Historik Jiří Malínský se v novém seriálu věnuje historickému svědectví Arthura Koestlera, které vypráví o sovětských represích stalinského období.
Román a jeho autor
O ponuré době moskevských procesů se dnes píše buď málo, nebo vůbec. A podstatně častěji ne věcně, ale emocionálně. Ne se znalostí věci, ale v až otrocké závislosti na dobových klišé a frázích. Což – bohužel – platí i pro naši současnost. Je jen zdánlivým paradoxem, řekne-li se, že nepoměrně konzistnější jsou svědectví těch, kdož toto prostředí poznali důvěrně jako jeho přímí aktéři nebo současníci. Platí to i o americkomaďarském Židovi Arthuru Koestlerovi (1905–1983).
Jeho svědectví podané v románu, jehož název je totožný s titulem tohoto článku, zachycuje dnes zcela zapomenuté ovzduší sovětské druhé poloviny třicátých let. Minulosti v té době patřily pověstné instituce Čeka (Všeruská komise pro veřejnou bezpečnost), GPU (Státní politická správa) i OGPU (Sjednocená státní politická správa) a děs v zemi vyvolával pověstný NKVD (Lidový komisariát vnitřní bezpečnosti). Typově Tma o polednách připomíná Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce nebo – z poněkud odlišného výchozího úhlu – Londonovo Doznání či Weilův pověstný román Moskva–hranice (1937). Koestler předběhl i Erika Blaira; dnes je spisovatel a publicista známější pod svým pseudonymem George Orwell. Ojedinělý je autorův výchozí přístup – pokus o zachycení typizovaného myšlenkového světa člena někdejšího leninského vedení KSR (b).
Východiska Koestlerova pohledu jsou vymezena dvěma úvahami: Machiavelliho („Kdo zřídí diktaturu a nechá na živu Bruta, anebo kdo ustaví republiku a nechá na živu Brutovy syny, ten povládne jen krátce.“)A o poznání stručněji Dostojevského upozorněním „Člověk přece musí umět toho druhého politovat.“ Stalinistický dialektický mravní, společenský i politický svár je tu zachycen zvlášť lapidárně. A dává otázku po Koestlerových životních osudech. Míře jejich snadnosti či obtížnosti.
Poprvé se stal exulantem ještě jako jinoch roku 1919 po pádu sovětského režimu (maďarské republiky rad) Bély Kuna (1886–1938); rodina nalezla útočiště během prvních let rakouské první republiky ve Vídni. Po absolutoriu na vídeňské technice odjel do Palestiny, kde ideově-názorově poprvé spadl z nebe na zem. Začal se uplatňovat jako novinář. Východiskem z nouze se tomuto intelektuálovi zdála být výmarská republika. Roku 1928 se účastnil letu vzducholodi Graf Zeppelin a deziluze z velké hospodářské krize ho o tři léta později přivedly ke vstupu do Komunistické strany Německa (KPD). To mu umožnilo navštívit několikrát Sovětský svaz; nepropadl však propagandistickému fučíkovskému mámení a pohled, který rezultoval z jeho pobytů, se více blížil kritickému odstupu zakladatele československé marxistické historiografie Jana Slavíka (1885–1978). Rozpornou tvář moskevského režimu poznal důkladně. Zblízka a hluboce.
Po Hitlerově nástupu k moci přesídlil do Paříže a stal pracovníkem mezinárodní komunistické agentury Inpres-Agence, kterou založil proslulý sovětský zpravodajec Sandor Radó (1899–1981). Poté odešel do španělské občanské války. Zkušenosti z ní přetavovaly Koestlerův výchozí kritický vztah k dobovému komunismu vývojově v stále hlubší pochyby. Je určitou ironií, že několik jeho válečných reportáží publikovala i fučíkovská Tvorba. Syntéza španělské a moskevské poznávací smršti (začínaly a vrcholily tzv. moskevské procesy) dotvořila jeho životní dozrávání. Po zajetí ve Španělsku se vrátil do Paříže a začal psát své vrcholné dílo – román Tma o polednách.
Leninismus a stalinismus
Ústředním námětem Koestlerova díla je etika revoluční socialistické práce; jinak řečeno substanciální rozdíl i propojenost mezi leninismem a stalinismem. Stopování té přízračné proměny převážně tvrdých, nesmlouvavých charakterů původních leninských bolševiků nejprve v poddajnější, pragmatičtější vedoucí představitele stalinizujícího se režimu, kteří se postupně lámou a stávají se jeho bezděčnými kolečky, se kterým ale nesouhlasí stále méně. A v zlomové chvíli podléhají směsi mučení, psychického vydírání a rituálního volání politbyra VKS(b) i NKVD po údajné pomoci straně. A fyzicky odcházejí a mizí. Z veřejného dění i z paměti. Lidské i historické. Na dlouhé desítky let.
Koestlerova kniha je současně i tak trochu reportáží na dálku. Vznikala v Paříži od října 1938 (Bucharinova justiční vražda 15. března 1938) do dubna 1940. Tedy v historicky zvláště těžké chvíli nejen Evropy, ale i světa. Moskevské procesy jsou její pohonnou látkou a snaha zachytit a celostně pojednat tento zhoubný proces hlavním autorovým stimulem. Hlavní postava Rubašova je literárním typem: je to jakási syntéza Zinověvů, Kameněvů, Trockých, Rykovů, Bucharinů a dalších lidí, kdysi členů Leninova vedení. Je tedy vlastně i svým složitým myšlenkovým pozadím a směřováním jakousi nechtěnou spontánní anatomií stalinismu, lépe řečeno stalinistického komunismu.
Rubašov: realita literární fikce
Děj je soustředěn do posledních týdnů Rubašovova života; začíná okamžikem jeho zatčení a prvních chvil ve vězeňské cele; současně je prokládán řadou retrospektiv, které rozvíjejí ústřední téma knihy – postupný rozklad funkcionářovy-politikovy postavy i jeho zpětnou vazbu – úsilí o protitlak, snahu vzepřít se válcujícímu mechanismu této antihumanistické znásilňující tendence i pokusu o vlastní osobní sebereflexi; bylo by možné mluvit i o posledních zbytcích leninské opozice, jež také v něm vnitřně postupně dohasínala a odumírala. Podobně jako v již připomenutých prózách i tu plní, ovšemže v deformované podobě, svou úlohu i vnitřní, morseovkou zdí živená vězeňská „autonomní“ konverzace.
Rubaševovi se před očima promítá „scénografie“ vězeňských kulis; nad dvorem jsou ještě oknem vidět hvězdy, na nádvoří je vyházen sníh na ploše určené pro vězeňské vycházky, za vnitřní zdí, přímo proti oknu Rubaševovy cely, chodí sto kroků tam a sem, sem a tam, strážný-voják vyzbrojený puškou. Stále byl ještě u okamžiku svého zatčení; vynořovali se mu i uniformovaní muži odění „v slušivých stejnokrojích pretoriánské stráže německé diktatury“ během zatčení za zahraničního pobytu (s. 12–13; jak sarkasticky zdůrazňuje autor) a současně i okamžiky jeho nedávného zatčení; příslušníci NKVD energicky bušili na dveře jeho bytu; ta scéna mu byla známa; nestalo se mu to poprvé. Vybavil si i barvotiskový portrét č. 1 (není problém „dekonspirovat“ soudruha Stalina) visící nad jeho postelí. Během prvních chvil v cele-samovazbě si pomyslel „stará garda je vyřízená“.(s. 19) Jestliže strážný absolvoval během služby sto kroků sem a tam, v případě už bývalého lidového komisaře Nikolaje Solomonoviče Rubašova to bylo během pohybu po cele půlsedma kroků od okna ke dveřím a naopak.
VKS(b) a zahraničí
Koestlerovy představy o stalinském žaláři přes snahu být co nejvíce práv této sovětské skutečnosti zůstaly přece jen poněkud uhlazené; poměrně slušné chování dozorců by tomu nasvědčovalo právě tak jako čerstvá, svým způsobem vlastně tak trochu komfortní novostavba vězeňského areálu. O svém konci neměl iluze: „Zastřelí mě,‘ pomyslel si Rubašov, ‚a mé úvahy je vůbec nebudou zajímat.‘“ (s. 26) Současně započala mezivězeňská morseovská konverzace. Rubašov se také opakovaně propadá do vzpomínek.
Roku 1933 byl vyslán jako zástupce Kominterny do hitlerovského Německa. Tamější komunisté z jihoněmeckého města, vystaveni permanentní nacistické perzekuci, byli očividně v defenzívě. Schůzka s předsedou ilegální městské organizace KPD se konala v městské galerii. Koestler dokresluje vnitrostranickou komunistickou atmosféru v tomto městě: „Měnili neustále byty, jména i zvyky. Znali se pouze podle křestních jmen a nikdo se nikoho nevyptával na adresu. Každý svěřoval svůj život druhému a žádný žádnému nevěřil, ani co by se za nehet vešlo.“ (s. 31) Odbojová činnost se za těchto okolností z pochopitelných důvodů omezovala na psaní a kolportáž letáků. Čas od času se objevili zahraniční kurýři; pravidelně končili v rukou gestapa.
Rubašov utrousil dotaz po písemném seznamu členů ilegální základní organizace. Jeho partner, devatenáctiletý předseda organizace Richard, profesně zámečník, však zachovával pravidla konspirace. I tak se velmi důvodně obával zatčení. Bylo příznačné, že z jiných zdrojů věděl Rubašov o organizaci více než její předseda. Rubašov mu vytkl, že organizace nekolportuje dál materiály, které obdržela z KI. Předseda Richard upozornil, že materiál z ústředí je svým zaměřením neupotřebitelný. „Psali jste tam, jakoby se nic nestalo. … Rozbili stranu a vy píšete fráze o naší nezlomné vůli k vítězství. Vždyť to jsou stejné lži jako vítězné zprávy z hlavního stanu za světové války.“ (s. 38) Dodal, že lidem je nutno říkat pravdu. A doplnil, že tzv. „strategický ústup“ zakrývá skutečnost, že polovina členů strany přišla o život a většina zbylých přešla k nacistům.
Rubašov odpověděl, že strana se nikdy nemýlí. Není možné spojovat se v boji proti nacismu s umírněnými (popření teze o Lidové frontě) a tak škodit. V závěru rozmluvy mu oznámil jeho vyloučení z Komunistické strany Německa. Zoufalé Richardovy výkřiky „Nemůžete mne přece vydat napospas vlkům! Soudruhu …“ (s. 42) Za týden byl Richard zatčen nacisty.
Pak se vrátil do vězeňské reality. Seznámení s provozem věznice i vyhlídka na blížící se první křížový výslech v něm vyvolávala stupňovanou nejistotu a tíseň. Touha po útěšné cigaretě byla opakovaně dozorcem odmítána. Zmítala jim rozervanost: „Kázali jsme pravdu a z našich úst zněla jako lež. Přinesli jsme vám svobodu, a v našich rukou se proměnila v bič.“ (s. 50) Ve vzpomínkách se mu prolínaly výjevy z jednání prvního sjezdu strany a tváře, z nichž většina již nežila. Muž řečený Prcek, který odolal všem výslechům předrevoluční moci, netušil, cose děje v jeho vlasti. Výjimkou, ušetřenou kleteb („netýkalo se to jen muže s úzkýma tatarskýma očima, dávného vůdce, který zemřel včas“, s. 51) byl právě onen zesnulý. Po návratu do druhé vlasti byl Fricek poctěn přítomností čísla 1 na veřejných shromážděních konaných na jeho počest. Houstnoucí ovzduší ve vlasti Rubašova vypudilo a s vědomím č. 1 odjel do zahraničí. V belgickém přístavu se stal hostem členské schůze základní organizace dokařských dělníků. Vítal ho prožluklý Prcek a její tajemník Paul. Při dodatečném posezení se ho vedoucí hlouček dotazoval na Druhou vlast a její hospodářské úspěchy. Byl v prekérním postavení: nedávno se ve vlasti vrátil z věznice, kde jen o vlas ušel trestu smrti.
Prckova křížová cesta opakovaně ztroskotávala na ztrátě kontaktu se základní (místní) organizací KSN; nejvíce mu pomohl spoluvězeň tulák, který mu jako druh alternativní obživy předestřel zabíjení koček a prodej jejich kožešin. Souhrou náhod se však nakonec vrátil i do strany. Organizaci belgických dokařů, kde působil, rozložil konflikt, který byl pro politiku Druhé vlasti-Velké země příznačný: dodávky surovin ve prospěch jinak Moskvou oficiálně proskribovaných pravicových režimů. Rubašov na její schůzi opakoval stanoviska své země i strany. Výsledkem bylo jeho konstatování, že nedodá-li suroviny Druhá vlast, dodá je někdo jiný. Tato politika v nedbalkách shrnutá jedním dokařem do vět „Už jsme si to promysleli. Už jsme toho slyšeli ažaž. Vy z druhé vlasti máte jít příkladem. Celý svět se na vás dívá. Kážete o disciplíně a o sebeobětování a o solidaritě, a přitom vaše lodě dělají stávkokaze.“ (s. 61) Vedení organizace dokařů na základě Rubašovových informací bylo v krátké době vyloučeno ze strany a Prcek byl označen za agenta-provokatéra. Po třech dnech se oběsil.
Ilustrační foto: Autor – Derzsi Elekes Andor – CC BY-SA 3.0.