Filozof Josef Šmajs míní, že současná globální protipřírodní kultura stojí na chybné ontologii. Bez její změny lidstvo vlastní vinou vyhyne.
Každá oblast skutečnosti, má-li být lidmi správně pochopena, vyžaduje adekvátní, tj. předmětu vědy náležitě odpovídající teorii. Všechny dílčí vědy jsou dnes takovou teorií. Vědy však nemohou zkoumat skutečnost vůbec. Žádná z nich nemůže mít za svůj předmět celé bytí. Jedinou takovou obecnou teorií světa byla vždy filozofická ontologie.
Ontologie, jak snad někteří vzdělaní lidé vědí, je nejstarší filozofickou disciplínou. Byla vždy teorií bytí, teorií celé skutečnosti. Skutečnost ovšem dlouho chápala jen jako nesprávně pojaté bytí přírodní, bytí bez člověka a kultury. V pojetí bytí však tradiční ontologie preferuje stálost, pasivitu a vratnost času.
Nemohu se zde zabývat dějinami filozofie, a tak pouze řeknu, že veškerá filozofie až do Immanuela Kanta měla za svůj předmět bytí. Vlivný filozof Kant obrátil pozornost filozofie ke gnoseologii, k teorii poznání. Přišel s myšlenkou, že „věci o sobě“ jsou nepoznatelné, že to, co poznáváme, jsou jen „věci pro nás“, jsou to jen představy naší smyslovosti. Po tomto epochálním obratu se zdálo, že ontologie už není možná, že je překonaná.
Obrat filozofie ke gnoseologii byl brzy následován filozofickým obratem k člověku, obratem k výkladu světa s ohledem na lidské potřeby a zájmy. Ale ani tento antropocentrický obrat nemohl adekvátně interpretovat bytí.
Už v roce 2008 jsem ve vydavatelství Academia vydal knihu s názvem Filosofie, obrat k Zemi. [1] Pokouším se v ní, podobně jako už více než deset let před tím v knize Ohrožená kultura, [2] formulovat ontologii v nových podmínkách. Byly to pokusy vytvářet novou ontologii, procesuální ontologii evoluční. Ta už v pojetí bytí v souladu s vědou preferuje aktivitu, evoluci a nevratnost času.
Vzpomínám si, že na počátku mě trápila stará antická otázka, z čeho a jak strukturované pozemské bytí kolem nás vznikalo? Intuitivně jsem tušil, že mohlo vznikat jen dvojím možným způsobem: 1. přirozeně, jako výsledek přirozené evoluce Země, a 2. uměle, jako výsledek odlišné evoluce kulturní.
Již tehdy jsem předpokládal, že ontologie musí být v nových podmínkách nejdůležitější teoretickou disciplínou vůbec. Immanuel Kant se totiž jako důsledný zastánce osvícenského antropocentrismu účelově mýlil. Nadřazoval člověka a kulturu přírodě. V jeho pojetí byla příroda jen světem jevů, zákonitostí a kauzality, člověk naopak patřil do světa noumenonů, svobody a mravního jednání. Tento vlivný filozof, přestože v pojetí poznání měl pravdu, ještě neviděl v ontologii příležitost funkčně začlenit člověka a kulturu do přírody.
Ještě připomenu, že evoluční ontologie, z jejíž pozice jsou obě zmiňované knihy napsány, je prvním pokusem rehabilitovat ontologii v podmínkách globální kultury. Mezi našimi ani světovými filozofy nebyla však evoluční ontologie přijímána s porozuměním. Většina tradičních filozofů se totiž pohybuje v rámci konvenčního myšlení, které patrně souvisí jen s jejich úzce filozofickým vzděláním.
Evoluční ontologie [3] se pokouší vnést jasno do evoluce současného bytí vůbec, tj. nikoli jen do tématu přírody nebo člověka. Do svého předmětu zahrnuje proto i málo průhledný, a i dnes nesprávně chápaný fenomén kultury. Do tohoto předmětu však především zahrnuje dnešní existenciální konflikt globální kultury a Země.
Ještě připomenu, že neživou přírodu už na počátku novověku částečně projasnila, i když pouze mechanicky, Newtonova fyzika. Živou přírodu učinili v devatenáctém století pravdivější Darwin a Mendel. Avšak kultura jako nejrychleji rostoucí část pozemského bytí, která dnes svou expanzí ohrožuje sebe samu, zůstala i pro filozofii nepoznaným jsoucnem.
Evoluční ontologie má odvahu tvrdit, že kultura, zažehnutá člověkem, není pokračováním přirozené evoluce. Je umělým systémem s odlišnou vnitřní informací – duchovní kulturou. Ale kulturní informace je s přirozenou informací neslučitelná. Obě mají jiné nosiče a realizace ve vnějším světě, jiné formy zápisu, vzájemně se nepřečtou. Přitom kultura je lidmi budovaným systémem bez vlastní teritoriální, látkové a energetické základny. Místo, látku, energii i špatně přečtenou přirozenou informaci krade kultura Zemi.
Dvě adaptivní strategie v evoluci kultury
První strategií lidského druhu, která na počátku jeho evoluce byla vyvolána přírodní katastrofou v oblasti rovníkové východní Afriky, je druhová útočná adaptace. Vznikla tu velká příkopová propadlina, která změnila klima, a proto došlo k nevratné ztrátě přirozeného domova (niky) našich hominidních předků. Ti do té doby obývali koruny stromů a byli proto adaptovaní na relativně bezpečný stromový způsob života. V důsledku klimatické změny se ocitali v křovinaté savaně. Pod hrozbou vyhynutí se museli přizpůsobit novým podmínkám.
Dnes víme, že vynucený život v savaně připomínal vyhnání z ráje, že vyžadoval obtížnější způsoby obstarávání obživy, stavbu primitivních příbytků na holé zemi i dokonalejší sociální organizaci. Zdá se, že většina populací našich vzdálených předků v této době vyhynula. V genomu početně omezených populací, které se dokázaly přizpůsobit, se příbuzenským křížením prosazovala tato útočná adaptivní strategie. Vědomí závislosti na přírodě v ní doplňovala nutnost trvalého boje s prostředím.
Druhá velká adaptivní změna, predátorská adaptivní strategie kultury, která už odklonila kulturu od živé přírody, byla paradoxně nepřímým produktem objevu a rozvoje zemědělství. Téměř na konci jeho vývoje se totiž ve starých kulturách nečekaně objevuje období velkého duchovního vzepětí. Vznikají tu nejen monoteistická náboženství, ale zejména formativní abstrakce řecké vědy a filozofie. Protože Řekové ještě neznali teorii vesmíru, biologii ani lineární plynutí času, vzniká u vzdělaných lidí hodnotový odklon od živé přírody.
Řecká filozofie na jedné straně navazuje na mýtus a zdravý rozum, tj. podporuje nesystémový jednoúrovňový způsob interpretace skutečnosti (který se bohužel dodnes vyučuje na školách), ale na druhé straně prosazuje falešnou identitu myšlení a bytí. A právě tuto myšlenku Platón i mnozí pozdější myslitelé, včetně náboženských, pochopili jako nadřazenost myšlení nad bytím. Zejména tyto dva rysy vytvářely základ predátorského duchovního paradigmatu kultury.
Ještě dodám, že predátorské duchovní paradigma se prosadí až v souvislosti s nástupem kapitalismu. Galileovsko-newtonovská věda se svými technologickými pojmy, využitím geometrie, matematiky a kauzální mechanickou interpretací světa totiž navazuje na duchovní odkaz antiky. Mění vědu ve výrobní sílu. Patrně i proto nástup kapitalismu v Evropě časově koreluje s šířením průmyslové revoluce.
K úplnému završení však přivádí antické predátorské paradigma dnešní kultura globální. Pro svůj růst obrací proti přírodě nejen vědu ve výrobě, ale s podporou politiky i ve vojenství a v konečné osobní spotřebě. Vedle nejničivějších zbraní proti ní posílá i zbraně hromadného mírového ničení planety – zejména celosvětově šířené osobní automobily a lidem hromadně nabízenou spotřební techniku. Vede nevyhlášenou válku se Zemí.
Občanské evolučně ontologické minimum
Obecně srozumitelné evolučně ontologické minimum potřebujeme dnes proto, že biofilní transformace kultury, která stojí před námi jako existenciální nutnost, musí probíhat shora i zdola. Z oblasti vysoké politiky i za podpory občanské veřejnosti. Jde znovu o složitou problematiku, která je náročná na správné pochopení evoluce, informace i vědy a techniky. Pro snadnější pochopení nové funkce tohoto minima však postačí, když uznáme, že musí být východiskem pozitivního řešení dnešního konfliktu kultury s přírodou.
Z pozice občanského evolučně ontologického minima se především ukazuje, že nejhlubší podstatou dnešní krize není kapitalismus, ale skryté predátorské duchovní nastavení kultury. Sociálně politické formy života jsou totiž podmíněny dosaženou úrovní vývoje technologie včetně volné i zpředmětněné vědy. Dnešní korporátní kapitalismus je sice adekvátní, ale patrně poslední formou krajně predátorsky rozvinuté symbiózy fyzikálních přírodních věd s kapitálem. Usilovat dnes o odstraněné této formy, a ponechávat v platnosti její základ, (duchovní paradigma a materiální kulturu), znamená proto nezdar. Kapitalismus, obrazně řečeno, je pouze „kabát, fasáda“ na skrytě protipřírodně postaveném těle kulturního systému.
Pokud byl kapitalismus na vzestupu, a bylo třeba čelit šíření škodlivého názoru o socialistickém plánovaném hospodářství, nemohl nikdo tušit, že spontánní kulturní evoluce, je-li skrytě nastavena predátorským duchovním paradigmatem, expandující kulturu dlouhodobě optimalizovat nemůže.
Problém nového evolučního nastavení
Evoluční ontologie přichází s názorem, potvrzeným vědami zkoumajícími evoluci, že přirozenou ani kulturní evoluci nelze „řídit“. Podobně jako biofilně nastavená příroda se dnes také predátorsky nastavená kultura ve svém celku „řídí sama“. Vnitřními procesy se samovolně optimalizuje v rámci svého protipřírodního nastavení.
Bohužel, v důsledku chybného nastavení, se optimalizuje ve směru svého zániku. Proto, máme-li tuto zdánlivě bezvýchodnou situaci zvrátit, musíme se pokusit změnit nesprávný ontologický názor, z něhož globální protipřírodní kultura vyrostla.
Dnešní selhávání mezinárodní politiky v oblasti válečných příprav nepřímo ukazuje, že v prvé řadě nepotřebujeme ani další ekonomický růst, zbrojení a vyspělejší abiotickou techniku. Potřebujeme zastavit nejen všechny války, ale především válku kultury se Zemí. [4] Potřebujeme prosadit biofilní nastavení kultury. Musíme v politice, ve vědě i ve vzdělání a v médiích uznat absolutní nadřazenosti přírody nad kulturou. Prosadit celosvětově závaznou Ústavu Země [5].
Dnešní kultura může sice zůstat rozvinutou umělou strukturou, ale funkčně zapojenou do širšího systému přirozené evoluce Země. I globalizovaná kultura se musí nechat vést systémem, který je starší, širší a mocnější než umělý a dočasný lidský výtvor. Musí se funkčně propojit se systémem, který Zemi nepustoší a který se již několik miliard let samovolně strukturuje, optimalizuje a rozvíjí.
Nikoli kultura, kterou jsme vytvořili a jejíž nastavení proto můžeme změnit, ale planeta Země, kterou jsme nevytvořili a kterou změnit nemůžeme a nesmíme, je tou nejvyšší hodnotou vůbec. Zrodila nás, a pokud jsme s ní bezděčně spolupracovali, pomáhala našemu vzestupu. Pomůže nám, pokud ji správně pochopíme, objevit pokoru před přírodou a opustit arogantní pýchu na dílčí vědu a techniku. S její pomocí najde snad lidstvo sílu prosadit novou biofilní kulturní strategii. Když v nynější válce se Zemí lidstvo zvítězí, z vlastní viny zbytečně vyhyne.
Reference:
[1] Šmajs, J.: Filosofie – obrat k Zemi. Praha, Academia. 2008
[2] Šmajs, J.: Ohrožená kultura. Od evoluční ontologie k ekologické politice. Brno, „Zvláštní vydání“. 1995
[3] Podrobněji o potřebě nové ontologie např. Šmajs, J.: Pes je zakopán v ontologii. Vydavatelství MU, 2000.
[4] Tomuto tématu byl věnován televizní film Válka se Zemí. Jeho již druhé vysílání bylo v ČT 2 zařazeno na Den Země 22. 4. 2025.
[5] Srovnej Šmajs, J. Ústava Země. Filosofický koncept (česky, slovensky, anglicky, německy, rusky). Vydavatelství PRO, Banská Bystrica, 2015. Viz též filosofický návrh Ústavy Země, dostupné na www.ustavazeme.cz, www.earthconstitution.eu