Politolog Petr Drulák píše o tom, že manipulace a zastírání reality jsou neodmyslitelnou součástí politiky. Ale záleží ta tom, jak.
Žijeme v podivně vychýleném světě, v němž ti, co válčí, se jakékoliv zmínce o válce pečlivě vyhýbají, zatímco ti, co žijí v míru, jí mají plná ústa. Francouzský prezident a celá bruselizovaná Evropa nás přesvědčují, že jsme ve válce s Ruskem, ačkoliv to není pravda. Ani na izraelské masakry v Gaze se slovo válka příliš nehodí, přesto je v dnešním Izraeli všudypřítomné. Na druhou stranu, ruský prezident Putin, který na Ukrajině skutečnou válku vede, už čtvrtým rokem se tomuto slovu důsledně vyhýbá, mluví o zvláštní vojenské operaci. Oč v těchto propagandách jde?
Válkou se společnost dostává do výjimečného stavu boje o přežití, v němž neplatí běžné zákony ani ústavní pravidla. V takových podmínkách je ospravedlnitelné vše, co zajišťuje přežití státu a národa. Proto může být pro vládnoucí kruhy výhodné přesvědčit společnost, že je ve válce, i když tomu tak není. Macron si to vyzkoušel za covidu, když pandemii komentoval slovy: „Jsme ve válce“. Podobně jako většina evropských představitelů se tím postavil do role neohroženého vůdce národa a občanům vnutil omezení, která byla do té doby nepředstavitelná a jak se ukazuje naprosto zbytečná či dokonce kontraproduktivní.
Dnes, kdy v domácí politice sklízí jen neúspěchy, může přípravami na válku s Ruskem vše zastřít. Nejenže politicky přežívá, ale ještě si buduje pozici k další politické kariéře. Karikaturou této metody se stal Macronův dlouholetý ministr financí Bruno Le Maire. Před třemi lety obhajoval evropské sankce proti Rusku slovy, že povedou k jeho „ekonomického krachu“. Když loni na podzim odcházel z funkce, zjistilo se, že ke krachu směřuje spíše Francie. Za jeho úřadování stouplo veřejné zadlužení z 97 % na 110 % HDP, loňský deficit státního rozpočtu přesáhl 6 %, tedy dvojnásobek maastrichtského stropu, a finanční trhy hodnotily francouzský státní dluh jako rizikovější než řecký. Dnes se nad tím jen usmívá z lukrativní pozice „strategického poradce“ nizozemského výrobce strojů na výrobu nejpokročilejších mikročipů, ASML, který dnes na pokyn USA odřezává čínské zákazníky.
Macron hraje o víc než prvotřídní politickou trafiku. Vidí se v roli prezidenta Evropy vzdorující ruské agresi. O to větší bude účet. Evropa je na tom vojensky stejně uboze jako Francie ekonomicky. A na tom nikdo ze současných představitelů nic nezmění. Z Evropy neudělají vojenskou velmoc ani velkohubé řeči ani přísliby výdajů, na které její předlužené ekonomiky nemají. Vojenská síla stojí na schopnosti obyvatelstva bojovat a obětovat se pro vyšší celek, a tu liberálové dokonale zlikvidovali.
To však evropským lídrům nebrání využít imaginární válku s Ruskem k naprosto reálnému odbourávání demokracie. Nejhrubším způsobem to dělají v Rumunsku. Favoritu prezidentských voleb kandidaturu zakázali. Nejprve pro údajné zasahování Ruska, když nebylo prokázáno, vymysleli si jiné nesrovnalosti. U další kandidátky rumunské úřady jednoduše prohlásili, že kdo zpochybňuje členství v EU a NATO nesmí kandidovat. V podmínkách jakési obnovené národní fronty mohou Rumuni volit koho chtějí, ale jen pokud neodmítá Brusel.
O něco jemněji postupují v Německu. Když německá elita po nedávných parlamentních volbách zjistila, že strany tradičního politického kartelu ztratily ústavní většinu, sáhla k ruské hrozbě k odůvodnění bezprecedentního kroku. Svolali parlament ještě ve starém složení a nechali ho schválit změnu ústavy, která ruší dluhovou brzdu a umožňuje zadlužování na vojenské nákupy. Aby to Merzovo křesťanským demokratům prošlo, kývli Zeleným na další přitvrzení Green Dealu. Pokud tím neporušili žádný zákon, tak zcela jistě brutálně obešli výsledky voleb a zradili své voliče, kteří o Green Dealu nechtějí už slyšet.
O válce mluví i izraelská vláda. Počet palestinských obětí válečné situaci skutečně odpovídá. O válku, která je střetem autonomních, politicky organizovaných ozbrojených sil, však nejde. Střety mezi izraelskými jednotkami a Hamásem jsou minimální. Izraelské akce se nejvíce podobají koloniální trestné výpravě, v níž kolonizátor decimuje civilní obyvatelstvo v odvetě za povstalecký úder. Slovník války se však izraelské vládě hodí. Premiéru Netanjahuovi, kterého půlka izraelské společnosti hluboce nenávidí, umožňuje překlenout domácí rozpory a disciplinovat odpůrce obrazem smrtelného nepřítele. Nicméně i řada Netanjahuových odpůrců ocení, pokud se Izraeli podaří Palestince z Gazy zcela odsunout a území osídlit Židy. To by bez války možné nebylo.
Na rozdíl od Evropy a Izraele Rusko skutečnou válku vede. Na rusko-ukrajinské frontě se střetávají statisícové národní armády, a i když jsou ruské ztráty násobně menší než ukrajinské, zůstávají citelné. Přesto se Kreml slovu válka vyhýbá a mluví o zvláštní vojenské operaci. Může to být dáno ruským pohledem na Ukrajinu i povahou režimu.
Putin nejspíše nechce označit Ukrajinu za válečného nepřítele jak s ohledem na její ruskojazyčné obyvatelstvo, tak i na jeho vztah k ukrajinskému národu: je paternalistický, nikoliv antagonistický. Považuje ho za odnož ruského národa, což se řadě Ukrajinců jistě nelíbí, ale může to přispívat k tomu, že Rusko při svých vojenských útocích šetří civilisty. Možná chce také poněkud velikášsky dát najevo svoji převahu tím, že nepotřebuje sahat až k válce na to, aby Ukrajinu disciplinoval. Zde však Putin narazil na politický Západ, který ho k válce nakonec přinutil.
Podstatný může být i rozdíl mezi režimem demokratickým a autoritářským. Na rozdíl od Macrona, Merze či Netanjahua se Putin nemusí opírat o válečnou rétoriku k tomu, aby politicky přežil. Mimořádná opatření, která si demokratičtí lídři vynucují strašením, má jednoduše po ruce.
Snadno lze konstatovat, že všichni lžou. Manipulace a zastírání reality jsou neodmyslitelnou součástí politiky. Přesto je rozdíl mezi železnou pěstí skrytou nánosem eufemismů a prázdnýma rukama za rétorickým ohňostrojem. Ohnivá slova se mohou proměnit v past, která manipulátora buď znevěrohodní nebo nasměruje jinam, než by chtěl. Tak dlouho lže o válce, až se k ní třeba i proti své vůli dolže. Naopak mluvit jemně a jednat tvrdě je osvědčená státnická formule. Není však zřejmé, zda současná západní demokracie něco takového dokáže.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!