Alexander Bory píše o současné bytové otázce v České republice, která staví (nejen) před současné mladé zásadní existenční otázky: mají mladí budoucnost?
Neuplyne jediný den, kdy se v médiích neobjeví negativní zprávy o stále rostoucích cenách bydlení – jeho nedostupnosti, a přitom se byty stále prodávají – objem hypoték roste apod. Řešení dostupnosti bydlení se objevuje v různých formách ve volebních programech politických stran a hnutí.
Je také obecně známo, že mladí (míním tím nejen VŠ, ale dnes již končící studenty středních škol – gymnázií) tráví mnoho času na sociálních sítích a diskutují o své budoucnosti, plánují život a najednou stojí před zásadním problémem, jak uvažovat o budoucnosti, hledat lásky a případně budoucí manželky apod., a přitom jim každý den přistane zpráva – no bydlení ale není dostupné.
Toto téma je jistě asi denním tématem mnoha rodin – mladých lidí na školách (patrné to bylo i v pořadu Fokus VM – kdy mladí ze středních škol se tímto tragickým fenoménem zabývají a odpověď nenacházejí – stále jen černý scénář – ceny rostou – byty se prodávají – kdo je kupuje, ale přicházející generace se k nim nedostane, pokud jim rodiče (tedy ti, kteří mohou) neposkytnou podporu ve financování hypotéky apod. Tak daleko již dospěla „dostupnost“ bydlení.
Samozřejmě lze to vidět i jinak. Developeři jsou přeci podnikatelé jako každý jiný podnikatel a princip jejich podnikání je mimo jiné zisk a nelze jim to mít za zlé – přeci nebudou řešit problém státu, který v této oblasti zcela selhal, a to již od tzv. sametové revoluce – říká se tomu liberalizace – kapitalismus apod.
Z tisíců obyvatel tehdy zvaných „králikáren“ jsou dnes milionáři a děti (možná vnuci) těchto „milionářů“ za stejnou králikárnu musí platit milióny a prodat svoji budoucnost hypotečním bankám.
Politikům jde totiž o to stejné – přežít, pokud možno jedno volební období – slovo vize je sprosté a mladí se jen diví bez možnosti věci měnit, tedy počkat do dalších voleb a nových slibů.
Tato situace se v pravidelných obměnách opakuje od vzniku ČR pouze pod různými hesly a barvami politických stran.
Nikdo se zde nechce navracet se do minulosti, ale jenom hloupý se z minulosti nepoučí. V minulých letech tedy do roku 1989 (neexistovala žádná AI apod.) se přesto dokázalo stavět ročně průměrně více jak 70–80 tisíc bytů – ponechme stranou diskuse o kvalitě, ale byl zde jasný výsledek. (Dnešní čísla o počtu postavených bytů za rok 2024 klesla o více jak 20 % což představuje ročně více jak 15 tisíc RD a 11 400 bytů v bytových domech k čemuž žádný komentář není třeba).
Díky masívní výstavbě před rokem 1989 v téměř 80 tisících panelových domech žije – bydlí víc jak 3 milióny obyvatel. Zatím nikdo a žádná jiná politická strana či hnutí nepředložila lepší variantu dostupnosti bydlení. Určitě to nelze odůvodňovat ideologií apod., prostě šlo o normální selský rozum a poměrně efektivní využití prefabrikované stavební technologie.
V této souvislosti by bylo dobré zamyslet se nad tím, co vlastně EU dělá pro řešení tohoto problému, který není jen problémem ČR, ale týká se de facto mnoha zemí EU.
Německo uvádí, že chybí na trhu více jak 400–800 tisíc bytů, dále jsou zde Polsko, Slovensko, Maďarsko, a nakonec země mimo EU, a to Velká Británie – uvádí se potřeba výstavby téměř 1,5 miliónu bytů.
Zde je na místě zastavit se co se vlastně začalo dít ve Velké Británii v posledních dnech.
Cituju z rozhodnutí vlády UK v minulých dnech.
„Ústředním prvkem přezkumu je hlavní zaměření na rozvoj pracovní síly a výdaje na stavebnictví, jejichž cílem je podpořit přechod k industrializovanému stavebnictví a zajistit růst v celé zemi.“
Bohužel u nás politici raději řeší bitcoiny a jiné podivnosti, ale jeden za základních lidských statků – bydlení – je pro ně okrajová záležitost.
Možná „odpověď“ na tuto otázku se nachází právě v politických stranách a jejich struktuře. Kdo z vedoucích politiků musí řešit problém dostupnosti bydlení? Dávno mají vše vyřešeno.
Před časem jedna redaktorka v rámci rozhovoru se současným premiérem a předsedou ODS také položila otázku ohledně dostupnosti bydlení, a mj. citovala slova Petra Fialy před minulými volbami, která uvedl v pořadu Rozstřel:
„Bydlení je katastrofa, ceny bytů dosahují obrovské výše. Musíme rozhýbat výstavbu bytů – stavět jich 40 000 ročně. To není žádná fantazie.“
Na tento výrok navázala vyjádření dalších politiků Spolu:
„Víme, že nedostupné bydlení po osmi letech vlády Andreje Babiše přivedlo mnoho mladých rodin do opravdu vážných problémů. Řeší otázku, kde budou žít. Máme na to lék. Upravíme podmínky, aby každý rok mohlo vyrůst 40 tisíc nových bytů! Bydlení bude dostupné a navíc kvalitní,“ říká místopředseda ODS Martin Kupka.
„Nedopustíme vznik nového státního podniku na bydlení, jak navrhuje Andrej Babiš. Nedopustíme ani plán na prefabrikované bytové jednotky. Uspořádáme architektonické soutěže, aby vznikly kvalitní typové domy, ze kterých si obce a města budou moci vybrat a rychle stavět. Zásadně zjednodušíme státní podpory pro výstavbu městských a obecních bytů. Bez nesmyslných podmínek, které jdou proti vlastnímu záměru vybudovat dostupné bydlení. Intenzivnější výstavbu podpoříme daňovými výhodami. Budeme investory motivovat k výstavbě nájemního bydlení, proto zkrátíme odpisovou dobu příslušných budov. Na rekonstrukci a výstavbu standardních bytů pak snížíme DPH z 15 na 10 procent. Výsledkem bude vyšší motivace k výstavbě a zároveň nižší konečné ceny bytů,“ vysvětluje místopředseda TOP 09 Lukáš Otys.
„Nedopustíme další byrokracii a vznik nového megastavebního úřadu, jak to nachystala tato vláda. Aby se konečně rozeběhla bytová výstavba, stavební zákon upravíme a nastavíme jednoduché podmínky povolování staveb. Vše navíc urychlíme díky elektronizaci. Chceme podpořit i individuální výstavbu zlevněním hypotéky na první bydlení. Vklad pro první bydlení by neměl být 20 % jako v současnosti, ale nižší, ideálně 10 %. Stát by měl zároveň umožnit těmto rodinám čerpat půjčku zhruba ve výši deseti procent hypotéky. To vše by udělalo bydlení dostupnější a umožnilo mladým vytvořit klidné prostředí, aby mohli založit rodinu a vychovávat děti,“ uzavírá lídr KDU-ČSL za koalici SPOLU v Praze Tom Philipp.
Tolik tedy nedávná minulost a co se neuskutečnilo a co se začíná dít před letošními volbami a přístup jednotlivých politických stran a jejich představitelů.
Jako další příklad lze uvést Pirátskou stranu, kdy se před volbami najednou probudila a přichází s opravdu utopickým návrhem, jak řešit dostupnost bydlení.
Dodáme na realitní trh 200 000 nových domovů!
„Ušetříme milion na každém novém bytě – zrušíme nesmyslné předpisy a vyhlášky, administrativu a papírování!
Dáme stopku realitním spekulantům – byt má být domov, ne komodita.
Otevřeme zóny, kde se bude jednoduše a rychle stavět – zavedeme akcelerační zóny pro výstavbu bydlení s automatickým právem stavět byty s jednoduchým a rychlým povolením.“
Dalším, kdo nabízí „řešení“, je KDU-ČSL: podpora stavění ze dřeva – jenom další utopie.
Opoziční Sociální demokracie přichází s heslem Bydlení je naše zbrojení, a tak bych mohl pokračovat. Opoziční hnutí ANO zatím vyčkává se svým programem – nevíme tedy, s čím překvapí.
Po vyjádření politiků čtenář nabývá dojmu, že každý politik, který hovoří o dostupnosti bydlení má minimálně vystudovanou stavební fakultu, pracoval jako architekt, nebo projektant a také možná řídil velkou stavební firmu.
Bohužel realita je vždy zcela jiná a bohužel voliči to zjistí až na konci volebních období a bilancování výsledků volebních programů a slibů kterékoliv politické strany či uskupení.
Mladí musí být z této situace zcela zděšeni.
Vláda plánuje zvýšení výdajů na obranu až na 5 %, vláda dotuje elektromobilitu, vláda zvýší platy policii, armádě – IZS atd., ale to vše jsou naše peníze, a především peníze budoucí mladé generace. Jí se nikdo neptá, zda je to správné a kde jsou jejich sny a vize – oni totiž logicky přijdou po těch, kdo slibovali řešení a hlasovali pro „priority“ ale bydlení zůstalo stranou.
Nikde ani slovo o řešení dostupnosti bydlení – rozpočet na to nemá finance, ale kde se berou finance na jiné kapitoly? Přitom právě bez mladé přicházející generace nebude ani na zbrojení, bez dětí náš stát nemá budoucnost a ten přenecháme komu?
Maďarsko je dnes na indexu, ale zdali se někdo podíval, jak tam vláda řeší nebo se pokouší řešit bydlení a podporu rodin a jejich budoucnost podporou hypoték – bydlení apod.
Základem každé společnosti je rodina (neřeším definici), ale prostě bydlení patří mezi jeden ze základních lidských statků.
V každém médiu jsou mj. zprávy, jak AI umí řešit problémy, Zuckeberg hledá lidi pro nový projekt umělé super inteligence a apod. Naproti tomu je naprostým paradoxem situace ve stavebních technologiích z první třetiny dvacátého století pro bytovou výstavbu, některé údaje dokonce tvrdí, že jsou z počátku 19. století. Stále jsou chráněny státem podporovaným developerským kartelem, stavebními firmami. Výrobci „tradičních“ stavebních materiálů odvádějí stovky miliónů na dividendách svým zahraničním vlastníkům apod., a přitom ceny bytů rostou v řádu desítek procent?
Otázka je tedy:
Existuje řešení nebo se musíme smířit se stavem, že mladí nemají budoucnost?
Která politická strana má odpověď na obavy těchto mladých, která jim nabízí pomocnou ruku?
EU ve svých různých deklaracích a programech předkládá „vize“ budování konkurenceschopnosti apod., kde je však vize bydlení? Stále dokola řešíme automobilový průmysl, a to spalovací motory nebo automobily na baterie a mezitím Čína je tím třetím, kdo se směje. Co asi zbude z těch našich automobilek (no dost možná, že právě v těch automobilech budou mladí nakonec bydlet).
Když se v mediálním prostoru objevil nápad hnutí ANO – diskutovaný v MMR na tzv. státního developera, tak se strhla šílená diskuse o návratu snad socialismu apod. proč nějaký státní podnik.
V tomto kontextu je zajímavý jiný příklad, a to státem vlastněný pivovar Budvar. Zde nikomu nevadí že tento podnik nebyl privatizován a státu přináší výnosy a že by pivo patřilo do priorit je na pováženou.
Když však jde o bydlení a stát by měl zájem to řešit, tak kdo asi křičel nejvíc proti. Možná by stálo za zjištění, kdo tolik stál o to, aby Koncepce bydlení ČR pro období 2021–2030 vypracovaná na MMR za vlády Andreje Babiše byla po volbách uklizena a z MMR se stala digitální agentura pro Piráty – a jak to vše dopadlo, to víme všichni.
V této souvislosti bych zde uvedl jeden zvláštní paradox, a tím je Velká Británie. V roce 2020 vystoupila z EU. Jaká dramata se kolem toho odehrála není třeba popisovat, jsou známá.
Propadla se ekonomika, mnoho firem vůbec nebylo spokojeno apod. Problém bydlení a jeho dostupnost byla katastrofická. Trh vykazoval potřebu 1,5 miliónů bytů. Pokrok však nelze zastavit – tedy nikoliv v EU (regulace – regulace a hlavním mottem byl automobilový průmysl).
Najednou se roku 2022 objevila ve Velké Británii v té tobě nenápadná firma – jedna z řady firem používajících tzv. LGSF stavební systém (lehké tenkostěnné ocelové konstrukce), mj. pro bytovou výstavbu.
V jakém kontrastu je to ale ve srovnání s naší republikou, kdy zde se již tato technologie používala od roku 2008 – bohužel však v projektech pasivních RD a nejdříve to byl projekt BAHAL a následně www.zeleny-zlonin.cz, ale tím to vše i skončilo.
Co se však odehrálo v UK je mimořádné. V průběhu roku došlo ke vzniku tzv. „továrny na bydlení“ jakési automobilky. Nejvíce zajímavé je na tom, že impulsem – podnětem ke vzniku této firmy se stal český nápad z doby socialismu – dokument nazvaný UNI 90.
Výsledkem práce expertů byl komplexní ucelený návrh Projektového ústavu Výstavby hlavního města Prahy na řešení bytové výstavby v letech po roce 1990 UNI 90 – 1984
Navrhované dispoziční standardy pro jednotlivé kategorie bytů dle počtu obyvatel.
Poznámka autora: Nebylo by od věci porovnat tyto navržené standardy se standardy tzv. luxusních bytů nabízených developery apod. – to však již všichni zapomněli a používá se opakující se mantra – tradiční technologie jsou tradičními (cihla je cihla) a proč to měnit, když nám to dobře vydělává a stále se byty kupují, a to i přes nesmyslné ceny.
Tento dokument se dostal k majitelům výše uvedené firmy a stal se podnětem pro vznik stavebního systému prezentovaného jako UNI systém. Výrobní kapacita robotické továrny je 6 000 bytových jednotek ročně v jedné pracovní směně. V průběhu 60 minut linka vyrobí všechny díly pro 1 byt o ploše 60 m2 .
V jakém protikladu je potom vůbec první inovace po 35 letech v ČR a to – zdící robot. Robot údajně za 1 hodinu postaví rovnou zeď o ploše 10 m2. Neodpovídá ale na otázku, kolik pracovníků si vyžádá samotná příprava zdění atd., a vývoj měl údajně stát víc jak 100 miliónů korun včetně významné finanční podpory ze státem vlastněné agentury TAČR. Zcela však chybí, jak to vše přispělo k dostupnosti bydlení.
Otázka je, kdo vlastně má zájem řešit dostupnost bydlení. Kdo je ochoten pustit se do války s developerským kartelem a bankami.
Možná odpověď na otázku je postavení hypotečních bank v tomto komplikovaném systému. Hypoteční banky jsou vlastně díky zástavám největšími vlastníky bytů v ČR. Vkrádá se otázka, co se stane, když tato masa bude tzv. uvízlým aktivem?
Jak budou banky přistupovat a řešit situaci tzv. kreativní destrukce , kterou již v minulosti popisoval významný český ekonom Joseph Schumpeter ve své knize Kapitalismus, socialismus a demokracie.
Schumpeter popisuje tento jev jako „proces průmyslové mutace, který neustále revolucionizuje ekonomickou strukturu zevnitř, nepřetržitě ničí starou a nepřetržitě vytváří novou“ (Kapitalismus, socialismus a demokracie, s. 88,89). Toto pojetí předpokládá „demontáž dlouholetých postupů“ (Kopp, 2021), což znamená, že zastaralé podnikatelské zvyklosti a technologie zanikají, protože podniky, které je používaly, v důsledku krizí zkrachovaly, protože byly zastaralé a nepřizpůsobily se, aby přežily. To je podle něj srovnatelné s přirozeným výběrem pozorovaným Darwinem a pozorovatelným v přírodě. Tento jev je podle něj nezbytný a je hnací silou kapitalismu (Relatore a Fiorito, n.d.).
Doporučuji všem, kdo si chce osvěžit paměť, která bývá krátká a výběrová. Kniha není ideologická, ale faktografická a o ekonomice…
V principu jde o situaci, kdy se objeví nová inovativní stavební technologie a dojde tedy k jakémusi znehodnocení předchozích řešení, včetně tzv. investičních bytů. Banky by tedy z hlediska ekonomických pravidel měly přehodnotit úroveň zástav a otázka je, kdo bude muset tento pokles dorovnat – hypoteční klient nebo to bude ztrátou bank?
Pokrok se ale zastavit nedá, a to platí i pro stavební technologie bytové výstavby. Pokrok může být brzděn, ale na jak dlouho?
Právě tento stav „konzervace“ kartelu podporovaný státem přivedl bytovou situaci tam, kde se dnes nacházíme.