Politolog Petr Drulák komentuje geopolitické a bezpečnostní okolnosti nového konfliktu mezi jadernými sousedy Pákistánem a Indií. Proč jde o lekci pro EU na Ukrajině?
Koncem minulého týdne jedna část Evropy oslavovala porážku nacistického Německa a její druhá část se pokoušela sankcemi a ultimáty porazit Rusko. Ale v srdci Eurasie se schylovalo ke konfliktu dvou jaderných velmocí. Od poslední války v roce 1971 nebyly Indie a Pákistán tak blízko konfliktu. Odvrátit se ho podařilo vzájemnou zdrženlivostí a diplomacií.
Krize vypukla koncem dubna po teroristickém útoku v indické části Kašmíru, jemuž padlo za oběť 26 turistů, cílem se stali proto, že byli hinduisty. K útoku se přihlásila islamistická teroristická skupina navázaná na pákistánskou organizaci Jaish-e-Mohammed, která usiluje o přičlenění Kašmíru k Pákistánu a výhledově o zavedení muslimské vlády nad Indií. Indická vláda tuto organizaci dlouhodobě považuje za nástroj, který pákistánský stát používá k destabilizaci Kašmíru s cílem jeho odtržení od Indie. Odpovědnost za útok přisoudila vládě v Islámábádu.
Pákistánská vláda teroristický útok odsoudila, kondolovala pozůstalým a veškerou odpovědnost odmítá. Situace je však složitější. Pákistánská vláda ve skutečnosti kontroluje svoji zemi jen částečně. Nejenže jsou v Pákistánu území, která jsou pod kontrolou tamních kmenů a kam moc státních institucí nesahá, ale klíčovou státní institucí je armáda a její zpravodajská služba, která představuje stát ve státu mimo kontrolu volených politiků. Tyto struktury hlubokého státu často chrání a podporují jednotlivce a organizace, které jejich vlastní vláda dala na seznamu teroristů, neboť se jim hodí na špinavou práci.
Vezměme si takového Usámu bin Ládina. Zatímco američtí spojenci Pákistánu na něho pořádali globální hon a pákistánská vláda ho prohlašovala za veřejného nepřítele, hledaný terorista se zdržoval v Abbottábádu. Nešlo o nějakou jeskyni na kmenových územích, nýbrž o místo plně pod vládní kontrolou sto kilometrů od hlavního města, kde sídlí vojenská akademie. Znalci místních poměrů nepochybují o ochranné ruce pákistánských zpravodajců. Není divu, že v Dillí nevěří ujištěním Pákistánu, že nemá nic společného se skupinou útočící v Kašmíru, zejména když pákistánská vláda indickou kontrolu nad tímto územím neuznává. Nelze však vyloučit, že premiér a další civilisté v jeho vládě neměli o útoku tušení a ani o něj nestáli.
Oč v Kašmíru jde? Do roku 1947 bylo toto horské území mezi Indií, Pákistánem a Čínou autonomním knížectvím pod britskou kontrolou. S odchodem Britů a dělením jejich indické říše na část muslimskou a hinduistickou se otevřela otázka jeho budoucího postavení. Ve hře byly tři možnosti: samostatný stát (jako například Bhútán či Nepál), součást muslimského Pákistánu a součást hinduistické Indie. Rozhodnutí komplikovalo složení obyvatelstva: jasná muslimská většina (v Kašmírském údolí téměř výlučná) ale také výrazná buddhistická menšina (v Ladaku sousedícím s Tibetem) a významná hinduistická menšina (zejména v oblasti Džammú), k níž patřil knížecí rod a vládnoucí elita. Od konce čtyřicátých let zde vypukaly násilné střety mezi místními, do nichž se zapojily jednotky nově vzniklých států Indie a Pákistánu. Výsledkem bylo rozdělení Kašmíru podle toho, kdo co dokázal zabrat.
Větší část území i obyvatelstva získala Indie, menší Pákistán. Indii to v podstatě vyhovuje, Pákistánu nikoliv, k nespokojenosti má dva důvody: obyvatelstvo a řeky. Pákistán soudí, že území obývané muslimy mělo připadnout jemu a nikoliv Indii. I kašmírští aktivisté, k němu vzhlížejí jako k přirozenému ochránci, na což Dillí reaguje represemi. Kašmírem také protéká hlavní pákistánská řeka Indus a několik jejích přítoků. Indie proto díky kontrole Kašmíru může rozhodovat, kdy a kolik vody se dostane do vyprahlého Pákistánu. V roce 1960 se Indie ve smlouvě zprostředkované Světovou bankou zavázala využívat řeky povodí Indu tak, aby Pákistán nepoškozovala.
Aby to bylo nebylo příliš jednoduché, neobývané himalájské oblasti na východě obsadila Čína (kde Indus pramení). Z pohledu Pekingu se jedná o čínské území, které zabrali Britové a které spojuje západní Tibet se Xinjiangem. Když Čína v šedesátých letech začala na sporném území stavět silnici, Indie se pustila se svým severním sousedem do pohraniční války, ale území nedobyla. S Pákistánem vedla Indie o hranice Kašmíru války tři. Po té poslední v roce 1971 se obě vlády v dohodě ze Simly zavázaly, že spor budou řešit jednáním.
Současná krize mezi oběma zeměmi je mimořádná tím, že kromě stahování diplomatů, rušení víz a zastavení obchodu, k čemuž docházelo v posledních desetiletích opakovaně, se hroutí smluvní základ vzájemných vztahů. Indie bezprostředně po teroristickém útoku ohlásila, že dokud bude Pákistán podporovat teroristy, pozastavuje platnost Smlouvy o řece Indus, Pákistán reagoval vypovězením dohody ze Simly. Jinými slovy Indie pohrozila škrcením vody a záplavami, Pákistán nasazením vojáků na sporném území.
Tím to však neskončilo. Minulou středu Indie podnikla odvetné vzdušné údery na pákistánské cíle s desítkami mrtvých. Podle Indie šlo o teroristické základny, Pákistán mluví o útocích na civilisty a zásahu mešity. Když Pákistán reagoval raketovými a dronovými útoky, přikročila Indie v pátek k útokům na cíle nikoliv už teroristické, nýbrž vojenské, včetně důležité letecké základny poblíž hlavního velitelství pákistánských ozbrojených sil v Rávalpindí. Obě velmoci klouzaly do eskalační spirály, v jeden okamžik bylo na obou stranách hranice přes 120 stíhaček v jedné z největších leteckých bitev moderních dějin.
V sobotu se země dostaly na práh jaderné války. Hrozba jaderného úderu vycházela z Pákistánu. Navzdory svým rozsáhlým vojenským schopnostem je několikanásobně slabší než Indie; právě z těchto důvodů si k nelibosti svého amerického spojence a ve spolupráci se Severní Koreou před lety pořídil jaderné zbraně. V Islámábádu se šířily obavy, že Indie chce využít situace a Pákistán fatálně oslabit, což údajně vedlo k diskusi o možnosti jaderného úderu proti Indii. Ale po jaderném útoku Pákistánu by nutně následoval zničující jaderný protiútok Indie. Oběti na obou stranách by se v lepším případě počítaly na desítky milionů. Během víkendu naštěstí přišla zpráva o příměří.
Pohroma byla odvrácena, poněvadž nikdo o válku nestál. Pákistán sice má zájem na destabilizaci poměrů v indickém Kašmíru, ale není připraven čelit indické vojenské převaze. Indie situaci eskalovala svými údery na území Pákistánu. Úspěšně dala najevo, že na teroristické útoky bude od tentokrát odpovídat cíleným vojenským úderem proti Pákistánu. Ale rozhodně nechtěla ohrozit svoji prosperitu válkou se sice slabším, a přesto dobře vyzbrojeným sousedem. Klíčoví poradci a generálové z obou stran o víkendu jednali.
Významná byla i role velmocí, z nichž ani jedna neměla zájem na eskalaci. Rusko bylo od šedesátých let hlavním zbrojířem Indie, ale také udržuje dobré vztahy s Pákistánem, jehož kandidaturu do uskupení BRICS podporuje. Hlavním dodavatelem zbraní Pákistánu je Čína. Sama má s Indií kvůli sporné hranici napjaté vztahy, ale od loňského setkání v ruské Kazani se nejvyšší představitelé obou velmocí snaží o zlepšení.
USA považovaly Pákistán během studené války za důležitého spojence, nicméně vzájemné vztahy v posledních desetiletích ochladly; Washingtonu vadí pákistánské jaderné zbraně i podpora islamistům. USA se začaly více zajímat o Indii jako eurasijskou protiváhu vůči Číně, ale Pákistán přes palubu nehodily. Rozhodně nemají zájem o indicko-pákistánský konflikt, z něhož by mohla profitovat Čína. Jak ministr zahraničí Rubio, tak i viceprezident Vance během víkendu telefonovali s nejvyššími představiteli obou velmocí. Údajně varovali indické představitele před další eskalací, která by Pákistán přiměla k jadernému úderu. Mohli tím pomoci urovnání. V Dillí však nesli se značnou nevolí, když příměří v sobotu oznámil prezident Trump, aby si přičetl zásluhy.
Dlouholetý konflikt tím vyřešen není a obě strany se nyní obviňují z porušování příměří. Ale jelikož o víkendu všichni jednali racionálně, byla eskalační spirála rozbita a válka bezprostředně nehrozí. Opět se ukázalo, že diplomacie může pomoci míru, pokud se jí ovšem státy nezřeknou; jako Evropa na Ukrajině.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!