Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje dějinám slovanské politiky i tématu panslovanství nejen prismatem knihy, kterou vydal Edvard Beneš v závěru druhé světové války.
Austroslavismus vyzníval v dalších desetiletích v závislosti na vývoji mezinárodní situace v šedesátých letech předminulého století jako východisko táborového hnutí a prostředek obrany proti dualismu; byl ve velmi nesmělé podobě využíván i během tzv. pozitivní politiky Riegrova a mladočeského období (1879–1890 a po r. 1897). V praxi mimo odpor Vídně a Budapešti také ztroskotával na nesouhlasu Jihoslovanů, polských představách, ukrajinských konceptech a střídavých přístupech ruské politiky. Dějinný význam Slovanského sjezdu je ovšem i tak značný: byl prvým zřetelným vystoupením nejpočetnější skupiny evropského obyvatelstva a podnětný byl i svou „realistickou revolučností“, jak jeho přístupy charakterizoval EB. Opatrný byl jeho vztah k panslavismu. Pozoruhodná je podle autora i kontinuita praktických požadavků, které byly na Slovanském sjezdu poprvé zřetelně zformulovalovány.
Neméně důležitým zdrojem moderního slavismu (slovanství) bylo ruské slavjanofilství. Nezdar děkabristického hnutí dostal i Rusko do působení „jara národů“. Zřetelně se projevil kolem r. 1840. Vedle západníků se objevili i první slavjanofilové, jejichž reprezentativním představitelem byl Ivan Alexejevič Kirějevskij (1806–1856). V jejich vizích se Rusko priorizuje svým pravoslavným (ortodoxním) křesťanstvím a přežívajícím občinnictvím (občanstvím). Ušetřeno projevů západní degenerace stává se pro budoucno nadějí Evropy a lidstva. Do značné míry to platí pro většinu Slovanů. Za těmito závěry stojí německá filozofie v podání Herderově, Schellingově a Hegelově. Úzce s tím souvisí „nadýchané“ líčení Slovanů jako holubičího plemene; je napájeno z romantických zdrojů. Působištěm této holubičí idyličnosti je již zmíněný venkov. Pocity jsou náhradou za demokratické principy a zásady. Beneš lakonicky dodává: „Slavjanofilové nemyslí – jedním slovem řečeno – správně ani historicky, ani filosoficky.“ (s. 50)
Svým působením se slavjanofilství stalo východiskem narodnictví (v Benešově dikci národňáctví). Svými představami odpovídá kollárovským konceptům první poloviny 19. století. Svár rozumu a citu, který na jedné straně sílí a nabývá na nadčasovosti, na straně druhé z něj činí neživotaschopný systém vzdálený všednodennosti. Proto jeho největší síla tkví paradoxně v jeho nesporné přesahovosti; je v mnoha ohledech základním kamenem moderního rusství a věrně zrcadlí přednosti i slabiny ruské národní povahy. Plodné bylo v tomto ohledu i tam, kde vyvolávalo spory a sváry.
Pojem panslavismu je obtížně vyjadřitelný pro svou mnohoznačnost. Vyplynula z toho řada zbytečných sporů s jeho německými, maďarskými a mnoha dalšími kritiky. Určujícími znaky tohoto směřování a usilování je jednak snaha o politické uchopení, kam náleží i tušený slovanský územní expanzionismus, jednak zvýšený důraz na příbuzenství všech slovanských národů. Místa, kde došlo k nejsilnějšímu usilování tohoto druhu, byla v Rusku, Československu a zčásti u Jihoslovanů. Toto tzv. slovanské hnutí bylo občasným pomocníkem ruské zahraniční politiky. Výrazněji bylo Petrohradem uplatňováno po prohrané krymské válce. Alexandr II. Osvoboditel (1818–1881) uplatňuje se v ruské a bulharské historiografii) využíval tyto možnosti zejména na počátku svého panování až po rok druhého polského povstání (1863). To vedlo v ruské vnitřní politice k zesílené protipolské tendenci a rusifikaci polského obyvatelstva.
Vnitřní svárlivost panslavismu (všeslovanství) dotváří jeho bližší ideová a zájmová infrastruktura. Infrastruktura. Mimo vágní panslavismus to v Benešově líčení dále jsou národnostní partikularismy (požadavek úplného respektování odlišných slovanských identit včetně ruského území, viz Poláci), reakční obsahy (národnost, pravoslaví, samoděržaví, tíhnutí k větší pospolitosti) a účelově používaný panrusismus. Idealismus se tu prolíná s šovinizující rusizací a odporem k demokracii a všeobecně pokroku. Přímým (bezprostředním) důsledkem je tu podle Beneše „Důsledný odpor k Polákům a Ukrajincům, tendence ztotožňovat slovanství stále s národností (ruskou)“ (s. 62)
Druhý slovanský kongres v Moskvě (1867) tím vším byl poznamenán; neúčastnili se ho Poláci. Čechy zastupovali Palacký, Rieger a František August Brauner (1810–1880). Jeho hlavní účel byl především propagační a politický; byl výrazem naděje na zmar březnových nadějí (1848) a krymskou porážku (1856). Navrhovalo se, aby další kongresy následovaly v dvouletých intervalech. Tématy otázky vzájemností kulturní, umělecké a vědecké; v Moskvě měl sídlit slovanský výbor a měla být rovněž zřízena Slovanská Matice. Určujícím rázem kongresu byla jeho zvlášť zdůrazňovaná efektní reprezentativnost. Svou váhu však měly i politické projevy; za Čechy vystoupili Palacký a Rieger. Oba se v nich projevili jako osmačtyřicátníci svými požadavky rovnosti a respektu mezi slovanskými národy navzájem. Důležitým byl i požadavek vzájemného hlubšího poznávání mezi nimi, který s tím souvisel.
S tím souvisel i hluboký vnitřní rozpor slovanského hnutí: zrcadlilo ho Riegrovo veřejné prohlášení z 15. června 1867; zužování vzájemných kontaktů zužujících slovanskou vzájemnost na apolitické agendy bylo více taktické než faktické. Beneš konstatoval: „Ale čím větší měl Palacký zklamání z postupného vývoje věcí v Rakousko-Uhersku, tím více se smiřoval s Ruskem; zavedení dualismu vývoj ten zpečetilo. Rieger mluvil v Moskvě stejně jako neoslavisté r. 1908.“ (s. 64). Vývoj slovanských věcí pro EB byl prostě pomalý a klikatý. Na kongresu zazněly i hlasy silně protipolské; odrážely neujasněnosti a rozpolcenosti většiny jeho účastníků. Přesto všechno oproti r. 1848 znamenal značný pokrok I tak však poměrně rychle retardoval do zapomínané epizody.
Všeslovanské kulturní snahy (všeslovanský jazyk, nedostatek znalostí slovanských jazyků, přežívání staroslověnštiny) střízlivě věcný Beneš nazýval politickými hračkami. Nejen volba jednacích řečí při jednáních slovanských národů, ale i problém k(c)yrilice: bylo by vhodné, aby se jí vyučovalo na některých českých, jihoslovanských a polských školách. Obdobně rozporně působí i myšlenka na šíření pravoslavného křesťanství na slovanském Západě. V československém případě tu spolupůsobí váha cyrilometodějské tradice. Má svoji váhu i ve slovenském případě. Podle Beneše však tato tradice postrádala výraznější sílu a průbojnost i přesvědčivost. Za historicky zcela neoprávněné označil i spojování této tradice s dědictvím české reformace během osmdesátých a devadesátých let předminulého století. Odmítl také plané nejasné citové horování a hejslovanění. EB dále dodal: „Pokusy takové opravdovému slovanství mohly jen škodit; kritičtí pozorovatelé okamžitě ukázali na praktické nemožnosti podobných názorů a tak se vnášely do otázek, beztoho již dosti sporných a složitých, nové zcela zbytečné a často dětinské spory.“ (s. 70).
První praktický program všeslovanství vytvořený ruskou sranou vznikl bezprostředně po moskevském sjezdu. Nejprve časopisecky (1869), o dva roky později knižně vyšla kniha Nikolaje Jakovleviče Danilevského (1822–1885) studii Rusko a Evropa. Přírodovědec se do svého konceptu snažil vložit systém národních kmenů a národních rodin. Protestantismus je pro ruského badatele negováním „pravého“ náboženství. Skutečným božstvím je pro něj pravoslaví a slovanství je bojem proti pozápadnění slovanství (zejména rusství). Součástí tohoto boje je i potírání Poláků jako nejvíce pozápadničtělých (poevropštění) Slovanů. Jeho pohled je pansofickým nacionalismem. Od všeněmectví se odlišuje menší vědeckostí a větším diletantismem; stylizuje se do proroka a apoštola. Cílem jeho snah je všeslovanské impérium (svaz) fakticky vedené Ruskem. Nikoliv náhodou se dovolává respektu k všelidským ideálům, lidskosti a citlivého slovanského srdce. Kromě toho uznává práva slovanských národů na plnohodnotnou existenci a respektuje i práva západoevropských národů. Naproti tomu podle EB „Pangermáni jsou pak vědečtí, macchiavellističtí cynikové a vypočítaví nadutci, z nichž šovinistická kriminální a sportovní domýšlivost udělala romantiky a zločinné fantasty.“ (s. 75).
Obdobně vystupoval ve svých odborně literárních vyjadřováních Danilevského současník generál Rostislav Andrejevič Fadějev (1824–1883). Rusko tento vojenský spisovatel nazíral jako možného dědice osmanského Turecka a Rakouska-Uherska. Velký význam přikládal systematickému soustavnému pěstování vnitroslovanských kontaktů literárních a vědeckých, protože slovanstvu hrozí největší nebezpečí ze západní Evropy a sjednoceného Německa. Nejprve by byli obsazeni Češi a po nich ostatní neruští Slované. Rovněž musí být osvobozeny Halič, Podkarpatská (Karpatská) Rus a Besarábie. Fadějev se ve svých vývodech blíží Danilevského názorům. V některých ohledech se blížil Kramářovým představám: slovanské soustátí v mnohém závisí na Češích; Polákům v mezích jejich plemenného rozšíření musí být dána svoboda. Takto uspořádaný stát by umožnil slovanským národům jejich svobodný rozvoj. Názory obou zmíněných autorů byly mezi Slovany široce komentovány a diskutovány.
Oba citované autory uvedl EB jako typické představitele politického panslavismu přechodu třetí a čtvrté čtvrtiny předminulého století. V dalších pasážích své knihy se druhý československý prezident se odkazuje na srovnání vývodů obou nejzřetelnějších a nejpropracovanějších ruských panslavistických autorů období po moskevském slovanském sjezdu s představami tzv. novoslovanství posledních předválečných let před propuknutím první světové války. Benešova charakteristika opět vyniká robustností svého podání: „Historie slovanského hnutí po r. 1871 dá se připnouti na některé důležité události politiky evropské: na povstání balkánské, válku rusko–tureckou r. 1876-8 a berlínský kongres, na uzavření dvojspolku a trojspolku a pak aliance rusko–francouzské, a konečně na vnitřní boje národnostní v Rakousku-Uhersku. Po Danilevském až do formulování neoslavismu zůstává však celé slovanské hnutí především zase v citovosti a v nejasných představách o slovanské jednotě a solidaritě, o slovanském sbližování a o Rusku jako protektoru slabých a utlačených národů slovanských.“ (s. 76).
Kontrasty mezi názory pragmatických slavjanofilů a konkrétními projevy ruské zahraniční politiky sycené bezprostředními velmocenskými představami carského soustátí byly zřetelné. Přesto se pochopení pro slovanské integrační tendence v Rusku posílilo a v určitém ohledu i konkretizovalo. Proslovanské nálady zesílily i u Čechů a Slováků (EB cituje v tomto ohledu podpůrný Riegrův staročeský (staroliberální) pozdrav z 13. května 1877 a Sladkovského paralelní ještě vstřícnější reakci jménem druhé nejstarší české mladočeské (mladoliberální) strany z 28. července stejného roku. U Poláků se jako odraz rusifikačních tendencí naopak ve stejné době projevil silný protiruský odpor. Slovanské dmutí ještě zesílilo po podpisu sanstefanského (svatoštěpánského) míru 3. března 1878 a naopak bylo dotčeno podpisu limitujícího berlínského míru (13. července 1878). Neúspěchy ruské expanzívní zahraniční politiky spojené se zesílením Ústředních mocností panslavistické úsilí dále posílily.
Předchozí díl: