Ladislav Zelinka se v rámci své reakce na text Jiřího Málka zamyslel nad budoucností nejen české levice.

Dne 12. ledna 2026 vyšel v časopisu !Argument článek J. Málka s názvem „Kupředu levá! Ale kam a kudy?“, který popisuje povolební situaci na české levici, zejména pak v souvislosti se stranickými sjezdy SOCDEM a KSČM v závěru roku 2025. Na jeho okraj bych si dovolil pouze učinit poznámku o něčem, co autor nezmínil – snad proto, že (vzhledem k věcnému zaměření článku) by taková pasáž působila neorganicky, či spíše jako ona příslovečná „pěst na oko“. Jde o zasazení dané problematiky do poněkud širšího rámce a použití trochu jiného úhlu pohledu.

Spolu s tím, jak se lidé stávali stále více závislými na své vlastní společnosti a na jejím společenském zřízení, byli nuceni přemýšlet o optimálním uspořádání svých vzájemných vztahů při řízení a rozhodování o věcech společných/společenských, o způsobu nabývání a pozbývání moci nad ostatními, o formách výkonu této moci atd. Kupř. již Aristoteles popisoval vládu „dobrou“ (v zájmu celku) a „zvrhlou“ (v zájmu jednotlivců či jejich skupin na úkor zájmů celku) a už tehdy zřetelně odlišoval vládu „většiny v zájmu celku“ (politeiu) od „vlády většiny jen ku svému vlastnímu prospěchu“ (demokracii, resp. dnešními slovy spíše ochlokracii).

Z takovýchto a podobných zdrojů pak vykrystalizoval názor, že správný/mravný občan o moc neusiluje, ale je-li k jejímu výkonu povolán, zváží, zda je plnění takovéto povinnosti schopen; pokud shledá, že ano, své „povolání“ přijme a pokud nikoli, odmítne je.

V tomto kontextu je, že se zde nesmí ohlížet na své individuální zájmy, jež musejí jít při takovém rozhodování stranou, neboť přijetí oné povinnosti se zhusta rovná osobní oběti. Pro příklad úmyslně neuvedu nikoho z kladných hrdinů, ale naopak otloukánka našich dějin (antihrdinu) Emila Háchu, který přijatou prezidentskou funkci označil sice za korunu, avšak korunu trnovou. Stejně tak se „povolaný“nesmí příliš zabývat obtížností přijatého úkolu (k řešení věcí snadných se většinou nepovolává) – k tomu snad lze jen ocitovat oblíbený ruský přípitek „Za uspěch našego beznděžnogo děla!“. A také – mělo-li být hlavním (neřku-li jediným) cílem přijetí takovéhoto údělu uspokojení osobních tužeb po moci, slávě či bohatství – jde o faktory diskvalifikující, jež by měly vést k jeho odmítnutí.

Dnešní realita již takovéto „vznešené“ chápání participace na věcech veřejných odsunula na smetiště dějin a smířila se s tím, že o veřejnou moc lidé usilují vědomě/cíleně a jsou k tomu schopni, ochotni a připraveni používat i nečistých prostředků. Stávající legislativa tak neobsahuje žádné „morální“ filtry a je zaměřena toliko na regulační rámec zamezující nejhorším excesům. Viz kupř. náš „Zákon o sdružování v politických stranách“ (424/1991 Sb.), který v §1, odst. 1) uvádí, že:

Občané mají právo se sdružovat v politických stranách a v politických hnutích (dále jen „strany a hnutí“). Výkon tohoto práva slouží občanům k jejich účasti na politickém životě společnosti, zejména na vytváření zákonodárných sborů a orgánů vyšších územních samosprávných celků a orgánů místní samosprávy.

a dále v §4:

Vznikat a vyvíjet činnost nemohou strany a hnutí,

a)které porušují ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstranění demokratických základů státu,

b)které nemají demokratické stanovy nebo nemají demokraticky ustanovené orgány,

c)které směřují k uchopení a držení moci zamezujícímu druhým stranám a hnutím ucházet se ústavními prostředky o moc nebo které směřují k potlačení rovnoprávnosti občanů,

d)jejichž program nebo činnost ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů.

Pokud se tedy vztah občana a společnosti takto otočil (od povinnosti občana sloužit ve prospěch celku k právu občana, sloužícímu k uspokojování jeho potřeby účastnit se politického života společnosti) a pokud jsme se smířili s tím, že se tito „oprávnění“ budou při honbě za mocí chovat jako organizované zločinecké skupiny (bez omezení dobrými mravy, morálkou etc.) a proto je nutná jejich tvrdá regulace právními nástroji, není divu, že se politické strany postupně staly či stávají pouze jednoúčelovými technologickými mechanismy, sloužícími k „dobývání“ moci, obdobně jako jiné subjekty těží zlato či bitcoiny. To také vysvětluje růst významu (a úspěšnosti) subjektů populistických či tzv. „catch-all parties“ a úbytě stran tradičních (programových/hodnotových).

Takovýto vývoj však s sebou nese hozenou rukavici těm subjektům, pro něž není nejvyšším (často i jediným) cílem alokace svých členů do mocenských pozic v zájmu uspokojení jejich osobních ambicí a tužeb (zejména zmiňovaného bažení po moci, slávě a bohatství), nýbrž služba k aristotelovskému uspokojování zájmů celku. Je to dáno zejména fragmentací lidské společnosti do nekomunikujících a nespolupracujících „bublin“, partikularizací lidských zájmů a snížení zorného úhlu, jímž lidé nahlížejí na svět až na nejnižší – individuální – úroveň.

Viz kupříkladu fenomén NIMBY (Not In My Backyard), kdy je přeceňování osobních zájmů a podceňování zájmů celku považováno za přednost či dokonce za skvělý výdobytek naší právně-politické kultury.

Kořeny takového vývoje spočívají v synergickém vlivu dvou hlavních faktorů. Prvním z nich je dlouhodobý rozpad racionality, založené na chápání reality systémovým způsobem, na úkor šíření racionality, stavějící na jednotlivostech, datech a informacích. Druhou je pak degenerace jazyka na pouhý nástroj povrchní komunikace na úkor jazyka, coby nástroje myšlení. Lidé tak stále hůře rozumějí světu, v němž žijí, a stále hůře si rozumějí i mezi sebou navzájem a sami sobě; proto jsou oslovitelní spíše dílčími záležitostmi či jednotlivostmi (kterým zdánlivě rozumějí) než záležitostmi systémovými (komplexnější povahy) jimž nerozumějí a stále více jim snad ani rozumět nechtějí.

Úkoly levice

Jedním ze subjektů, kterým by nemělo jít jen o dosažení moci pouze pro moc samu, by měla být levice, zejména pak ta její část, jejímž programem je vytvoření vyššího stupně uspořádání lidských vztahů. Levice, jejímž historickým posláním je vybudování světa, který umí pracovat se silami, jež lidstvo vytvořilo (včetně těch, jež se teprve chystá stvořit a „pustit ze řetězu“) a nenechat je náš svět včetně lidí zničit nebo vrhnout o staletí či tisíciletí zpět. Levice proto, že zatím není jiného subjektu (nebo jej nevidím jen já?), který by se takového úkolu mohl zhostit. A proto, že času není nazbyt a stávajícímu světu tvořenému vztahy, které už překonaly svůj zenit (stávají se čím dál méně efektivními, resp. již spíše škodí), hrozí spontánní rozpad nynějšího „modu vivendi“, nejde o úkol zaměřený do jakési vzdálené budoucnosti (jež možná snad ani nenastane), nýbrž o záležitost navýsost aktuální, jejíž naléhavost si uvědomíme (bohužel) až po té, kdy existenční krize naplno propukne, nelze k této otázce přistupovat jen jako k nějakému akademickému cvičení, které se dá odložit kamsi na neurčito.

Dějinným úkolem levice (který jí zatím nikdo neodpáře) je proto udržovat vše potřebné pro uskutečnění tzv. plánu „B“ v situaci, kdy dnes všeobecně přijímaný plán „A“ selže. Zkratkou plán „A“ označuji dnešní mainstreamovou víru v to, že stávající společenské vztahy není třeba principálně měnit a všechny problémy vyřeší vědecko-technický pokrok (tzv. „technologie“).

Povaha a naléhavost tohoto dějinného úkolu zároveň předurčují, že jej není možno naplňovat bez odpovídající politické podpory. Podpory, bez níž hrozí, že po selhání plánu „A“ již lidstvo nebude mít k dispozici žádné ucelené racionální řešení a zbude mu toliko reakce na úrovni „Zachraň se, kdo můžeš!“ metodou pokus-omyl.

Proto jsou levicové subjekty (zvláště tzv. radikální či revoluční) dějinami odsouzeny pracovat nejen na udržení svého myšlenkového fundamentu, ale rozvíjet jej a aktualizovat (ač se to nerado slyší, některé části, vzniklé v 19. století, avšak vycházející z myšlenek ještě starších, po tom přímo volají). Smyslem je, aby v podmínkách všeobecné krize a rozpadu starého světového pořádku, byl k dispozici aktuální koncepční materiál (nikoli teprve narychlo slátaný horkou jehlou), který by bylo možno nabídnout jako záchrannou alternativu vůči tomu, co se vždy v takovýchto situacích vynoří – vláda co nejsilnější ruky, návrat ke kořenům, fatalistické smíření se s trvalými občansko-válečnými konflikty a propadem kamsi mezi prvobytně pospolnou a otrokářskou společnost atd.

Nevyřeší-li se tento problém sám vyhubením lidstva. Uvědomme si, prosím, že lidstvo uvolnilo obrovský potenciál sil IV. typu, jež jsou schopny přinést jak netušený blahobyt, tak daleko lépe tušitelnou zkázu. S nimi se prostě nedá pracovat s mentalitou conquistadora či korzára. Resp. dá, ale ty následky…

Rozpory levice

Dostáváme se tak k jádru problému, jímž je rozpor mezi tím, jak by měla vypadat levice, plnící v zásadě společensko-vědní roli (uchovatelka a nositelka know-how, kterak ven z krize dožívajícího vztahového uspořádání) a jaká by měla být levice, usilující o politické body v konkurenci se stranami, jež jsou jen stroji na dobývání moci. Rozpor, jehož řešení se zdá být spíše úkolem pro salonní magiky typu Davida Copperfielda, než pro běžný (politický) „lid polem pracující“.

Zmíněné sjezdy levicových stran se (to prosím není žádná výčitka) se zaměřily na druhou část onoho rozporu (tedy jak na politickém kolbišti obstát v konkurenci „strojů na dobývání moci“) a je možné, že touto cestou (po nějakých dalších sjezdech a zasedáních) dospějí k závěru, že za dané situace bude efektivnější neplýtvat energií, strany rozpustit a dílčí partikularity typu charitativně-sociálních opatření ad hoc prosazovat v rámci dominujících catch-all parties.

Z hlediska fragmentovaného, nekomplexního vnímání reality může jít o pragmatičtější a produktivnější způsob než ty samé dílčí věci prosazovat jako samostatný politický subjekt. Ale při pohledu celostním se ukáže, že tím byla opuštěna druhá strana onoho shora zmíněného rozporu. Ba naopak – že tím vlastně dochází k naplnění onoho mainstreamového snu – zbavit se alternativ (zejména levicových škůdců) a spokojeně kráčet k zářným zítřkům, jež nám zajistí ony tzv. „technologie“.

Další možností (jež sice není tak formálně-racionální, ale spíše založená na emocích) je udržení těchto subjektů při životě a jejich větší či menší transformace na dobývače moci. Z volebního hlediska se to může i povést – je to svět divadelní, iracionální, fungující více na citech a emocích, než logice a myšlení, tam je možné skoro všecko. Ale rozpor mezi dějinným posláním levice a „každodenním bojem o nezbytnosti“ se tím nikterak nezmenší ani nevyřeší.

Pokud bychom se – teoreticky – měli pokusit jít přímo k jádru pudla, musely by subjekty (nositelé onoho plánu „B“) samy sebe zřetelně odlišit od dobývačů moci, nejen verbálně, nýbrž i svou každodenní politikou. Ale prostor pro tuto možnost se každým dnem zmenšuje – viz kriminalizaci komunistických myšlenek, účinnou od počátku tohoto roku, po níž lze očekávat další a další restrikce. Není divu, že klasikové marxismu vyhodnotili tuto cestu jako neefektivní a upjali se k násilnému převzetí moci a revoluční přeměně společenských vztahů.

Sice nevím, zda dohnání lidstva do situace, kdy mu nezbude jiná reakce než násilí, bylo či je záměrem koryfejů mainstreamového plánu „A“, ale reálně k tomu jejich politika směřuje stejným způsobem, jako kdyby přikládali pod beztak přehřátý a přetlakovaný kotel. Nemohu ani spekulovat o tom, zda je to pouhá nevědomost, nepřiměřené spoléhání na to, že „to nebude tak horké“ anebo spekulace na to, že se podaří revoluční výbuch mocenskými prostředky potlačit a tím se jednou provždy zbavit škodičů, bránících v pochodu ke světlým zítřkům.

Sečteno a podtrženo – strany se zatím soustředily na politicko-organizační stránku a (do toho si jim netroufám mluvit) a řeší spíše otázky každodenní praxe. Ale mají daleko hlubší a významnější agendu, jež musí dříve nebo později přijít na přetřes. A k tomuto „beznadějnému“ úkolu jim přeji mnoho odvahy, rozumu a štěstí, ač nevím, jestli to bude stačit.