Politolog Petr Drulák píše o tom, že se současné soudy, nejen na evropské úrovni, a nejen v otázkách migrace, naučily jednat politicky. Proč je soudcokracie problém a co s ním?
Devět evropských premiérů poslalo k Radě Evropy do Štrasburku uctivou žádost, zda by nebylo možné zahájit diskusi o interpretaci Evropské konvence o lidských právech. Vyčítají Evropskému soudu pro lidská práva, že ji vykládá tak široce, že jim znemožňuje vracet do zemí původu migranty páchající zločiny. Poukazují tím k hlubšímu problému soudcokracie. Ale nadnárodní byrokraté a soudcokraté o žádnou takovou diskusi nestojí.
Pokud si evropské vlády skutečně chtějí poradit s migrací, musí nejprve zkrotit soudcokracii. Vlády sice mohou přijímat protimigrační opatření, ale k ničemu nepovedou, pokud je progresivistické soudy rozbijí a na zodpovědné politiky vyhlásí justiční hon. Matteo Salvini strávil před italskými soudy pět let, než se zbavil hrozby mnohaletého vězení za to, že coby ministr vnitra zakázal nevládkám vyloďovat nelegální migranty z Libye v italských přístavech. Britské soudy blokovaly odsuny migrantů do Rwandy. Francouzský ústavní soud zrušil půlku restriktivních opatření migračního zákona, který v parlamentu prosadila jinak progresivistická Macronova vláda.
Soudy jednají politicky. Ohánějí se nezávislostí, ale prosazují ideologii, která staví práva migrantů nad práva původních obyvatel, nad svobodu projevu, nad bezpečnost a pořádek. Pokud s tím vlády a parlamenty chtějí něco dělat, musí jednat s justicí politicky – přinejmenším tím, že si ověří, koho jmenují do vysokých funkcí na státních zastupitelstvích či na nejvyšších a ústavních soudech.
Zvláštní kapitolu představuje soudcokracie evropská. Evropské soudy, které nejsou pod ničí kontrolou a nikomu nejsou odpovědné, přijímají rozhodnutí, která mají navíc charakter cizího diktátu, s nímž domácí demokratické instituce nemohou nic dělat. Soudy jsou dva: ten v Lucemburku spadá pod Evropskou unii, ten ve Štrasburku pod Radu Evropy. Evropský soudní dvůr v Lucemburku svojí interpretací evropského práva neustále rozšiřuje pravomoci institucí EU. I Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku si svými rozhodnutími vynucuje politiky, o něž demokratická většina nestojí.
Otevřeně se hlásí ke zvyšování lidskoprávních standardů, ale na srdci mu leží jen práva některých. Zatímco migrantům a dalším menšinám přisuzuje nároky, které v evropské konvenci nejsou, práva příslušníků většiny ho nezajímají; během covidové tyranie mlčel. Evropské centrum pro právo a spravedlnost před lety publikovalo výzkum, v němž vysvětlilo jednu z příčin. Významná část štrasburských soudců se rekrutuje z právních aktivistů z nevládek a s konfliktem zájmů si nedělají těžkou hlavu. Nejenže téměř čtvrtina stálých soudců mezi lety 2009 a 2019 přišla z nevládek placených Sorosem, ale také ve stovce případů rozhodovali v případech vznesených nevládkami, pro něž předtím pracovali.
Právě do Štrasburku adresovali evropští premiéři svůj dopis. Dohromady ho daly dvě premiérky: levicová Mette Frederiksenová z Dánska a pravicová Giorgia Meloniová z Itálie. Obě občas vybočí z evropského mainstreamu tím, že řeknou něco rozumného. Jako například teď. Své požadavky formulují velmi opatrně až defenzivně. Adresáta ujišťují o své oddanosti lidským právům, OSN, EU a NATO a dávají najevo, že jsou si vědomi, že budou obviněni z podkopávání demokracie.
Ale přesto si dovolují požádat, zda by nebylo možné zahájit debatu o tom, zda soud svým extenzivním výkladem práv migrantů už neopouští konvenci, kterou má interpretovat. Stěžují si, že jeho rozhodnutí jim například brání odsunout do země původu i pachatele násilných trestných činů a že to nedokážou vysvětlit svým občanům. Pokorný tón dopisu umožnil získat podpisy i takových konformistů jako český premiér Fiala, polský premiér Tusk či představitelé Belgie a pobaltských států. Fica s Orbánem nejspíše raději ani neoslovili, aby si v očích štrasburské vrchnosti příliš nezadali.
Přesto se na devět opovážlivců ve Štrasburku mračí. Generální tajemník Rady Evropy Alain Berset je pokáral. Odpověděl strohými floskulemi, které se míjejí s podstatou stížnosti: Evropskou konvenci o lidských právech členské státy demokraticky přijaly a soud, který ji vykládá, je nezávislý a nelze ho politizovat. Také premiéry napomenul, že podobné zpochybňování autority soudu je obzvláště nešťastné dnes, kdy se soud zabývá porušováním lidských práv ruskými agresory na Ukrajině. Přinejmenším Fialovi s Tuskem se dostalo jejich vlastní medicíny, sami odkazem na Putina obhajují stratosférické ceny energií a další nesmysly.
Pokud má být boj se soudcokracií úspěšný, nelze ho vést uctivými suplikami. Této nadnárodní chobotnici je potřeba ukázat sílu. Každý stát může hlasovat proti rozpočtu Evropského soudu pro lidská práva, každý stát může od evropské konvence odstoupit. Vůči Radě Evropy jsou tyto kroky podstatně lehčí než vůči EU, lze je podniknout ze dne na den. Moc štrasburských soudců se pak může rychle rozplynout.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!