Politolog Petr Drulák píše o tom, proč velmocenská strategie „rozděl a panuj“ stále ovlivňuje vývoj v oblasti Rohu Afriky a Rudého moře.
Oblast Rohu Afriky a Rudého moře patří dlouhodobě k nejméně stabilním a nejnásilnějším oblastem planety. V této bráně do Suezu se protíná řada velmocenských zájmů. Na neutrální půdě Džibutska, kde má většina velmocí vojenské základny, pokojně koexistují. Zbytek je od loňského podzimu hodně divoký. Izrael prohloubil dlouhodobý rozpad Somálska, když jednu jeho část zvanou Somaliland uznal za stát. Spojené arabské emiráty měly co vysvětlovat, když jejich spojenci v súdánské občanské válce spáchali mimořádný masakr. A v Jemenu se Emiráty na poslední chvíli vyhnuly válce s někdejším spojencem Saúdskou Arábií.
Emiráty se nepřímo účastní všech zmíněných konfliktů. Jeden z nejbohatších států světa, původně z ropy dnes také z turismu a obchodu, je co do rozlohy a počtu obyvatel srovnatelný s Českou republikou; ovšem má neporovnatelně silnější armádu. Tuto federaci sedmi monarchií v Perském zálivu ovládají dva nejmocnější rody místních šejků, první housle hrají Nahjánové v Abú Dhabí a druhé Maktúmové v Dubaji.
Vládnoucí rod Nahjánů drží výrazně anglosaskou orientaci. Do sedmdesátých let minulého století bylo toto území britským protektorátem, pak přišli Američané a v Emirátech zřídili hned několik základen. Místní důstojníci se připravují buď v britském Sandhurstu nebo americkém West Pointu. Na rozdíl od Kataru, který hostí vůbec nejdůležitější americkou základnu v regionu, ale v zahraničí podporuje nejradikálnější islamistické síly, Nahjánové, v osobě současného prezidenta Muhammada ibn Zájida, naopak proti islamismu tvrdě vystupují, ať už jde o íránské šíity nebo sunnitské Muslimské bratrstvo. Emiráty byly také první zemí zálivu, která před šesti lety uznala Izrael a jako jediní s ním udržují normální diplomatické vztahy. Když Washington uvažuje o dalších úderech na Írán, Emiráty, na rozdíl od Saúdské Arábie, neříkají ne.
V poslední době se Emiráty čím dál tím častěji střetávají se Saúdskou Arábií. Zatímco před lety tvořili Muhammad ibn Zájid a saúdský korunní princ Muhammad bin Salmán dvojici mladých modernizátorů s podobnými zájmy v domácí i zahraniční politice, dnes už si příliš nerozumí. V posledních měsících se to ukázalo zejména v Súdánu a Jemenu.
Na podzim otřásly světem zprávy o masakru v súdánské občanské válce. Povstalecké Síly rychlé podpory vedené Muhammedem Dagalem dobyly západosúdánské město Al Fašír. Ačkoliv za tři roky války země uvykla rozsáhlým masakrům, desetitisíce mrtvých předčily obvyklá měřítka a Súdán se dostal na první stránky západních médií. Dagalovým hlavním podporovatelem jsou právě Emiráty, za súdánské zlato dodávají přes Čad zbraně i žoldnéře. Ale nemusí jít jen o peníze. Dagalo se svém boji s islamistickou vládou prezidenta Burhána vymezuje arabským nacionalismem, což v súdánských poměrech sebou nese také často genocidní rasismus namířený proti ne-arabským etnikům na jihu a západě země včetně jejich muslimských příslušníků.
Po masakru musely Emiráty čelit zvýšenému tlaku i z USA, neboť vlivní opoziční kongresmani se jim pokoušeli blokovat nákupy zbraní. Na druhou stranu USA i Velká Británie nejspíše hrají v Súdánu dvojí roli. Navenek podporují uznanou vládu prezidenta Burhána, ale tiše mohou dávat přednost arabskému nacionalistovi před islamistou. Nebo že by supervěrné spojence z Abú Dhabí nedokázali zkrotit? Koneckonců súdánská vláda neměla donedávna pro Američany ani Brity dobrého slova, naopak Moskvě, která dříve podporovala povstalce, nabízí výměnou za zbraně základnu v Port Sudan u Rudého moře.
Těchto souvislostí využívá koncem roku saúdský princ Muhammad bin Salmán, když se s lichotkami obrací na prezidenta Trumpa jako mírotvůrce s žádostí, aby přinesl mír i Súdánu. V saúdském pojetí by to znamenalo stabilizaci islamistické vlády na protějším břehu Rudého moře, vytlačení emirátského rivala a narušení privilegovaných vztahů mezi Washingtonem a Abú Dhabí.
K vytlačení rivala má bin Salmán nakročeno i v Jemenu. Před deseti lety šel do jemenské války společně s ibn Zájidem, aby bránili íránskému vlivu, který přičítali Hussijům, kteří nejsou ani sunity ani ší’ity, nýbrž vyznávají místní islámské učení zajdíja. Nejenže Hussije neporazili, ale tak se mezi sebou rozhádali, až se v Jemenu dostali na okraj války.
Jemen je dnes fakticky rozdělen podobně jako za studené války. Hussijové ovládají bývalý severní Jemen s téměř celým pobřežím Rudého moře. De facto zde vytvořili samostatný stát, na čemž nic nezměnil ani prezident Trump, když se na jaře pokoušel tyto nepřátele Izraele vybombardovat. O bývalý socialistický jižní Jemen se donedávna dělila Jižní rada s Prezidentskou radou představující oficiální vládu celé země. Jižní rada podporována z Abú Dhabí seskupuje převážně sekulární síly či umírněné muslimy, naopak v Rijádu podporují Prezidentskou radu, která se opírá o sunnitské islamisty z Muslimského bratrstva.
Loni v prosinci zahájila Jižní rada překvapivou a úspěšnou ofenzivu proti saúdským chráněncům. Během několika týdnů ovládla celý jižní Jemen, vyhlásila nezávislý jihojemenský stát, zatímco vláda utekla do Rijádu. V Abú Dhabí mohli slavit, ale ne nadlouho. Saúdové si to nenechali líbit. Stíhačkami udeřili proti emirátským dodávkám zbraní, Emirátům dali 24 hodin na kompletní stažení všech vojáků a v prvních lednových dnech podnikli invazi. Emiráty se pod saúdským tlakem stáhly a jimi podporovaný režim se po prosincovém triumfu počátkem ledna zhroutil.
Šéf Jižní rady uprchl do Abú Dhabí, část jejích nejvyšších představitelů odjela jednat do Rijádu, kde je zajali a donutili vyhlásit rozpuštění. To však nepřijali ti její představitelé, kteří zůstali v Jemenu. Navzdory nepřehledné situaci lze říci, že bin Salmán zahnal ibn Zájida v Jemenu do kouta.
Přehledná není situace ani přes moře v Somálsku. Jako jednotný stát už desetiletí neexistuje, rozpadlo se do několika zcela autonomních celků, které však donedávna nikdo neuznával jako samostatné státy. To se změnilo koncem prosince, když Izrael oznamuje, že uznává Somaliland a navazují diplomatické vztahy. Tato severní část Somálska, bývalé Britské Somálsko, už více než třicet jako samostatný stát funguje, ale dosud nebylo nikým uznáno. Somaliland měl dosud v zahraničí tři významné opory. Někdejšího britského protektora, jehož konzultační firmy a politici pomáhali vytvořit státní struktury. Vnitrozemskou Etiopii, která by skrze Somaliland mohla získat přístup k námořnímu přístavu v Berbeře. A pak Emiráty. Nejenže kontrolují provoz zmíněného přístavu, ale také si tam zřídily vojenskou základnu.
Izrael tam zatím příliš vidět nebyl, ale motivy měl. Kromě přístupu ke strategickému území, z něhož může monitorovat hussijské nepřátele získává vděčného spojence v muslimském světe a možná i prostor pro odsun nepohodlných Palestinců. Svým uznáním může také pomáhat spojencům, kteří se k tomu chystají, ale váhají, neboť respekt k územní integritě ostatních států patří k nejsilnějším normám mezinárodního práva. Po izraelském uznání už to může být o něco snazší, ale ne o moc.
Naštvaná somálská vláda v Mogadišu si izraelský krok vyhodnotila jako součást pletich Emirátů. Přerušila s nimi veškerou spolupráci a obrátila se do Rijádu na bin Salmána s prosbou, aby jim pomohl ibn Zájida vyhnat, jako v Jemenu. Nejen Saúdská Arábie ale i Turecko a další muslimské státy somálskou vládu diplomaticky podpořily. Čas ukáže, zda tam ibn Zájid více získal, než prohrál.
Ale už teď je zřejmé, že po oslabení Íránu se v tomto strategickém regionu rozehrává vážný konflikt mezi americkými spojenci. Na jedné straně stojí jejich nejbližší spojenci Izrael a Emiráty. I když mají vlastní zájmy, u většiny jejich kroků lze předpokládat, že jsou dohodnuté s Washingtonem; s drobnou odlišností, že Abú Dhabí je koordinováno z Washingtonu, zatímco Tel Aviv často Washington koordinuje. Na druhé straně jsou regionální velmoci jako Saúdská Arábie, Egypt, Turecko či zeměpisně vzdálený ale strategicky přítomný Pákistán. S USA spolupracují, ale často jednají nezávisle. Trump je potřebuje a jedná s nimi s větším respektem než třeba s Evropany. Na podzim dokázal všechny získat pro svůj plán pro Gazu, o Íránu už je nejspíše nepřesvědčí. Ale pokud se Američani z regionu začnou stahovat, jak říkají, může se jim napětí mezi spojenci hodit. Rozděl a panuj, stále platí.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!