Politolog Ladislav Zemánek vysvětluje, co vede středoevropské státy ke spolupráci s Pekingem a jakou roli Čína hraje v posilování jejich suverenity.
Vztahy mezi Čínou a Evropskou unií se v posledních letech citelně ochladily. Jsou poznamenané politickou nedůvěrou, odcizením a přetrvávající transatlantickou orientací evropských států. Návrat Donalda Trumpa do Bílého domu sice krátce otevřel okno příležitosti pro přehodnocení vztahů s Pekingem, avšak evropští lídři udělali to, co vždycky – podlehli tlaku z Washingtonu. EU nicméně ve vztahu k Číně zdaleka není jednotná. Střední Evropa v čele s Maďarskem, Slovenskem a Srbskem se totiž vydala jinou cestou.
Postoj EU k Číně je plný rozporů. Oficiálně je Peking označován za „partnera pro spolupráci“, „ekonomického konkurenta“ i „systémového rivala“ zároveň. Tato trojjediná definice je spíše institucionálním kompromisem než koherentní strategií. Od radikálně naladěných vlád pobaltských států, Česka a Švédska a bezpečnostního a zpravodajského aparátu řady dalších států sílí tlak, aby Čína byla vnímána primárně jako bezpečnostní hrozba. Jiné členské státy včetně poměrně významného Španělska se však nadále drží pragmatického hodnocení role Číny, v níž spatřují ekonomického partnera spíše než geopolitického rivala.
V posledních letech se unijní politika vůči Číně výrazně sekuritizuje. Byly zavedeny přísnější kontroly exportu a mechanismy prověřování investic a sílí snahy o budování alternativních dodavatelských řetězců, které by Peking obcházely. Tyto politiky jsou prezentovány jako „snižování rizik“ (derisking), ve skutečnosti jsou však výrazem přetrvávajícího amerického vlivu. Proklamovaným cílem je posílit odolnost v klíčových odvětvích, prohloubit koordinaci s „demokratickými partnery“ a budovat strategickou autonomii EU. Ironií je, že zvolená cesta Evropu místo autonomie ještě pevněji svazuje s Washingtonem.
S tímto přístupem kontrastuje politika hned několika zemí střední Evropy. Rakousko, Maďarsko, Srbsko a Slovensko rozvíjejí vůči Pekingu politiku, která se ostře liší od dominantního unijního diskurzu. Zatímco Srbsko se opírá o dlouhodobou tradici vztahů s Čínou i Ruskem a Rakousko udržuje neutralitu v rámci EU, Maďarsko a Slovensko jsou unikátní tím, že v rámci členství v EU i NATO aktivně usilují o strategickou spolupráci s Pekingem.
Tuto linii dokládá i vzájemná diplomatická výměna. Při své první pocovidové cestě do Evropy v roce 2024 navštívil čínský prezident Si Ťin-pching vedle Francie právě Maďarsko a Srbsko. Tyto dvě země společně se Slovenskem (a Běloruskem) byly jedinými evropskými zeměmi, které vyslaly své čelní představitele na oslavy Dne vítězství v Pekingu na začátku září. Tato gesta odrážejí nejen pragmatické zájmy, ale i politickou vůli středoevropských lídrů vzepřít se bruselské ortodoxii.
Co ale Budapešť a Bratislavu tváří v tvář tlaku Washingtonu a Bruselu k takovým krokům motivuje? Předně lídři obou států chápou akcelerující proměnu mezinárodního řádu a ústřední roli východní Asie jako motoru globálního rozvoje. Posilováním vztahů s Čínou chtějí snížit závislost na jediném geopolitickém bloku a vyvažovat vazby na Západ partnerstvími v Asii. V tomto smyslu se Maďarsko a Slovensko aktivně adaptují na multipolaritu, což výrazně kontrastuje s většinou ostatních evropských lídrů, kteří nechápou zásadní posuny, k nimž dochází, a křečovitě se drží rozkládajících se liberálních dogmat.
Z ekonomického hlediska Viktor Orbán a Robert Fico v Číně spatřují nepostradatelného partnera pro domácí rozvoj. Vnímají ji nejen jako obchodního partnera, ale i jako vzor úspěšné ekonomické transformace a modernizace. Pro oba představují vztahy s Čínou pragmatický nástroj pro rozvoj průmyslu, zelenou a digitální transformaci, přilákání investic a zmírnění negativních dopadů evropské deindustrializace a chřadnoucí konkurenceschopnosti. Jejich přístup staví na strukturované, ekonomicky orientované spolupráci založené na vzájemném respektu, nevměšování a politické koordinaci namísto „hodnotové diplomacie“ a ideologického diktátu.
Názorným příkladem této strategie je Maďarsko. Orbánova vláda už léta prosazuje politiku „otevírání se na Východ“ a profiluje se jako hlavní čínský partner v Evropě. Nezůstává však jen u slov. V roce 2024 připadalo na Maďarsko 44 % všech čínských přímých zahraničních investic v EU. Přední čínské firmy jako BYD, CATL či Lenovo už v zemi investovaly miliardy eur a Huawei zde vybudoval své největší evropské logistické centrum. Maďarsko se díky Číně stalo čtvrtým největším producentem baterií na světě a brzy by mělo zaujmout druhé místo.
Ekonomické zájmy jsou hnacím motorem tohoto obratu. Zdroje z evropských fondů se pomalu ztenčují a zároveň roste riziko politizace těchto fiskálních nástrojů, neboť jsou čím dál častěji zneužívány jako nástroj proti vládám, které se odchýlí od bruselské linie. Pro Maďarsko a Slovensko tak čínský kapitál představuje cestu k diverzifikaci finančních prostředků, snížení závislosti na Bruselu a zajištění investic do modernizace. Tím, že se prezentují jako brána pro čínské podniky do Evropy, posilují svou strategickou relevanci jak na evropské, tak na asijské scéně.
Spolupráce se přitom neomezuje jen na ekonomické záležitosti. Maďarsko rozšířilo spolupráci i do bezpečnostní oblasti včetně bilaterální policejní spolupráce či přípravy extradiční smlouvy. Tyto kroky ukazují Orbánovu ochotu sbližovat se s Čínou nad rámec ekonomiky a posilovat roli Budapešti jako mostu mezi Pekingem a Evropou.
Slovensko se za Ficovy vlády vydalo podobnou cestou. Strategická spolupráce s Čínou sice začala před méně než dvěma lety, o to větší jsou však ambice. Bratislava usiluje o čínské investice do infrastruktury, energetiky a technologií s důrazem na výrobu baterií (Gotion) a elektromobilů a potenciální spolupráci v oblasti jaderné energetiky. Uplatňuje politiku ekonomické neutrality a konektivity stejně jako sousední Maďarsko a tím dává jasně najevo, že chce hrát aktivní roli v lákání čínských firem na evropský trh.
Neméně zajímavý je v případě Slovenska ideologický rozměr vztahů s Pekingem. Fico otevřeně vyjadřuje obdiv k čínskému modelu vládnutí a uznává, že vláda jedné strany je efektivnější a úspěšnější než západní liberální demokracie. Liberalismus a liberálně demokratický model vnímá jako dekadentní a překonanou formu a volá po alternativních modelech demokracie, což odpovídá rostoucí poptávce po „změně režimu“ napříč Evropou. Fico je otevřený politickým výměnám s Pekingem i přenosu know-how v oblasti politiky a vládnutí, což naznačuje, že Slovensko by se mohlo stát jakousi testovací laboratoří nových forem politiky inspirovaných Čínou.
Společně tak kroky Maďarska a Slovenska představují víc než jen oportunistické manévrování. Jsou symptomem hlubší krize EU a její neschopnosti formulovat koherentní, udržitelnou, výhodnou a autonomní strategii vůči Číně. Tím, že Brusel upřednostňuje ideologii před pragmatismem, riskuje odcizení členských států, které považují spolupráci s Pekingem za zásadní pro uplatňování národních zájmů. Fakt, že členové EU a NATO otevřeně rozvíjejí alternativní strategie, podtrhuje křehkost transatlantického konsenzu a potenciál střední Evropy jako budoucího autonomního „pólu“ v novém mezinárodním řádu. Udržitelnost tohoto kurzu však bude záviset na schopnosti Bratislavy a Budapešti vypořádat se s domácími i vnějšími tlaky a odstředivými tendencemi.