Historik a etnolog Adam Votruba píše o potenciálních kulturně-společenských rizicích současné anglizace češtiny ve veřejné komunikaci.
Člověk žijící v České republice si sotva může nevšimnout stále většího pronikání angličtiny do veřejného prostoru. Není to statický stav. Je to proces, který začal v 90. letech a který pokračuje. Každý ho může vnímat, pokud se dívá kolem sebe, ale ve sdělovacích prostředcích se o něm nedočteme.
Absenci diskuze o tomto tématu lze snadno ověřit zadáním slova „anglizace“ či „anglicizace“ do internetového vyhledavače. Donedávna byl jediným příspěvkem o anglicizaci článek bohemisty Roberta Adama Anglicizace češtiny a českého komunikačního prostoru, vydaný v roce 2012. Autor cítí potřebu svůj kritický text uvést poznámkou, že se považuje za přítele angličtiny a anglické kultury. V závěru článku podotýká: „To už jsme tu v minulosti měli – ve vztahu k němčině; ale mysleli jsme si bláhově, že vytvoření sebevědomého moderního národa se suverénním státem nás recidivy uchrání.“
S jeho názorem lze souhlasit. Vypadá to, jako by se česká společnost odmítala ve vztahu angličtině řídit vlastní historickou zkušeností. Jako bychom se téměř styděli za úspěšnou emancipaci češtiny a za předky, kteří kvůli tomu vynakládali nemalé úsilí. Zdá se, že je opět aktuální postava vdovy Mastílkové z Tylovy Fidlovačky – ženy, která se snaží vyvýšit nad své okolí tím, že komolí češtinu německými výrazy.
Trend anglizace začal na počátku 90. let. Věra Kunderová, manželka spisovatele Milana Kundery, vzpomíná, s jakým rozčarováním vnímala anglické nápisy v tehdejší Praze: „Všude v centru byly dvojjazyčné nápisy. To nebylo možný ani při ruský okupaci, že by byly nápisy v ruštině.“ Ve Francii, kde s manželem žili, by podle ní něco takového bylo tehdy nemyslitelné.
Množství anglických nápisů v pražských ulicích bylo ovšem v devadesátých letech mnohem menší než dnes. Tehdy se totiž téměř nevyskytovaly mimo historické centrum. Dnes se již dvojjazyčné nápisy v pražských ulicích staly obecnou záležitostí, ale nadto se i mimo centrum objevují stále častěji kavárny a restaurace, které komunikují do veřejného prostoru pouze anglicky. Poměrně často vidíme také reklamy a plakáty, které nejsou ani dvojjazyčné, ale výhradně anglické. Používají je nejen nadnárodní korporace (např. Adidas), ale i české firmy a organizace.
V současnosti jsou již dvojjazyčné texty i na budovách státních institucí, což jsme rovněž v devadesátých letech neznali. Vláda a státní správa také používá na internetu doménu „gov.cz“ (od anglického „government“) místo někdejšího „vlada.cz“ apod. Lidé si zvykli na dvojjazyčná hlášení v metru, na nádražích a ve vlacích. Ani zde to není setrvalý stav, ale postupný vývoj, v němž angličtina dobývá nové a nové pozice. Na začátku letošního roku byla např. zavedena anglická hlášení ve vnitrostátních rychlících, zatímco do té doby jsme se s nimi setkávali pouze ve spojích mezinárodních. Dotazoval jsem se Českých drah na důvod tohoto opatření, ale nedostal jsem žádnou odpověď.
Jiným výrazným jevem je pronikání anglicismů do češtiny, obvykle z jazykového hlediska zbytečných, resp. motivovaných pocitem, že anglický termín je světovější, lepší nebo že je prostě v módě (např. „key speaker“ místo „hlavní řečník“). Rakušanovo Ministerstvo vnitra vydalo osvětovou příručku pro mladou generaci s názvem 10 fíčůr bezpečného chování v onlinu a na sítích. V této příručce se snaží vlichotit mladému čtenáři přemírou anglicismů a slangových výrazů pocházejících často z angličtiny. Rozmáhajícím se jazykovým nešvarem jsou anglické transkripce cizích jmen z jazyků nepoužívajících latinku (tedy čínských, arabských, židovských a dokonce i ruských, ukrajinských atd.). Ty se dnes pravidelně objevují i v renomovaných médiích.
Zdánlivou drobností je okolnost, že náš zákonodárný sbor byl v roce 1992 pojmenován Parlament České republiky. V názvu se použil v té době ne tak úplně zaužívaný anglicismus „parlament“ místo českých výrazů shromáždění, sněm nebo rada. Obvyklé je spíše to, že země se tradičním názvem zákonodárného sboru symbolicky hlásí k vlastním demokratickým tradicím (německý Bundestag, polský Sejm atd.). Tvůrci české ústavy tehdy dali – bezděčně nebo záměrně – přednost symbolickému přihlášení se k západním vzorům před navázáním na vlastní historické tradice.
Jiným důležitým projevem popisovaného trendu je narůstající množství výuky angličtiny ve školách. Žádný jiný předmět nezaznamenal po roce 1990 tak velký nárůst hodinové dotace. Původně povinný cizí jazyk od páté třídy (tehdy ne nutně angličtina) byl nahrazen povinností učit angličtinu již od třetí třídy. Současná vláda nově zavedla povinnou výuku angličtiny od první třídy. Fakticky se však již nyní velká část dětí setkává s výukou angličtiny v mateřské školce.
Když jsem hovořil na toto téma s různými lidmi, setkával jsem se téměř vždy s lhostejnou reakcí. Poangličťování veřejného prostoru nebylo pociťováno jako negativum a mnohdy vlastně nebylo ani vnímáno. Většina lidí tento stav obhajuje. Používají přitom argumenty převážně praktické. Výjimky jsou vzácné. Jedna moje kamarádka mi dodatečně přiznala, že na mé kritice možná něco je. Stalo se tak poté, co její šestiletá dcera (naučivši se v první třídě číst) byla zklamaná, že nápisům na ulici nerozumí a nedokáže je po přečtení ani správně vyslovit, např. protože na obchodě je napsáno „shop“, nikoliv „obchod“.
Zajímavé je, že lidé, kteří již nepamatují komunismus, bývají překvapeni sdělením, že za komunismu v ulicích žádné ruské nápisy nebyly. I tato skutečnost dokládá, jak je pro ně všudypřítomnost cizího jazyka normální.
Nejabsurdnější argument, s nímž jsem se při diskuzi o anglizaci setkal, je reakce typu: „Kritika anglizace mi zavání panslavismem.“ Zdá se, že jsou lidé, kteří odmítají obranu češtiny čistě kvůli svému odporu vůči Rusku. Ostatně už jsme se setkali i s tím, že středoevropská identita byla de facto zařazena mezi „proruské narativy na kvazimediální scéně“. Je to argument postrádající smysl. Malé národy musí pravidelně hájit svůj jazyk proti hegemonickým tendencím jazyků jiných – lotyšština a ukrajinština se bránila před ruštinou, bretonština před francouzštinou, irština a velština před angličtinou, slovenština před maďarštinou.
Máme vnímat popsané jevy jako negativní či nikoliv? Odpověď podle mě nalezneme ve srovnávacím pohledu do historie.
Germanizace u nás probíhala od 17. do 19. století. Až kolem roku 1800 se jí čeští vzdělanci začali aktivně bránit. Historik Josef Pekař tvrdí, že germanizační tendence začaly již v období předbělohorském. Byl to tedy dvě stě let trvající proces, na jehož konci se mnohým zdálo, že čeština je již odsouzena k zániku. František Vavák si v roce 1792 stěžuje v projevu k císaři Františku II., že Čech na úřadech neuslyší češtinu: „… jako bychom ne ve vlastní zemi, ale někde u cizích národů zajatí byli“. Nakonec se podařilo češtinu s vynaložením značných sil zachránit, ale nebylo to samozřejmé. Toto úsilí mohlo být menší, kdyby nastalo podstatně dříve.
Pokud bychom tuto zkušenost brali vážně, pak bychom asi neměli věřit tomu, že o český jazyk není již nadále třeba pečovat. Anglizace je trend, který začal před pouhými 35 lety. Zkusme si představit, kam by nás při stále stejné dynamice zavedl za sto nebo za dvě stě let.
Podotkl bych na okraj, že anglizaci je třeba chápat i jako doprovodný projev hospodářské, politické a kulturní závislosti českého prostoru na západních mocenských centrech. Hovoří-li Ilona Švihlíková o tom, že Česká republika se stala z ekonomického hlediska kolonií západu, pak poangličťování je kulturním projevem této kolonizace.
Hlavním rizikem daného procesu je samozřejmě dezintegrace české společnosti. Dvojjazyčnost veřejného prostoru a všeobecná znalost angličtiny má negativní vliv na integraci cizinců do české společnosti. Cizinci, kteří zde dlouhodobě žijí, nejsou často motivováni učit se česky. Opakovaně se setkávám s lidmi, kteří žijí v České republice po léta a zdejším jazykem vůbec nemluví. Někteří z nich mají dokonce za manželku Češku, přesto se spoléhají na to, že Češi s nimi budou mluvit anglicky, což se také děje. Kolega mojí známé sem přijel z Německa s dobrým předsevzetím učit se česky, ale nakonec došel k názoru, že to nepotřebuje a že vlastně k tomu ani nenachází v každodenním životě příležitost.
Může se zdát pohodlnější a praktičtější dát všude anglické nápisy, aby se usnadnila orientace cizincům a předešlo se nedorozumění. Je to tak pohodlnější pro nás i pro ně. Důsledkem tohoto momentálního pohodlí však může být později mnohem větší nepohodlí života v kulturně rozdělené společnosti. Přinejmenším bychom tuto možnost neměli brát na lehkou váhu.
Mnohým lidem se zdá, že angličtina je klíčem či prostředkem k úspěchu. Taková představa je zavádějící. Může to snad platit v případě jednotlivce, ne však v případě celku – tedy celé společnosti. Tady spíš platí, že popíráním vlastní identity se světovosti nedopracujeme, naopak zůstaneme provinční a nezajímaví. Václav Havel prohlásil, že identita znamená vytvářet něco, co je jedinečné a co nemůže jinde vzniknout. Nikoho nebude zajímat kultura země, která není „svá“. Když v 60. letech zpíval Spirituál kvintet americkému zpěvákovi Petu Seegerovi americké spirituály, poznamenal Seeger, že by měli zpívat česky a české písničky.
Lze na to možná nahlížet i takto: Úspěchem národa jako celku se zvyšují šance na uznání jeho významných osobností ve světě. Jednotlivec může zvolit individuální strategii a snažit se dosáhnout úspěchu ve světě sám za sebe, tj. za cenu vzdání se své identity a svého jazyka. Může mít pocit, že mu to dává větší šanci „prorazit“. Pravda to však nebývá, leda ve výjimečných případech. Pokud navíc tato strategie v národě převáží, pak se šance většiny členů společnosti na uznání nezvyšují, ale naopak snižují. Přizpůsobíme-li se tezi, že znalost anglického jazyka je nezbytnou podmínkou sociálního vzestupu, pak se spíše než zlepšení společenského života dočkáme toho, že se staneme národem druhé kategorie.