Michal Ševčík píše v novém sloupku o tom, že Donald Trump je symptomem doby rozpadu politické legitimity.
Donald Trump není historický omyl a není ani pouhou excesivní postavou americké politiky. Je symptomem a přesněji řečeno: je návratem bonapartismu v podmínkách pozdní politické moderny, resp. konce liberalismu a liberální demokracie, čemuž můžeme dějinně přihlížet.
Bonapartismus si často spojujeme s Napoleonem a jeho synovcem, to bychom celý problém víceméně omezili a prakticky personifikovali. Už Marx v 18. brumairu ukázal, že nejde o osobu, tedy konkrétní postavu, ale o způsob vládnutí v čase krize. V okamžiku, kdy se společnost hroutí pod tíhou vlastních strukturálních problémů, kdy se třídy nedokážou politicky prosadit a instituce ztrácejí legitimitu a autoritu, vystupuje vůdce, který tvrdí, že stojí „nad nimi“. Nad třídami, stranami, nad konfliktem, nad politikou samotnou, nad tzv. umělými problémy, chcete-li. Bonapartistický vůdce se nelegitimizuje programem, ale charismatem. Nezískává moc skrze institucionální proces, nýbrž skrze přímý vztah k masám či voličům. Tvrdí, že nevládne jménem lidu, ale jako lid. „Já jsem váš hlas,“ řekl Trump. Těžko hledat přesnější definici.
Trumpovo charismatické vůdcovství přitom není jen otázkou politické psychologie. Není to jen „silná osobnost“, ale vztah mezi lídrem a voliči, který vzniká v okamžiku, kdy se běžná politická legitimita rozpadá. Parlamenty a vlády mluví jazykem, jemuž dnes už nikdo nevěří, protože opakují floskule a ulice se mění před očima k horšímu. Strany nenabízejí alternativy, jen variace téhož, politika se totiž mění v pouhou administraci. A tam, kde se konflikt nedá vyjádřit politicky, objeví se vůdce, který ho přetaví v emoci, podotýkám silnou emoci.
Ačkoliv Trump útočí na elity, média, experty, „deep state“, avšak nikdy na samotné základy ekonomické moci. To je další klasický rys bonapartismu současnosti: anti-elitářství bez anti-kapitalismu. Vůdce se prezentuje jako ochránce „obyčejných lidí“, zatímco fakticky stabilizuje systém, který reálně produkuje příčiny nespokojenosti a úpadku. V poslední době část levice v tomto kontextu zase šílí fašismem. V tomto případě nejde o fašismus. Fašismus mobilizuje skrze ideologii a organizaci a ekonomicky si počíná docela jinak (skrze vůdce koneckonců taky). Bonapartismus mobilizuje čistě skrze osobní charisma. Nezruší volby, promění je v plebiscit. Nezruší instituce, obejde je. Nevládne zákony, ale permanentním napětím.
Proto je Trumpova politika varováním, které míří hlouběji než k němu konkrétně. Ukazuje návrat charismatických lídrů, touze lidí po velkých příbězích a emocích. Takže se chce skoro říct, že bychom svoje nadšení z přímé demokracie měli krotit a místo klasické politologie se začít zeširoka zabývat politickou psychologií, protože přichází doba jejího výsluní.
Bonapartismus je totiž stínem demokracie v době, kdy už sama nedokáže plnit svoje elementární funkce.