Historik Jiří Malínský se v seriálu věnuje dějinám slovanské politiky i tématu panslovanství nejen prismatem knihy, kterou vydal Edvard Beneš v závěru druhé světové války.
Vichřice událostí na přelomu prvního a druhého desetiletí minulého století, bezprostředně předcházející vypuknutí první světové války, zvýraznila popsané slabiny novoslovanství. Vedle pozdního expanzionismu Vídně to byl zřetelný posun doprava, k pozdně feudálním praktickopolitickým východiskům v případě Petrohradu. Vystupňování protipolské rusifikace mělo v dobových souvislostech mimořádný retardační potenciál. A tak v několika týdnech novoslovanství upadlo do své první viditelné krize. Jejím nejviditelnějším projevem byl rusko–polský spor. Následný sjezd v Sofii (červen 2010) ukončil další možný vývoj novoslovanství. Účast na něm byla za těchto okolností značně torzovitá.
Postoje vlád zainteresovaných-dotčených států k novoslovanství se vyznačovaly ostražitou zdrženlivostí. Novoslovanství na prahu desátých let viditelně sláblo přes křečovitou Kramářovu snahu po rýsování optimističtějších východisek. Mezi Jihoslovany kramářovské úsilí mělo vždy i v nejlepším případě slabší ohlas. Jejich hlavní výhradou byla výtka přílišné austrofílie. Průběh balkánských válek (1911–1913) na těchto východiscích nic podstatnějšího nezměnil. Germánský (pangermánský) tlak na Slovany byl dalším potlačujícím činitelem. Umíráčkem novoslovanství se stalo propuknutí první světové války. Mj. pro naprosto chybné vymezení mezinárodně politických předpokladů svých možných nosných strategií. Prezident Beneš pro dokreslení svých vývodů do knihy začlenil řadu archivních ukázek z dobových pramenů pozdní rakouské-uherské diplomacie. (s. 123–139).
Ústředním problémem slovanské emancipace na počátku 19. století byla absence svobody. Během předminulého století se tento stav sice poněkud zlepšil, ale přes všechno úsilí se stal jedním ze závažných problémů první světové války. S téměř stejně patrnou silou se stal i problémem druhé světové války. Slovanské tradice a politický panslavismus (všeslovanství) měly v těchto procesech menší váhu, než kterou jim přičítali současníci. Beneš proto důrazně upozornil: „Heslo – světová válka byla bojem Germánů se Slovany – bylo také velmi tendenčně do veřejnosti vrženo dokonce od politických činitelů velmi důležitých (Bethmann-Hollweg). Mělo za úkol vykonat určité propagační poslání ve prospěch politiky předválečného Berlína, Vídně a Budapešti.“ (s. 146). Beneš to považoval za vědomé zkreslování příčin první světové války podobně jako používání podobných úskoků hitlerovským Německem při rozpoutávání druhé světové války. Ve skutečnosti se jednalo o další etapu celkové ruské a rakouské balkánské politiky.
Hlavní příčinou války byl podle EB postupující rozklad Osmanské říše, úžiny (Bospor a Dardanely) a Černé moře; kolem něj se formovaly další zájmy a představy velmocí. Průvodní mytologie ve válečné propagandě té doby vytvářely jen druhotné informační šumy. Tento konflikt ve skutečnosti řešil ještě řadu dalších sporností (Alsasko-Lotrinsko, Albánie, německý spor na Dálném Východě, západní Asie, japonská expanse v Číně, africké věci). Postupně se prosazoval liberalismus a na něm založená demokracie tak, jak se utvářela od druhé poloviny 18. století. Absolutismus podle EB přežíval i ve střední Evropě přetrváváním Ústředních mocností. Tyto revoluční ideje 18. století měly pro Slovany zásadní význam. Válečným konfliktem let 1914–1918 se nastolovaly možnosti jejich účinného věcného řešení. „Je tudíž boj Slovanů s Němci (a Maďary) jen menším výsekem první světové války. Ale už z toho, co zde bylo řečeno, jasně plyne, že i v poslední válce všecky t.zv. slovanské problémy plně a důsledně do velikého moderního boje o svobodu, o demokracii, o politické, sociální a hospodářské osvobození širokých vrstev lidových vůbec“ (s. 151); byly výrazem moderní praktické slovanské politiky v míře, jež v předcházejících obdobích neměla obdobu.
Slovanské věci nezasahovaly podstatněji ani do plánů Dohody. Ani Rusko nemělo v tomto ohledu propracovanější představu. Totéž platilo i pro Jihoslovany. Významně zdrženlivější bylo i k názorům Masarykovy akce. Pro Petrohrad byl důležitý náboženský zřetel. „Je však správné aby otázka účasti carského i sovětského Ruska na osvobozenském boji nesvobodných Slovanů za první světové války byla zdůrazněna a chápána dnes především také s hlediska objektivní historie a vědy.“ (s. 154). Benešovy závěry v této věci jsou proto následující: první světová válka se stala pro utlačované Slovany zdrojem pokroku a osvobození; platí to i pro osvobození federovaných Ukrajinců a Bělorusů s výrazným ruským přispěním; mimořádný význam tu měla ruská revoluce z r. 1917; to mělo význam srovnatelný s vystoupením prezidenta Wilsona.
Současně však byla ruská politika v mnoha ohledech neslovanskou; ruské veřejné mínění nebylo o těchto agendách příliš informováno. Polská politika odrážela rozdělení polského národa do tří států. Ruský program byl pro ně málo; byli sice protiněmečtí, ale ve vztahu k Rakousku-Uhersku obezřelí. Vztah k Vídni se u nich začal měnit až ke konci války. Soustavná polsko-československo-jihoslovanská spolupráce se začala formovat až od r. 1916. Obdobné snahy se zrodily i na rakouské půdě na jednáních v Praze (1917) a v Ljubljani (1918). Pro polské politiky byl hlavní zřetel k opětovnému sjednocení země po stu letech. Tato základní linie zesílila po zjevném slábnutí Ruska v roce ruských revolucí a neoddiskutovatelnou se stala r. 1918. To vedlo k polským úspěchům na versailleských jednáních.
Jihoslované a Čechoslováci se v řadě věcí shodovali: na počátku války se orientovali na Rusko, shodovali se i v požadavku na osvobození Poláků i sjednocení podrobených částí jejich území do plnohodnotných národních států. Usilovali i o vylepšení postavení Lužických Srbů. Jihoslované však měli své postavení znesnadněno bojem na život a na smrt s Bulhary, územními spory s Itálií spory Srbů, Chorvátů a Slovinců. Vztah k Chorvatům se Srbům vymstil i za druhé světové války. Poměrně nejstabilnější byla dlouhodobá představa i praktické konání československé Masarykovy zahraniční akce. Jejími hlavními body byly polské sjednocení a samostatnost, srbsko–chorvátská dohoda a snaha o korektní kompromis v československo–polských pohraničních neshodách. V případě Lužičanů (Lužických Srbů) usilovala o jejich přiměřenou menšinovou ochranu.
Rusové v případě slovanské politiky postrádali propracovanější přístup, podobně i pro Polsko (Poláky) byla především utilitárním instrumentáriem. Jihoslované byli oslabováni svými vnitřními spory a neshodami s Itálií, i když jinak měli v tomto ohledu vstřícný přístup. Relativně nejméně konfliktní byli Čechoslováci, a to i ve východoevropském roz měru (požadavek federalizačního zakotvení zejména Ukrajinců; idealistické Benešovy představy o kvalitě tohoto včlenění v meziválečném sovětském období plynuly z politických ohledů a současně nedostatků spolehlivých informací. A jak opakovaně dodal prezident: „Svou podstatou správná koncepce slovanského souručenství, slovanské solidarity a praktické politické slovanské spolupráce mohla býti jen koncepcí opravdu lidovou, demokratickou a tudíž vpravdě revoluční. Bez demokratického režimu, bez převratů a lidových revolucí a bez velikých mezinárodních změn nedala se uskutečnit.“ (s. 161).
První světovou válkou s výjimkou Lužických Srbů nabyly všechny slovanské národy samostatnosti a svobody. Dvě otázky – polsko–ruská a jihoslovansko–bulharská – zůstaly nedořešeny. V druhém případě se jednalo zejména o makedonskou otázku. Těšínskou otázku Polskem (sanačním) zneužívanou pro potřeby jeho „fašizující politiky“ byla nemožnost přátelských kontaktů: „Proto bylo Pilsudského a Beckovo Polsko od r. 1926–27 Československu zásadním nepřítelem.“ (s. 163). V Československu byl ústředním problémem státu „administrativní vyřešení otázek slovenských“; obdobně se strukturoval i vztah k Rusínům (Zakarpatsko). Jugoslávie žila otevřeným problémem srbsko–chorvatsko–slovinských vztahů a s tím úzce souvisejících náboženských problémů.
V obnoveném Polsku vznikl po rižském míru (1921) problém ke vztahu tzv. východopolského obyvatelstva ukrajinského a běloruského. Problémem byl i polsko–sovětský vztah. Pro Bulharsko otevřenou otázkou zůstával jeho vztah k makedonskému obyvatelstvu.
V československém případě jednání o česko – slovenském vztahu vyvrcholilo v létě 1938; na rozdíl od henleinovců dospělo na práh oboustranně přijatelného řešení. Beneš k němu dospěl na základě jednání s Jozefem Tisem (1887–1947), Ivanem Dérerem (1889–1973) a Milanem Hodžou (1878–1944). Definitivní řešení tohoto vztahu měl pod EB stanovit československý lid v obnoveném státě. Při té příležitosti připomněl i malichernosti na slovenské straně a nedvojsmyslně konstatoval: „… a to je a zůstane v problému tom to podstatné – boj slovenské reakce proti demokracii a pokrokovosti Čechů.“ (s. 165). Nikoliv náhodou měla hlinkovská separatistická iredenta oporu v Maďarsku, Německu a Polsku. Současně v této souvislosti zmínil i řadu českých necitlivých chyb, jež slovenským nesouhlasícím skýtaly řadu levných záminek k jejich ne(proti)československé rétorice. „Já osobně jsem za celá ta léta na našich chybách na Slovensku neměl žádného podílu.“ (s. 166).
V podkarpatskoruské otázce se pražská vláda podle EB nedopustila podstatnějšího pochybení. Vývoj k autonomizaci nejvýchodnější prvorepublikové země však měl být podle prezidentova názoru rychlejší; toto své stanovisko však nebyl s to v prvorepublikových vládách s to prosadit. Proto také hlásal, že v těchto věcech bude muset být zjednán zásadní zlom a nalezeny nové konsensem všech zaštítěné změny a zásady.
Mnoho se bude muset měnit i u Jihoslovanů; bude nutně užitečné poohlédnout se v jejich případě po Evropě a hledat inspirace pro nová modernizační řešení. I v Jugoslávii došlo v meziválečném období k řadě chyb. Imperativem pro změny budou – nebo by měly být – zásady lidové demokracie. Její konkrétní podoba je plně vnitřní záležitostí budoucího osvobozeného státu. I Polsko se bude musit plně vyrovnat s dědictvím sanačního režimu.
Přesto přese všechno bylo meziválečné období pod Edvarda Beneše obdobím faktické stagnace slovanských politik. SSSR byl stále vnímán jako dočasnost svého druhu a předpokládala se obnova předlistopadových (předříjnových) dob dumovské monarchie. Sovětské exekutivě se jejich soubor jevil jako instrumentárium nepřijatelností. Současně přetrvával odpor exilů jak národních, tak nebolševických. K tomu Beneš připojil svou osobní zkušenost, že při československo–sovětských jednáních roku 1922 o uzavření obchodní smlouvy jak lidový komisař zahraničí Georgij Vasiljevič Čičerin (1872–1936, EB vzpomínal, že mluvil česky), tak i Leonid Borisovič Krasin (1870–1926) se těchto slovanských politik živě zmiňovali. Jejich meziválečný průnik zbrzdily i pravicové zvraty kolem poloviny dvacátých let; hlavní pozornost se za těchto okolností soustředila na otázky vnitřní politiky. Toto zhoršení posílily i pravicové zvraty v Polsku a Jugoslávii.
Do nástupu Pilsudského režimu se Praha snažila o slovanskou spolupráci s Varšavou se zřetelným protiněmeckým ostnem. Druhým bodem o oživení všeslovanství byly spojenecké vazby na Bělehrad, které vyústily do ustavení Malé dohody na počátku dvacátých let. Slovanství mimoto žilo v Československu až do mnichovského diktátu (1938); jeho výrazem byly kulturní a školské investice a reformy na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Mimoto do Prahy byly institucionalizovány na československé náklady některé slovenské instituce a aktivity. Patřily mezi ně založení všeslovanské knihovny jako součásti čerstvě založeného Slovanského ústavu, koncentrační lokace řady slovanských institucí, spolků a knihoven i podpora práce slovanských intelektuálů a vědců. Platnou byla i pomoc slovanským exulantům. V Praze např. působily univerzity ruská a ukrajinská. Cenná byla i pomoc slovanským exulantům postihující vysoké stovky utečenců a exulantů (široce tyto věci v knižním souboru svých knižně vydaných prací zmiňuje např. ve odborné tvorbě Andrej Borisovič Zubov (nar. 16. ledna 1952). V řadě případů se však, jak se prokázalo na konci třicátých let, jednalo velmi často o snahy výrazně jednosměrné. Za zmínku stál i poměrně živý slovanský vědecký ruch. Na téma všeslovanství byla během První republiky vedena řada veřejných diskusí; až příliš často však v nich byla patrna už překonaná kramářovské poetika.
Kromě toho se TGM i EB snažili prezentovat slovanskou problematiku i v neslovanském zahraničí. Jejími trvalými výsledky se stalo ustavení stolic mj. i pro studium středoevropských národů na Londýnské univerzitě (prvním profesorem byl Robert W. Seton-Watson a několikaleté vydávání prestižního odborného časopisu The Slavonic Review a na Sorbonně (prvním profesorem byl Louis Eisenmann) a již z válečných dob vycházející revue Le Monde Slave. Již zmíněná pravicová protiofenzíva (Itálie, Maďarsko, Polsko, Jugoslávie, Bulharsko) byla spojena s nekulturním nacionalismem (šovinismem), který se postupem času rozvinul do fašistické podoby a dosáhl vrcholu v nacistickém Herrnvolku a Lebesraumu. Byla ti snaha zvrátit vývoj evropské společnosti od konce 18. století. „Byl to jedním slovem boj mezi dvěma nesmiřitelnými světy.“ (s. 175).
Sovětská politika se po r. 1932 začala sbližovat se západními demokraciemi. Po vstupu do Společnosti národů r. 1934 se ostře postavila proti okupaci Habeše-Etiopie, občanské válce ve Španělsku; současně usilovala o podpis Východního paktu a r. 1935 uzavřela spojenectví s Francií a Československem. Ostatní slovanské státy však kolem poloviny třicátých let více či méně přešly na stranu hitlerovského Německa. Platilo to jak o Polsku, tak po marseilleském atentátě i o Jugoslávii; Benešovo varování v Bělehradě v dubnu 1937 vyznělo doprázdna. K fašismu se postupně přichylovala i bulharská vláda. Své původní politice zůstalo věrno výhradně Československo.
Mnichovský diktát a průvodní události byly v době vzniku knihy stále v živé paměti; „Během krise o Mnichov a po ní mi šlo především o zachování jednoty československého lidu, o to, aby v přicházejícím boji na život a na smrt vydržel a aby se ani v nejhorších chvílích nepoddal. Čekal jsem, že krise a válka bude velmi dlouhá a šlo mi o to, jak , válka naplnila; lidé jako Hácha či Tiso zůstali osamoceni (prezident Hácha je specifický případ tragicky poznamenaný důsledky svého těžkého zdravotního stavu; EB byl v tomto případě vázán ohledy na aktuální politickou dobovou situaci).
A jak Beneš dále výslovně dodal: „Isolovaná válka naše a Sovětského svazu proti Německu v r. 1938 by byla měla naproti tomu – jak jsem tehdy soudil – zcela jiný průběh. … Bylo by to prostě znamenalo vyplnění toužebných přání vládnoucích kruhů a fašisující reakce, která v té době manévrovala tak, aby dojde-li v Evropě k válce, byla to ‚ válka mezi nacismem a bolševismem.“ (s. 179). Sovětský svaz byl v raném podzimu 1938 základní nadějí a oporou druhého československého prezidenta. Neodvratná druhá světová válka, věděl EB, vypukne později a teprve v ní mělo smysl československé přímé angažmá. Mezi jiným to bylo i důležité stanovisko slovanské povahy, jež předem vyrůstalo z československého národního a státního zájmu. V druhém plánu zůstal původní Benešův koncept spočívající na kolektivní bezpečnosti; bylo to za situace velkých rezerv Německa, jež ještě na podzim 1938 zdaleka nebylo na válku připraveno. Beneš se v této souvislosti vyjádřil jednoznačně i k sovětské politice v létě 1938: „V létě roku 1939, když došlo ke konfliktu mezi Hitlerem a polskou vládou o gdaňský koridor nebyla si zcela jista, že už válka začne, očekávajíc, že západní velmoci se i vzhledem k Polsku pokusí o druhý „Mnichov“. Proto také jednala od května r. 1939 se západními mocnostmi o spojenectví, doufajíc, že spojenectvím tím by byl Hitler zdržen od brzkého útoku proti Polsku a Sovětský svaz by tímto oddálením konfliktu získal dostatek času na válku se lépe připravit. Je však známo, že západní velmoci – vlády Daladierova a Chamberlainova – o smlouvu se Sovětským svazem mnoho nestály a Polsko Beckovo jí kladlo v cestu řadu obtíží a překážek ať z toho, či onoho důvodu.“ (s. 181). Nezdar těchto jednání vedl k sjednání paktu Molotov–Ribbentrop (a následně i Stalin–Hitler).
Pro stálou kontinuitu své válečné i meziválečné politiky by Československo z války mělo vyjít poměrně rychle zkonsolidováno. Polský a jugoslávský meziválečný příklad je důkazem kromobyčejné neprozíravosti svých meziválečných režimů; jejich nedostatečnosti za cenu krvavých obětí nahrazovaly jejich druhé odboje. Prokázalo se rovněž, uváděl dále EB, že lidové pojetí protifašistické politiky SSSR a Československa bylo tou nejlepší politikou slovanskou. Oponenturou sanačního Polska byla londýnská vláda generála Wladyslawa Sikorského; o tom byl prezident ve Spojeném království opakovaně ujišťován exilovým polským premiérem. Obdobnou úlohu sehrál i maršál Josip Broz-Tito v jugoslávském případě. Náležité poučení dostalo i Bulharsko.
V závěrečných pasážích své knihy přechází druhý československý prezident do prognostických úvah: „Problémů slovanských národů nevyřeší ani slovanské idealistické horování a sentimentální mluvení o slovanství a slovanských bratrech, ani kollárovské romantické slovanství či reakční slavjanofilství a polský starší či novější mesianism nebo dokonce expansivní panslavism kteréhokoli druhu a odstínu; nevyřešilo jich také buržoasní liberální novoslovanství z doby před první válkou světovou, které chtělo smiřovat carism s říší habsburskou a stavět nějaké imperialismy slovanské proti imperialismu Hohenzollernů.“ (s. 185). Slovanské společenství v minulosti bylo vskutku silné jen jako společenství revolučního boje.
Druhá světová válka se svými již se rýsujícími výsledky může slovanské problémy zjednodušit a přiblížit k jejich konečnému řešení. Proto se Beneš naléhavě ptal: „Rozhodnou se dost radikálně a demokraticky, ale zároveň disciplinovaně a s ohledem na zájmy státu jako celku řešit své vnitřní politické, sociální a hospodářské problémy které úzce s vnitropolitickou administrativní a státní jejich úpravou souvisejí?“ (s. 186). Bude to provázeno imperativem věcnosti a oboustranně nacházených shod? Především je to všechno výrazem sociálního problému. Směřování k budoucnosti by mělo být směřováním k svobodnému, zdravému a sociálně uspokojenému člověku na pozadí všeevropské práce proti útočnému němectví. Proto EB volal po poválečném konstruktivně revolučním mezinárodním společenství nejen slovanském.
Jak velkou závažnost si uchová v tomto ohledu zkušenost z boje „proti největší, duchovně nejsprostší a lidsky nejhnusnější reakcí“ – s fašismem a nacismem? Když se v Moskvě konal ve dnech 4.–5. dubna 1942 další slovanský sjezd, položil si Edvard Beneš otázku po překonání disharmonií a neshod všeho druhu a vůli vedoucích k nastolení nových vnitroslovanských vztahů. Tím se měl trvale obírat tímto sjezdem ustanovený a zvolený trvalý orgán Všeslovanský výbor. Československo v něm zastupovali prof. Zdeněk Nejedlý a plukovník Heliodor Píka. Výbor také začal vydávat revue Slavjane. Mj. si uložil zveřejňování dokladů o hitlerovských zločinech. V návaznosti na tento sjezd se sešli účastníci dalšího slovanského sjezdu v Detroitu za účasti občanů USA slovanského původu a na konci r. 1943 se obdobný podnik konal v Londýně. Mezi slovanskými národy nebyly tímto Výborem činěny žádné rozdíly. Současně byl v Moskvě založen nový vědecký slovanský ústav. Značný úspěch se svými slavistickými přednáškami na Lomonosovově univerzitě měl prof. Zdeněk Nejedlý.
Beneš proto konstatoval na okraj těchto Sověty podněcovaných aktivit: „Je to sám o sobě zjev charakteristický. Bude-li se dále rozvíjet i po válce a nezůstane-li jen taktikou, nýbrž bude i cílem, bude to pro věci slovanské rozhodující. … Soudím, že v té hrozné světové krisi od r. 1938 i sovětský socialism i ruští komunisté vyvozují správné závěry z faktu, že čím se jde hlouběji k lidové mase, tím vice se musí respektovat její nejsilnější životní city a hlavní složky každé lidské personality, individuality každého jedince, nemá-li míti nakonec neúspěch i celá jejich nauka sociální.“ (s. 193). Odkázal současně na TGM a jeho vývod o tom, že ani proletářský internacionalismus se neobejde bez respektování národního citu navazujících lidových mas. Současně zcela nevyloučil konjukturálnost válečných sovětských slovanských snah: „I s tím se musí jako s jednou z možných eventualit počítat, neboť nikdo nesmí zapomenout na dva podstatné a zásadní prvky komunistické doktríny, jimiž bude vedena i praktická politika Sovětského svazu, pokud jeho teoretickým vodítkem pro praktickou politiku bude komunistická teorie.“ (s. 194). Z tohoto hlediska Beneš hodnotil i podpis třetí československo–sovětské smlouvy z 12. prosince 1943. Považoval to za další revoluční akt moderní slovanské politiky.
Současně slovanské národy vyslovovaly obavy, zda levicové sovětské slovanství není jen zástěrkou pro obnovený ruský expanzionismus. Z tohoto hlediska by byl nanejvýš nešťastným podnikem záměr Moskvy na připojení všech dalších slovanských států se SSSR. (s. 196). Benešovy válečné zkušenosti s Moskvou mluvily o opaku. Tlumočil i své přesvědčení, že národněji budou smýšlet a postupovat i komunisté dalších slovanských států. V československém případě je půda pro toto politické myšlení již připravena: popularita SSSR je mimořádná, vztahy k dalším slovanským národům a státům korektní a na demokratickém základě budované. Popularita SSSR se neomezuje na Československo; srovnatelně silná je i v Bulharsku a nové Jugoslávii. Do toho se promítá i nová forma se základem v kollárovské humanitě. Obtížný je a bude polský problém.
Prvním z poválečných obtížných problémů bude – uvažoval Beneš – územní otázka. Měla by být řešena na etnografickém základě nenásilnou, demokratickou dohadovací cestou. Dalším kritériem by mělo být krajní mezování národnostních menšin; státy by měly být národnostně co nejvíce stejnorodé. Takto docílený kompromis by měl být prohlášen za definitivní. Je přitom třeba maximální oboustranná vzájemná dobrá vůle a tolerance. Citlivě je nutné přistupovat k územím s přechodnými dialekty-nářečími. Do budoucna by se mělo usilovat o postupné integrování-asimilaci slovanských národnostních minorit. Mělo by to vůbec platit pro všechny evropské etnické minority všeobecně.
Za zvlášť důležité EB považoval uzavření územního dohody mezi Polskem a sovětským Ruskem. Obdobně viděl i územní otázky mezi Polskem a Československem. Připomněl proto i těšínskou otázku z let 1918–1920 (slovenské pohraniční věci nezmínil) a odkázal v té souvislosti na smlouvy z r. 1924. Tím by tato břemena nedávné minulosti mohla být odstraněna. Obdobná řešení viděl i pro Jugoslávii a Bulharsko. Tyto věci by v žádném případě neměly být mezinárodními otázkami.
Řešení vztahů Rusů s Ukrajinci a Bělorusy považoval autor knihy za zvládnutá. Nedvojsmyslně vyjádřil i své stanovisko k česko–slovenskému vztahu: „Pokládám za správné, aby se v rámci řešení slovanských problémů také konstatovalo, že etnicky Češi a Slováci jsou členy jedné užší národní rodiny slovanské, stejně tak jako Srbi, Chorvati a Slovinci. Při tom odmítám se pouštět do malicherného sporu o tom, zda-li např. Slováci jsou nebo nejsou ‚národem‘, ‚národností‘, ‚kmenem“, zdali slovenština je ‚jazykem‘ či jen ‚nářečím‘ atd. Respektuji prostě, pokládá-li se ten či onen občan československý za Čecha nebo Slováka a mluví-li nebo píše-li češtinou nebo slovenštinou.“ (s. 202).
Předpokladem moderního slovanství je i neformální sounáležitost a zásada vzájemné podpory a obhajoby v rodícím se novém systému evropské či světové bezpečnosti. Platí to především pro očekávatelné formy poválečného pangermanismu. Jádrem této vzájemnosti by se měl stát trojúhelník Rusko–Polsko–Československo. To by podstatně oslabilo možný německý expanzionismus. Zvlášť žádoucí by byla sblížení polsko–československé a jihoslovansko–bulharské. To vylučuje vše, co připomíná reakci: panslavismy, panrusismus, polské nebo ruské mesianismy. To nevylučuje – i pro Západ – inspirativnost a nadčasové stránky slovanských kultur vůbec. Určitě je třeba z úvah o slovanské vzájemnosti trvale vyloučit náboženský prvek (s. 204).
Při dohánění Západu – zaostávání slovanských národů je pro Beneše neoddiskutovatelnou skutečností – nelze pominout, že v řadě ohledů se mu Slovanstvo buď blíží, nebo vyrovnává. Platí to jak pro prvorepublikové Československo, tak pro nepřehlédnutelné polské pokroky a vzestupy. „Evropa se proto musí snažit Sovětské Rusko a Slovany pochopit, nehledět na ně s despektem a čerpat i od nich to, co ke zdokonalení evropského lidstva a kultury může z kultur slovanských přispět. Po mém soudu je toho mnoho, zejména také v kultuře duchové.“ (s. 204).
Předchozí díly:
- K historii všeslovanských politik (1. část)
- K historii všeslovanských politik (2. část)
- K historii všeslovanských politik (3. část)