Média o případu informují často zavádějícím způsobem, ale problém je v tom, jak široce se vykládá zákon a k čemu to vede, píše historik Adam Votruba ke kauze učitelky Bednářové.
Informování médií o případu paní učitelky Martiny Bednářové je v mnoha ohledech zavádějící. Učitelka Bednářová má být údajně souzena za popírání genocidia. Tato formulace je však matoucí, neboť příslušný § 405 definuje širší okruh provinění: „Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“
Prvoinstanční soud obžalovanou učitelku osvobodil a dospěl k závěru, že Martina Bednářová „explicitně, ale ani implicitně v kontextu všech svých výroků v hodině českého jazyka zachycených v pořízené nahrávce nepopírala, nezpochybňovala ani neospravedlňovala žádný konkrétní válečný zločin ani zločin proti míru Ruské federace na území Ukrajiny, ale žáky nevhodně ovlivňovala ve snaze přesvědčit je o správnosti svého názorového pólu…“
Situace je poněkud komplikovanější, neboť současné znění zákona umožňuje i poměrně extenzivní výklad v souvislosti s pojmem „zločin proti míru“. Ten mezinárodní právo definuje jako „plánování, přípravu, rozpoutání nebo vedení útočné války nebo války v rozporu s mezinárodními smlouvami, dohodami nebo garancemi či účast na společném plánu či spiknutí k jejich provedení.“
Podíváme-li se na soudem zdokumentované výroky Martiny Bednářové, pak zde najdeme výkladovou linii, kterou ve skutečnosti lze interpretovat jako ospravedlňování ruského zásahu. Učitelka Bednářová tvrdila, že vůči ruskému obyvatelstvu na východní Ukrajině probíhaly etnické čistky. V této souvislosti pak pokládá žákovi otázku: „Je jenom na zvážení, když tvoje rodina bude žít u sousedů někde jo? A budou jí tam ubližovat, budou jí tam masakrovat, půjdeš k těm sousedům nebo nepůjdeš?“
Problém je, že při takto extenzivním výkladu zákona se nám do hledáčku dostává řada diskusí o legitimitě či nelegitimitě ozbrojených zásahů. Do definice zločinu proti míru mimochodem spadá i americký útok na Irák a na bývalou Jugoslávii. Je jistě možné poměrně přesvědčivě argumentovat ve prospěch legitimity obou zásahů, jenomže definice zločinu proti míru se netýká legitimity z hlediska morálního. Za zločin proti míru je považována příprava nebo vedení války v rozporu s mezinárodními smlouvami. Do této kategorie lze tudíž zařadit prakticky každou útočnou válku, která nebyla posvěcena ze strany OSN. Znamená to, že podle paragrafu 405 mohou být potenciálně stíhatelní všichni, kdo prohlašovali bombardování Jugoslávie či napadení Iráku za oprávněné. Dočkáme se toho, že bude státní zástupce stíhat novináře nebo i politiky, kteří se vyjadřovali a vyjadřují ve prospěch amerických zahraničních intervencí? Je zřejmé, že litera zákona je tady dosti široká. Logicky se nabízí otázka, zda není celý tento paragraf chybný.
V této souvislosti stojí za pozornost, že jeho dřívější znění (platné v letech 2000 až 2009) bylo podstatně užší: „Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické nebo komunistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“ V době, kdy prezident Václav Havel hájil americký zásah proti Iráku, nemohlo tedy být takové počínání ještě v rozporu se zákonem. Vyjadřovat se stejným způsobem dnes však z formálního hlediska už není nezávadné. Čistě logicky pak vůbec nezáleží na tom, jestli ospravedlňujete nějaký válečný konflikt pravdivými nebo nepravdivými argumenty. I pokud by třeba irácký režim měl zbraně hromadného ničení (což se nikdy neprokázalo), nic to nemění na tom, že válka proti Iráku nebyla v souladu s mezinárodním právem.
Argumentaci skrze ospravedlňování vojenské agrese sleduje ve svém dovolání i nejvyšší státní zástupce, když upozorňuje, že samotný akt napadení suverénního státu je zločinem proti míru a že v rozporu s paragrafem není jen popírání válečných zločinů, ale i jejich ospravedlňování. Jeho stanovisko přijal ve svém usnesení i Nejvyšší soud.
U toho se však argumentace státního zástupce nezastavuje. Snaží se dále dovodit, že obžalovaná se dopustila i popírání válečných zločinů. I v tomto mu dává Nejvyšší soud za pravdu. Děje se tak poměrně sofistikovaným způsobem, který se už dostává za hranici výrokové logiky.
V reakci na některé vývody státního zástupce Nejvyšší soud např. konstatuje: „Byť se takové přirovnání může zdát poněkud překvapivé, vychází z premisy, že lež není názorem, byť ji pachatel subjektivně vnímá jako pravdu.“ Tento výrok se sémanticky dostává do rozporu s významem slova lež. Pokud někdo totiž vnímá svůj výrok jako pravdu, pak to není lež, ale omyl.
Usnesení Nejvyššího soudu se ocitá na tenkém ledě, když se snaží dokázat, že omyly paní učitelky by měly být právně klasifikovány jako lži. Dokládá to zejména následující výrok (který je poněkud kuriózní, neboť se zdá vycházet s postmoderní definice pravdy, tj. z představy, že pravda je konsenzus): „Je tedy možno uzavřít, že obviněnou není možno považovat za osobu, která výroky pronesla v důsledku své nevědomosti či neznalosti. Obviněná si byla dobře vědoma toho, že její názory jsou v rozporu s většinovým názorem současné demokratické společnosti, čímž není myšlena pouze Česká republika, ale přinejmenším celé evropské společenství.“
Je otázkou, proč se vůbec Nejvyšší soud do této argumentace pouští. Pokud je obžalovaná subjektivně přesvědčena o své pravdě nebo jí nelze dokázat, že by lhala, pak je na místě řídit se principem In dubio pro reo – tedy principem, že v případě pochybností má soud rozhodnout ve prospěch obžalovaného.
Může se zdát, že zahrnutí popírání do obžaloby vychází ze snahy najít toho na obžalovanou učitelku „co nejvíc“ a učinit tak žalobu co možná nejpřesvědčivější. Je tu však ještě jeden moment. Pokud bychom zůstali pouze u ospravedlňování války (tedy u tvrzení, že z pohledu Ruska se může jevit válečný zásah proti Ukrajině z různých důvodů jako legitimní), pak by se ukázalo, že paragraf může postihnout obrovské množství lidí – novinářů, intelektuálů. A netýkalo by se to jen války na Ukrajině. V takovém případě by se velmi těžko ospravedlňovalo, proč má stát před soudem zrovna jen paní učitelka Bednářová.
Domnívám se, že z pohledu reputace stávajícího liberálně demokratického režimu by bylo bývalo lepší kauzu neobnovovat a raději ji zahrát do autu. Jinak hrozí, že bude demaskován špatný zákon, který je navíc selektivně uplatňován proti lidem s nevládním názorem. Ačkoliv většina mainstreamových médií píše ve prospěch žaloby, zdá se, že běžný lid toto mínění nesdílí. Lze tak alespoň usuzovat z internetových diskuzí pod jejich články.
Na závěr bych doplnil ještě jednu poznámku. Web ČT24 informoval o výroku Nejvyššího soudu v článku nazvaném „Lež není názor“. Soud vysvětlil, proč zrušil osvobození učitelky hájící ruské zločiny. Slogan „lež není názor“ zaznívá častěji a nejen v souvislosti s tímto případem. Je to však v tomto kontextu tvrzení demagogické. Soud v žádné instanci neprokázal, že by paní učitelka Bednářová lhala. Nejvyšší soud se nám pouze pokusil sugerovat, že lež je přesvědčení, které je v rozporu s většinovým míněním. Jediný skutečně „trestatelný“ prohřešek, jehož se paní učitelka dopustila, je výše popsané omlouvání ruské agrese. Hodnocení války jako legitimní či naopak nelegitimní ovšem z podstaty věci není konstatování faktické a tudíž ani nemůže být lživé. Stručně řečeno: Lhát můžeme pouze o faktech. Nenechme se tedy zmást těmi, kdo se ohánějí heslem „lež není názor“. Paní Martina Bednářová byla souzena (a nepravomocně odsouzena) za názor a za nic jiného.