Politolog Petr Drulák píše o sporech o soudcokraticky pojatou nezávislost justice a požadavcích na zvýšení demokratické kontroly.
Europoslanec Luboš Blaha otevřel svojí úvahou o zavedení přímé volby soudců na Slovensku podstatnou debatu. Sklidil kritiku komentátorů i Soudní rady SR, jejíž předsedkyně označila úvahu za politický výstřelek a připomněla, že před více než deseti lety totéž navrhoval Daniel Lipšic.
Na této výměně není překvapivé, že tatáž myšlenka přichází z opačných konců politického spektra. Blaha představuje levé křídlo Smeru, naopak Lipšic v době, kdy mluvil o volbách soudců, směřoval na kandidátku Matovičova OLANO a v Evropském parlamentu sdílel pravicovou frakci s polským PiSem. Volba soudců přichází z kruhů, které bývají označovány jako „populistické“ a je druhotné, zda zprava či zleva. Souzní se stejnojmennou tradicí americké demokracie spojené s prezidentem Jacksonem. Nepřekvapuje ani reakce soudní rady, která má dnes výběr soudců na starosti. Návrh oprávněně chápe jako zásadní kritiku své dosavadní práce, za níž si podle všeho stojí.
Podstatnější je otázka demokratické kontroly soudů v podmínkách jejich rostoucí ideologizace a politizace, což není jen problém Slovenska ale i Evropy a celého demokratického Západu. Tradice právního státu vyžaduje po soudech nezávislost, kompetenci a odpovědnost. Soudci mají být kompetentní k výkladu práva a ve svém rozhodování nemají záviset na výkonné moci, ideologii či soukromých zájmech. Také by měli podobně jako jiní veřejní činitelé skládat účty i někomu jinému než vlastnímu svědomí. Tyto principy jdou do určité míry proti sobě, proto se promítají do dvou odlišných systémů výběru soudců a kontroly jejich práce. Meritokracie má zajistit nezávislost a kompetenci, zatímco demokracie má poskytovat záruky odpovědnosti.
Slovensko, Česko a další evropské státy jsou plně na pozicích soudcovské meritokracie. Soudci jsou zpravidla vybíráni a hodnoceni jinými soudci. Jejich profese stojí na principu doživotní kooptace podle zásluh, který je má chránit před nežádoucími politickými tlaky. Tento systém umožňuje budování soudcokratických pevností, z nichž soudci dělají často politická rozhodnutí aniž by nesli jakékoliv následky a aniž by bylo možné je demokraticky korigovat. Představitelé soudcovských organizací, které tento systém ovládají, ho budou bez ohledu na rostoucí problémy zuby nehty bránit; obvykle odkazem na nutnost udržet odbornost a nezávislost. Nápady na demokratickou kontrolu označí za nebezpečné či nesystémové a budou je bagatelizovat.
Přitom volba soudců je dlouho praktikovanou metodou demokratických států, která se zdaleka neomezuje na Mexiko či Bolívii, o nichž mluvil europoslanec Blaha. Ve většině států tvořících Spojené státy americké, často považované za velký demokratický vzor celého Západu, je alespoň část soudců přímo volena s časově omezeným mandátem. Tam, kde voleni nejsou, jsou jmenováni podobně jako v Evropě; ale jen menší část je jmenována doživotně. USA tak fungují jako laboratoř, kde právní teoretici a politologové neustále porovnávají soudní demokracii s meritokracií.
Volba soudců není plodem americké revoluce. Přes padesát let od vyhlášení nezávislosti a přes čtyřicet let od přijetí ústavy byli američtí soudci jmenováni podobně jako v Evropě; prezidentem, guvernéry či legislativními sbory. Ale veřejnost byla s jejich prací nespokojena. Soudci vykládali právo sice kompetentně a nezávisle na momentálních společenských náladách, jak se od nich čeká, ale rozhodně nebyli nezaujatí. Stranili velkým vlastníkům půdy, z nichž sestávala tehdejší americká oligarchie.
Od dvacátých let roste v americké společnosti demokratický odpor vůči nadvládě vyšších tříd, který v roce 1829 vynese do Bílého domu Andrew Jacksona zakladatele tradice amerického populismu, zdůrazňujícího zájmy obyčejných lidí a vůli společenské většiny. V následujících letech prochází americký veřejný život hlubokou demokratickou změnou, kterou zachycuje Tocqueville ve své Demokracii v Americe a která mimo jiné klade základy i proměně americké soudní soustavy. V roce 1832 zavádí stát Mississippi přímou volbu soudců a během následujících desetiletí se demokratická metoda stává standardem přijatým desítkami dalších států unie.
Praxe však záhy ukáže i limity soudní demokracie. Přináší nešvar kontroly politických stran nad soudnictvím či závislost soudců na donorech financujících jejich volební kampaně. Ve dvacátém století se některé státy vrací od voleb ke jmenování či přicházejí s modely, které kombinují demokracii s meritokracií. Na druhou stranu mnozí docházejí k závěru, že nevýhody meritokracie stále přebíjejí slabiny demokracie a drží se principu voleb.
V dnešních USA proto vedle sebe funguje několik cest výběru soudců. Asi polovina federálních soudců je podle ústavního článku III doživotně jmenována prezidentem po schválení Senátem. Na úrovni států je analogickou cestou jmenování guvernérem či legislativním shromážděním. Radikálním opakem jsou volby, v nichž soudci kandidují jako straničtí kandidáti. Devět amerických států dnes touto cestou vybírá běžné soudce (včetně New Yorku a Texasu) a sedm soudce odvolacích a nejvyšších soudů (Alabama, Illinois, Louisiana, Nové Mexiko, Severní Carolina, Pensylvánie, Texas).
Zdůrazněme ono „dnes“, neboť americké státy s výběrem soudců neustále experimentují, když hledají model, který by nejlépe odpovídal jejich potřebám; přehledová mapa těchto procedur, kterou poskytuje například Brennanovo centrum pro spravedlnost se mění téměř každý rok.
Dnes nejrozšířenější cestou jsou volby, v nichž kandidáti nejsou oficiálně spojeni s politickými stranami; což však většinou neznamená, že by je strany nemohly veřejně či finančně podporovat. Dvacet států si takto volí běžné soudce (včetně Kalifornie či Floridy) a čtrnáct členy nejvyšších soudů. O něco méně států využívá možnost negativní volby tzv. missourský model: soudce jmenuje na časově omezené období guvernér a pokud chtějí po jeho uplynutí pokračovat, musí projít volbou, v níž je občané mohou odmítnout; aniž by však měli možnost volit někoho jiného. A pak jsou státy, které pracují se zcela specifickými kombinacemi volby a jmenování.
Zkušenost největší a nejstarší západní demokracie ukazuje že ani po dvou stech letech hledání optimálního modelu výběru soudců není jasno, zda by soudci měli být jmenováni na základě zásluh posuzovaných jinými soudci nebo voleni občany, kteří nesou plody a tíhu jejich rozsudků. Záleží na situaci i na době. Možná je otázka po správném systému výběru soudců stejně nesmyslná, jako otázka, zda je správné, aby vládla levice či pravice. V demokracii platí, že někdy a někde tak, jindy a jinde zase jinak.
A co mladé středoevropské státy? Mají řadu důvodů k nespokojenosti s justicí. Stále častěji přijímá rozhodnutí, která mění politiku. aniž by k tomu měla mandát. Také v určitých ohledech naprosto selhává. Od pronásledování politické opozice, které zažívalo Slovensko, přes likvidaci podnikatelů českou justiční mafií až po sobecké prosazování kolektivních privilegií; čeští soudci již několikrát prokázali, že jsou jedinou profesní skupinou, jíž nelze zákonně snížit příjmy. Nezdá se, že by současný ryze meritokratický systém umožňoval nápravu. Je proto na místě využít všech možností, které demokracie nabízí včetně zavedení demokratických prvků do výběru a hodnocení soudců.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!