Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje dějinám slovanské politiky i tématu panslovanství nejen prismatem knihy, kterou vydal Edvard Beneš v závěru druhé světové války.
Poměrně často slýcháme zmínky o nepopiratelné etnické i kulturní blízkosti slovanských národů a etnik západních (Češi, Poláci, Slováci, Lužičtí Srbové, Kašubové, Slovinci, Slezané), východních (Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, ale také Lemkové a jižních (Srbové, Chorvati, Bosňáci, Slovinci, Černohorci, Makedonci, Bulharové) i další etnika na pohyblivém rozhraní etnografických skupin a menšinových etnik uvnitř kulturního slovanského světa. První zmínky o slovanském povědomí sahají do 14. – 16. století (u nás např. klášter Na Slovanech-Emauzy nebo korespondence mezi srbským carem Štěpánem Dušanem a Karlem IV.).
Zajímavou rekapitulaci novodobé historie všeslovanských (panslovanských) snah podává ve své méně známé knize Úvahy o slovanství. Hlavní problémy slovanské politiky prezident prof. Edvard Beneš. Rukopis knihy byl, jak je výslovně upozorněno, vytištěn přímo z autorova rukopisu v češtině ve Spojeném království (v Londýně). Je datovatelný do počátku roku 1945, zjevně do období předcházejícím 22. únor 1945 (datum Benešova odletu-opuštění Londýna) do Moskvy k jednáním o budoucím vládním programu (na počátku dubna 1945 Košický vládní program) a složení první Fierlingerovy vlády, vlády osvobození, která právě v Košicích ukončila působení londýnské exilové vlády.
Kniha je převratně významná právě svým vročením-vměsíčněním. Reprodukuje tedy skutečné Benešovy názory na poválečné uspořádání republiky a poválečný česko-slovensko-rusínsko (ukrajinský) vztah, tj. je založena na premise trvání republiky od Aše k Jasině. V resumované podobě současně podává historii všeslovanských snah s důrazem na pražský Slovanský sjezd v červnu 1848. Současně sleduje nepravidelně tikající historii dalších občasně pořádaných slovanských sjezdů, výši a dosah zastoupení slovanských národů, ruské, ale i polské sklouzávání k mesianismům, případně šovinismům a územním expanzionismům i dosah těchto snah v evropském (tehdy to znamenalo i světovém zejména s ohledem na ambice a sílu carského Ruska.
Nemálo místa je věnováno i sovětskému období a očekáváním, která EB spojoval s jejich působením a vlivem v nastávajícím a rychle se blížícím poválečným obdobím. Češství a slovenství se mu jeví jako vrchol těchto úsilí právě pro jejich směřování k demokratickým (buržoazně demokratickým) revolucím, k prosazování hodnotových orientací středních vrstev (inteligence, sedláků, statkářů, mohovitějších chalupníků nebo dřevo- či kovorolníků, řemeslníků, úředníků, ale i dělnických špiček a vůdčím zjevům socialistického dělnického hnutí. Myšlenka takto založených vývojových i ozbrojených revolucí a vlivů a dosahů obou světových válek se tak v Benešově podání jeví ústředním jádrem jeho knihy a mírou etičnosti a úspěšnosti panslavistických (všeslovanských) snah a úsilí.
V úvodu Beneš charakterizuje politické směřování První republiky do ustavení občanské koalice (panské koalice, jak také byla nazývána) na podzim 1926: „… uvnitř to byla spolupráce dělnicko-rolnická, mezinárodně to byla především orientace francouzsko-britská (a malodohodová), politika mezinárodní demokracie a Společnosti národů, a konečně intenzívní usilování o definitivní likvidaci antisovětské politiky intervenční a isolační, o diplomatické uznání Sovětského svazu a navázání soustavné spolupráce naší i ostatní Evropy s Moskvou.“ (s. 5). Konzervativní opozice, zosobňovaná dr. Karlem Kramářem, toto západovýchodní směřování kritizovala a jednostranně se orientovala na Západ. Prakticky opustila slovanskou orientaci v naději na obnovu carské monarchie.
Delikátní problémy – jak to charakterizoval EB – slovanské spolupráce Beneš precizoval v průběhu dvacátých let a pojetí, které si takto vytvořil, bylo východiskem jeho úvah i ve třicátých a čtyřicátých letech. V londýnském exilu se mu však nedostávalo literatury a dalších vědeckých podkladů (s. 7). Se zadostiučiněním konstatoval obnovení zájmu o slovanskou politiku v Sovětském svazu, kde byla nastolena během válečných let. „Není to výklad expost, řeknu-li na tomto místě, že jsem byl vždy přesvědčen, že se v daném momentě ozve i v sovětské mezinárodní politice prvek slovanství. Byl jsem téhož mínění jako Masaryk, který tvrdil v první světové válce, že se za krátko po ní marxističtí internacionalisté budou musit vrátit k idei národní a vypořádat se s ní; uplatňoval jsem to i na komunisty.“ (s. 8). Tyto myšlenky uplatnil i běhemsvého prvního sovětského pobytu roku 1935; v rozhovoru se Stalinem, Molotovem a Litvinovem zmínil, že nebude nikdy nic podnikat proti Polsku, tlumočil svůj zásadní odpor proti pangermanismu (všeněmectví) a všem formám rasismu. Stalin tehdy na jeho vývody odpověděl vstřícně.
Současně prozíravě dodal: „Já vím, že komunism zůstane i po válce tím, čím byl ve své podstatě a zejména ve své sféře hospodářské a sociální před válkou“ (s. 10). Ale i tak nebude moci podle jeho přesvědčení přehlížet národnostní a úžeji slovanský zřetel. Vyjádření naděje v zlepšení jeho předválečných postupů a názorů však pro futuro vyznělo spíše jako zbožné přání a ztrpčilo velmi podstatně poslední měsíce prezidentova života.
Svůj vlastní výklad slovanských politik a vnitroslovanských vztahů začíná popisem prvních historicky doložitelných faktů. A to včetně prvních germánských náběhů k neblaze proslulému Drang nach Osten.Tak vypadaly prvotní situace během příchodu kapitalistické sociálně ekonomické formace v případě ne-li všech, tedy v každém případě většiny slovanských národů. Germánská přehrada zůstávala i tehdy nejsilnějším zbrzďujícím činitelem zpomalujícím emancipační všeslovanské snahy a působícím proti jejich vyhraňování a dosahování kvalty srovnatelné s dobovou západoevropskou úrovní.
Povědomí o slovanské kulturní a etnické spřízněnosti zesílilo po evropském „jaru národů“. Tato tendence se podle EB dále stupňuje od přelomu 19. a 20. století a vrcholí druhou světovou válkou. Mimo vztah k německému Drang nach Osten tu působilo také pravoslaví (východní křesťanská ortodoxie) a dlouhodobý boj proti osmanské turecké expanzi. Významnou úlohu tu v této souvislosti hrála i ideologie třetího (Ivan III. Veliký) Říma. Ta se vztahuje až ke staroruskému kyjevskému knížeti sv. Vladimíru I. Svjatoslaviči Velikému a probíhá dějinami až k Jekatěrině II. Veliké (1762–1797). Objasňuje také i dnes trvající silnou vazbu východní části jižních Slovanů a prostřednictvím velkomoravské tradice se také projevující i u Slováků. Ruskou expanzi zastavuje podle Benešova syntetizujícího výkladu až porážka ruského státu v krymské válce.
Slovanská komponenta se v této ruské tendenci projevuje již během vlády Jekatěrinina vnuka Alexandra I. (oslavné počiny buditelů Jungmannovy generace) a také v úsilí prvních ruských slavjanofilů doby vlády Nikolaje I. Slovanské nadšení austrofilů Františka Palackého a Františka Ladislava Riegra však konzervativní až reakční oficiální Moskva i cara Alexandra II. Osvoboditele sdílela se zřetelným odstupem. Zřetelným katalyzátorem tohoto úsilí se staly až válečné konflikty Ruska a jižních Slovanů s tureckou Osmanskou říší v letech 1876–1878. Tyto boje pokračovaly i během balkánských válek a první světové války. Pro Rusko ovšem slovanské (všeslovanské) komponenty, jak upozornil prezident, byly pouze spolučiniteli sloužícími cílům a úsilí oficiální politiky Petrohradu; nosnější tu byl náboženský činitel.
Specifickým myšlenkovým útvarem, který velmi výrazně ovlivnil moderní slovanství, bylo francouzské osvícenství. Benešova charakteristika této duchovní dimenze je pregnantní: „Humanitní filozofie 18. století, vedoucí k velké revoluci francouzské, žádala zrušení všech politických, sociálních a hospodářských výsad vyšších tříd společenských. Zdůrazňujíc politickou rovnost všech občanů, položila základy k modernímu politickému demokratismu; žádajíc svobodu politického přesvědčení, vědy a náboženství a v důsledcích svých vedouc k účasti širokých vrstev na vládě a správě státu, dala základ k modernímu konstitucionalismu a k probuzení vrstev lidových jednak po stránce ryze politické, jednak také i po stránce jazykové, kulturní a národní – tj. vedla k národnímu obrození národů menších a utlačovaných.“ (s. 26)
V českých poměrech to znamenalo historické odumírání poddanské optiky, nástup tvořivějších prvků nejen v převládajícím venkově a maloměstě, ale i v cechovním řemesle, i ve světě vědy a intelektu. Toto téma je plně živé i dnes; míra, jakou je zejména unijní Evropa s to se k němu blížit či se naopak od něj vzdalovat, je také dosti spolehlivým indikátorem její momentální civilizační a tím i jejího místa v nově se rýsující struktuře světových kulturních regionů-(sub)kontinentů. Druhý československý prezident tedy ve své době myslel a jednal současně, ale i předvídavě. Prognostický rozměr chybí současné české a unijní politice nejcitelněji. Otevřenou otázkou zůstává ruská Evropa a BRICS.
Propojení encyklopedistů s duchovním úsilím Josefa Dobrovského, Josefa Jungmanna, Jána Kollára, Pavla Josefa Šafar(ř)íka, Františka Ladislava Čelakovského se na jedné straně vzpíná k Herderovi, Lessingovi, Goethovi, Kantovi a Schillerovi, na straně druhé dospívá k velikému dubisku, rusství (v té době, podotýká EB, se od něj ještě neodlučuje ukrajinství a běloruství) a tím i k modernímu pojmu slovanské vzájemnosti. Obdobným duchovnem je provanuto i moderní jihoslovanství ve stadiu současně dobového ilyrismu. Jsou tu patrné i společné jmenovatele: lidství a humanita.
Levě romantické revoluční němectví dospívá k paralelním integračním snahám. Prvním konkrétním plodem tohoto vyzrávajícího německého integračního snažení se stal velkoněmecký frankfurtský Všeněmecký revoluční parlament (1848–1849, Frankfurter National Versammlung). Toto vzepětí zpětně ovlivňovalo pozdního Jána Kollára a orientovalo slovanské integrační snahy. Kulturní během těchto revolučních let poměrně rychle dospívalo v Benešově úvaze k prvnímu období slovanské politiky. Kollárovy snahy následoval méně expanzívní, ale zřetelně vědečtější Čechoslovák Šafárik-Šafařík a poměrně důsledně navazovala i rychle vyspívající zakladatelská slovenská štúrovská generace. Kollárovské snahy se setkávaly i se zřetelnými odezvami u Jihoslovanů a Ukrajinců; v Rusku jej propagoval historik a filozof Michail Petrovič Pogodin (1800–1875). Kollára Beneš považuje za otce romantické koncepce západního slavismu. (s. 30)
Tuto romantickou éru panslavismu střídá období realističtější. Jeho protagonisty byli František Palacký a Karel Havlíček Borovský, shodou okolností rovněž formativní osobnosti moderního češství. Na jejich úsilí na počátku 20. století navázalo novoslovanství (1905–1914); první světová válka vyvrátila i je.
Dne 11. dubna 1848, ještě před volbami do frankfurtského parlamentu, poslal František Palacký svou proslulou odpověď (EB ji otiskuje doslovně na stránkách 32–37 své již citované knihy). Obsahuje velmi zdvořilou, ale v jednoznačném odmítnutí svou stejně jednoznačnou reakci. Z toho všeho vznikla myšlenka na svolání obdobně budovaného (vše)slovanského sjezdu, jehož vůdčí ideou se měl stát Palackého koncept austroslavismu. Prvým, kdo volal po jeho svolání, byl podle EB ještě v dubnu 1848 Ľudovít Štúr. 1. května 1848 se v Praze sešel přípravný výbor, který zpracoval řadu důležitých podkladových materiálů. Snažil se v nich reagovat i na poměry v Uhrách (Maďarsku). Podklady se týkaly i v dobovém kontextu mimorakouských Slovanů. Po zahájení sjezdu 2. června 1848 došlo k podstatnému rozšíření jeho programu především na základě podnětů jeho ruských a jihoslovanských účastníků (delegátů).
Vedle prorakouských příspěvků tak v auditoriu zazněly i řeči protirakouské, protimaďarské protiněmecké a neskrývaně radikálně demokratické. 12. června byl na základě návrhu polského delegáta Karla Fryderika Libelta (1807–1875) schválen manifest odvolávající se na základní heslo Velké francouzské revoluce volnost – rovnost – bratrství; manifest dále po pádu feudálních stavovských privilegií požadoval nové politické uspořádání Evropy, záruku národních a individuálních všech slovanských národů na přiznání práva na národní a individuální svobodu, odstranění feudálních privilegií, rovnost před zákonem a přeměnu Rakouského císařství ve spolek rovnoprávných národů. K tomu EB cituje nadčasový výrok delegáta-účastníka sjezdu Michaila Alexandroviče Bakunina (1814–1876) „Slovanská jednota, slovanská svoboda, slovanské obrození není možné jinak než zničením říše rakouské“(s. 38).
Mimoto paralelně vznikl užší „rakouský“ manifest Slovanů (Češi, Slováci, Poláci, Rusíni, Chorvaté, Srbové a Slovinci) žijících v císařství. Zvažovali i zavedení nového pojmenování podunajského soustátí (jedním z těchto návrhů byla Unie rakousko – slovanská). A jak Beneš podotkl „Tak zvaný austroslavismus byl tedy hnutí výlučně politicko-praktické, vzniklé v převratných dobách evropské politiky kol r. 1848 a na úsvitě konstituční éry v říši habsburské.“ (s. 39). V úvahu bral přitom demografickou infrastrukturu soustátí a usilovalo co nejdůslednější společnou obranu slovanských národů proti německým a maďarským nárokům. Zájem na její další existenci plynul z obav z Pruska a možného vytvoření jednotného Německa. Federalizační program měl být nejsilnějším bodem jejich obranné koncepce. Trvalým plodem Slovanského sjezdu se stala dnes zcela zapomenutá slovanská hymna Hej Slované melodicky odvozená z Dabrowského hudby (Jeszcze Polska nie nezgineła) z r. 1834; existuje ve víceru slovanských národních textových mutací.