
Dále například Josef Ratzinger (Benedikt XVI.), „pravda bez lásky se stává nesnesitelným dogmatem, ale láska bez pravdy se stává sentimentální iluzí.“ Řád není v tomto smyslu potlačením svobody, ale jejím předpokladem. Tuto myšlenku nalezneme i u Edmunda Burka, který tvrdil, že revoluce bez řádu vede k destrukci, zatímco řád bez schopnosti reformy vede k degeneraci. Západní liberální demokracie dnes trpí obojím – ztrátou řádu i neschopností pravdivé reformy. Je to systém, který udržuje status quo, ale bez vnitřního smyslu.
Řád ale nesmí být pouhou administrativní strukturou, musí být živým organickým systémem, jak to chápe i filozof Alasdair MacIntyre. Řád není mechanickým souborem pravidel, ale tradicí, která umožňuje předávání pravdy mezi generacemi, nesmí být cizím a vnuceným prvkem, tj. pouhou racionalistickou konstrukcí, ale žitým a živým systémem!
V českém kontextu to vidíme na příkladu první republiky. Masarykova idea „humanity“ byla ušlechtilá, ale chyběla jí nějaká srozumitelnější forma a struktura, která by ji byla schopna udržet v myslích lidí, Masarykovi se nepodařilo poměrně úspěšně mobilizující husitský étos propojit právě s humanitní demokracií a obojímu dát srozumitelný rozměr. První republika byla kulturně bohatá, ale duchovně nejednotná – navíc Masarykova koncepce byla příliš intelektuální na to, aby se dokázala bránit srozumitelnosti a jednoznačnosti politické konkurence, která chtěla odpovídat na problémy doby konkrétními řešeními. Paradoxně zde je třeba hledat spojení husitské pravdy a katolické formy.
Liberální demokracie dnes podřizuje společenství individualismu, ale česká tradice ukazuje jinou cestu: člověk neexistuje mimo svou obec, Pravda není věcí názoru a racionalistická spekulace se velice nevyplácí. Naše historie nám dává zase další příležitost, kdy můžeme provést smíření za účelem nabídnutí dlouhodobé perspektivy českému člověku sub specie aeternitatis.
Překročení liberální demokracie
Co z toho vyplývá pro současnost? Pokud chceme překonat liberální demokracii, nemůžeme se spokojit pouze s kritikou. Každý den na sociálních sítích musíme od různých komentátorů a expertů číst, co všechno udělala stávající politická garnitura špatně/dobře, topíme se a babráme v příspěvcích, které rozebírají naprosto nepodstatné jednotlivosti, a přitom jim utíká to zásadní. Problém není v současné vládě, ale v nás, ve stavu naší mysli, neochotě se podílet na věcech veřejných, nechutí přicházet do konfliktu, ale i spolupráce s druhými lidmi. Musíme vytvořit novou syntézu, nový model politického uspořádání, který bude kombinovat Pravdu husitské tradice s katolickým smyslem pro řád a kontinuitu. To je český úděl a česká otázka 21. století. Všichni ti, kteří se už úspěšně sekularizovali a myslí si, že se jedná o mrtvá témata budou brzy ujištěni, že žízeň lidí po skutečné religiozitě, a nikoliv nějakých satanských ezobludech, je vysoká a je povinností těch, kteří odpovídají za politický, kulturní a společenský stav země tyto otázky očišťovat od historických nánosů vzájemných předsudků a lží.
Liberální demokracie chápe svobodu jako neomezenou volbu, ale skutečná svoboda vyžaduje ukotvení v řádu. To znamená odmítnutí relativismu i byrokratického konzervatismu, který se v minulosti stával zdegenerovanou formou strukturálního útlaku a ochranářem rentiérů a velkokapitálu. Roger Scruton správně poznamenává, že „skutečná konzervativní revoluce nespočívá v návratu do minulosti, ale v obnově toho, co bylo ztraceno“. Česká cesta není reaktivní, není návratem k monarchii nebo idealizovanému socialismu, ale hledáním nové formy společenství, v němž Pravda a řád nejsou v konfliktu, ale ve vzájemném souladu s koncepcemi sociální spravedlnosti.
Kudy dál?
Česká identita se vždy formovala v napětí mezi revoltou a tradicí. Dnes se musíme ptát: chceme zůstat v pasivním chaosu evropského liberálního statu quo, nebo chceme vykročit k hluboké reflexi? Husité ukázali, že Pravda nesmí být jen individuálním postojem, ale musí být vtělena do činu. Katolická tradice ukázala, že Pravda je přítomna ve společenství jen tehdy, když má řád. Naší úlohou je nyní tyto dvě linie propojit. Smířit revoluci s tradicí. Smířit Pravdu s řádem. Smířit Husovu odvahu s katolickou moudrostí.
Nejde jen o filozofickou spekulaci – jde o otázku přežití národa.
Toto je naše historická výzva: revoluční řád, který překročí liberální demokracii a přivede český národ k novému sebepochopení. Budoucnost není v opakování chyb minulosti, ale v hledání cesty, která sjednotí českého ducha v Pravdě i stabilitě. Je třeba přestat kňučet a začít pracovat, podporovat mladé lidi, přestat podporovat mezigenerační propasti řečmi o tom, že ti mladí jsou hrozní, líní atd. Mladí lidé jsou jenom výsledkem naší výchovy. Zkusme zapomenout na ty, kteří jsou dnes u vlády a raději začněme zcela nezávisle hovořit o tom, co nabízíme této zemi my. Kdo my? My, kteří víme, že cesta do neštěstí již byla nakročena, nápravu však nezajistíme v pitvání se v jednotlivých chybách nepřítele.
Rozhodnutí je na nás.