Trumpova politika rychle vyčerpává dřívější zdroje amerického vlivu ve světě: instituce, spojenectví a reputaci.
Text pakistánského zahraničněpolitického analytika Abdula Rahmana popisuje, jak se během druhého funkčního období Donalda Trumpa zásadně proměnila americká zahraniční politika: od poválečného modelu „benevolentní hegemonie“ k tvrdému, transakčnímu a často konfrontačnímu uplatňování moci. Ústředním příkladem je únos venezuelského prezidenta Nicoláse Madura americkými silami, který symbolizuje ochotu Bílého domu jednat jednostranně a mimo zavedené normy. Trumpova administrativa podle autorů opouští dlouhodobé investice do mezinárodního řádu a místo nich využívá americkou sílu jako nástroj okamžitého nátlaku – ať už jde o cla, vojenské operace, nebo hrozby vůči spojencům.
Autor připomíná, že cla se stala hlavní pákou americké politiky: Washington je uplatňuje proti evropským spojencům, Indii, Brazílii i Kanadě, často kvůli nesouvisejícím politickým požadavkům. Podobně se mění i vojenská strategie – USA se stahují z mnoha mezinárodních organizací, dramaticky omezují zahraniční pomoc a soustředí se na dominanci v západní hemisféře. Nová Národní obranná strategie přenáší odpovědnost za bezpečnost v Evropě a Indo‑Pacifiku na spojence a zároveň oživuje logiku sfér vlivu, včetně obnoveného důrazu na Monroeovu doktrínu.
Krize kolem Grónska slouží jako případová studie: Trump hrozil evropským státům vysokými cly, aby přiměl Dánsko k prodeji území. Evropská reakce byla mimořádně jednotná a donutila Bílý dům ustoupit, což podle autora ukazuje limity „predátorské“ strategie. Podobné napětí se objevuje i v obchodní politice, kde cla narušují globální obchod a dopadají především na americké spotřebitele.
Dopady této politiky jsou podle textu rozsáhlé: oslabuje se soudržnost aliancí, roste nedůvěra vůči USA a jejich měkká síla prudce klesá. Rivalové jako Čína a Rusko získávají prostor k expanzi, protože americká pozornost se přesouvá jinam a Washington působí méně předvídatelně. Autor tvrdí, že tato strategie vyčerpává dlouhodobé zdroje amerického vlivu – instituce, aliance i reputaci – a může urychlit relativní úpadek USA, přestože země zůstává vojensky silná.
Závěr článku varuje, že pokud se kurz nezmění, může se americká moc vytrácet „nejdřív pomalu a pak náhle“. Svět podle autorova názoru sleduje vývoj s obavami a přizpůsobuje své strategie realitě, v níž se hegemon chová jako predátor, nikoli jako správce mezinárodního řádu.