Jiří Málek se ve svém komentáři zamyslel nad personálními aspekty současné české levicové politiky.
Tento text se zaměří jen na část levicových pluků či jen malých družstev, které by chtěly kráčet „kupředu“. Bude se týkat těch, u kterých je budoucí kráčení ještě méně jasné než v současnosti u některých dalších. Jen pro pořádek a přehled. SOCDEM, česká sociální demokracie, má po sjezdu. Ten sice úplně nedopadl tak, jak se všeobecně očekávalo, ale nezdá se, že by to nějak znejasnilo její budoucnost. Strana si na svém sjezdu zvolila nevýraznou většinou nové vedení, které se k onomu intermezzu se STAČILO! postavilo kriticky, ale koncepci širšího společného postupu různých levicových uskupení nezavrhlo. Ve straně jsou stále různé názorové proudy, kterým (alespoň to zvenku tak vypadá) jde o revitalizaci sociálně demokratické politické entity a návrat na vyšší příčky společenské relevance. Také si realisticky definovalo období, kdy by se toto vše mělo realizovat. Zdá se, že temný mrak „advokáta Altnera“, přesněji jeho pohledávky za SOCDEM, se rozplynul a je přinejmenším daleko jasnější, kolik SOCDEM musí uhradit. Je sice ještě v hře ústavní stížnost, odvolací soud ale rozhodl jasně. Částka, která má být uhrazena, není tak zanedbatelná, že by nestála za řeč, ale nějaký prodej majetku strany by to měl vyřešit. To by vytvořilo dlouhodobě jasnější ekonomický rámec existence a působení strany.
Další skupinu levicových subjektů a subjektíčků tvoří různorodá směs, která má různé postoje a očekávání svých členů, ale z posledních parlamentních voleb potvrzenou vcelku nepodstatnou podporu voličů. Nyní se snaží vyřešit koordinaci společného postupu velmi široce chápané levicovosti především k podzimním volbám do Senátu. Sešla se velmi různorodá společnost, která některé „levicové státotvorné kritiky“ vedla k vyjádření o bizáru. Protože ale nenavrhli žádné lepší diskusní fórum, je tato kritika spíše jen plácnutím do vody. V případě těchto velmi různorodých stran a hnutí je pravděpodobnější, že dojde k určitým psaným i nepsaným dohodám o koordinaci postupu a o tom, jak „ušetřit“ peníze i úsilí, protože pro levici je v posledním období velmi obtížné se prosadit ve „většinových“ volbách. Připočteme-li k tomu, že i tyto volby vyžadují finanční prostředky na kauci, tak se nějaké „sjednocení“ ukazuje jako racionální možnost. Zvláště když naděje na vstup do Senátu je pro levici nyní docela malá.
Zmíněný záměr článku vyžaduje, že by měly být zmíněny i další subjekty, zde jsou vzpomínány strana Levice a hnutí Budoucnost. Jde o uskupení s převažujícím zařazováním veřejností a samozřejmě i svým členstvem do levé části spektra. Oba existují již více než šest let, mnohokrát řešily vzájemné propojení či užší afilaci k jiné větší straně (SOCDEM či Zelení), ale zatím stále zůstávají poněkud osamocené a bohužel také s minimální volební odezvou. Programově se hlásí ke směru, který je nazýván demokratickým socialismem. V jejich případě není takový problém s jejich programovým vymezením. Tam není moc nejasností. Zde si našly svoji parketu. Problémem je, že (zatím) nenašly dostatek podporovatelů, kteří by v nich viděli svou volební kartu, kterou stojí za to hodit do urny. Koncepce demokratického socialismu sice vypadá přitažlivě, ale ani v tomto případě není nějaký konkrétní pozitivní příklad, že uspěla. A není tu ani vzor, o který se například německá levice tak ráda opírá. Rosa Luxemburgová, na kterou se také mnozí čeští podporovatelé demokratického socialismu rádi odvolávají, skončila jako spoluzakladatelka Komunistické strany Německa a zahynula v krvavém politickém střetu mezi radikálními revolucionáři a radikální pravicí. Nakonec kvůli tlaku okolností podpořila revoluční („komunistické“) násilí, protože pravicoví protivníci o žádné „demokratické“ cestě ani chvilku neuvažovali a pro ty, kdo usilovali o systémovou změnu, platilo, že museli bojovat do poslední kapky krve (včetně té Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta).
Nyní se dostáváme k té části levicové struktury, která je z hlediska další cesty nejméně jasná. Jde o tzv. radikální levici (někdy označovanou, mnohdy spíše pejorativně, jako komunistickou), kterou v nedávném období reprezentovaly strany KSČM, KSČ a uskupení dalších subjektů v hnutí STAČILO! (v těchto úvahách ale nehovoříme o SOCDEM). Klíčová část této levice, KSČM, se sice sešla na mimořádném sjezdu, ale jak již bylo nedávno i zde řečeno, klíčová rozhodnutí definující cestu pro následující měsíce a roky nebyla ani dílčím způsobem diskutována a vše bylo přesunuto na květnový řádný sjezd. Následně bylo posunuto i jednání nejvyššího orgánu hnutí STAČILO! na březnový termín. Přesto se ale v posledních týdnech něco dělo. STAČILO! přijalo několik nových členů. Původně velmi malá členská základna se přece jen trochu rozrostla, což pravděpodobně také ovlivní její názorové složení.
U českých dvou nezařazených členů Evropského parlamentu se hovoří o tom, že Ondřej Dostál by se mohl v následujících měsících přesunout do některé parlamentní frakce, možná k Patriotům, ale možná i do jiných (charakterizovaných např. i kritickým pohledem právě na EU). Je otázkou, jak se toto promítne ve vztahu ke stále levicovému STAČILO!, kde je dosud místopředsedou. Stále více se zdá, že STAČILO! je hnutím, uskupením, které zatím nemá „hlavu“, která by ho reprezentovala v české společnosti, a hlavně v té její levé části. A zároveň nemá ani „prapor“ (programovou, nejlépe levicovou, vizi) jeho nosiče a propagátora, pod který by bylo možno dlouhodobě svolávat své podporovatele a potenciální voliče. Vzpomeňme jen taková prohlášení posledního lídra STAČILO! Daniela Sterzika, který si dával velký pozor, aby zase nebyl chápán jako velký „revolucionář“, neřku-li snad „komunista“. Nakonec hlavní díl voličských hlasů toto hnutí ale dostalo od bývalých voličů KSČM a hlasy navíc mimo tuto skupinu neposunuly volební výsledek nad kýžených 5 % ani náhodou. A je skoro jisté, že v dalších volbách bývalé „komunistické hlasy“ nebudou stačit pro prolomení 5% hranice.
Současná situace signalizuje, že ani jedno politické uskupení, které se hlásí k levici nebo je veřejností za levici považováno, nemá dostatek podporovatelů k samostatnému dobrému volebnímu výsledku. Je ale možno vytvořit nějakou smysluplnou širší volební platformu? Bude to záležet na tom, jak se jednotliví relevantní hráči budou profilovat. Zatím se zdá, že současná SOCDEM se principiálně neodtahuje od širší volební spolupráce při zachování výrazného sociálně demokratického espritu této strany.
V případě KSČM se nejspíše stále více budeme setkávat s převažující obranářskou pozicí. Je to dáno jednat tvrdým kombinovaným tlakem na vše „komunistické“, legislativními prostředky počínaje, ale i mediálním tlakem mainstreamu či využitím každé možnosti „komunismus“ a jeho „nositele“ dehonestovat, ale i objektivním stavem členské základny KSČM. Ta hlavně díky své věkové struktuře není schopna aktivně působit plošně v místních či okresních dimenzích. A pokud tato strana neprovede velmi rychle zásadní vnitřní přeměnu s cílem koncentrace stále ubývajících lidských zdrojů do efektivnějších center, pak v krátké době budou existovat jen izolovaná jádra a jadérka bez možnosti reálného celostátního vlivu. Přitom předností této strany je, že s přihlédnutím ke své ekonomické situaci není pod takovým tlakem jako jiné levicové subjekty a může si dovolit přepych dlouhodobější existence bez fatálních ekonomických problémů. Ale ani to není automatické a ukazují se už síly, které by si na tomto ekonomickém zázemí strany rády něco „ulouply“. V současnosti se ukazují asi čtyři potenciální zájemci (zájemkyně) o funkci předsedy, či snad předsedkyně, strany. Nikdo ale zatím se neidentifikoval s ucelenější představou střednědobé koncepce strany. Tato strana je personálně vyprázdněná hlavně v oblasti formulování uvěřitelných vizí a cest k jejich dosažení. Co bude ještě složitější, je sladění pohledů „tradičních“ členů s potřebami výrazně odlišného přístupu k formování radikálně socialistické koncepce akceptovatelné novými generačními vrstvami občanů. Jedno je ale jisté, dále nebude usilovat o vedení strany dosavadní předsedkyně Kateřina Konečná. Nezdá se ale, že by chtěla v koutku „dožít“ své členství v Evropském parlamentu. Velmi pravděpodobně se bude snažit realizovat svoji levicovou vizi, která dvakrát sice uspěla (eurovolby a krajské volby), ale v tom nejdůležitějším klání zůstala před branami. Zda to bude v „obrozeném“ STAČILO! (i když asi i po určitém „rebrandu“), nebo snad v nějaké jiné struktuře není jasné.
Má ale vůbec smysl mluvit o nějaké nové a další struktuře? Určitým vodítkem k těmto úvahám by mohly být výstupy z posledních prezentací sociologických šetření CVVM (data z poloviny roku 2025). Zde vedle posuzování identifikace občanů na pravo-levé škále byl poprvé vzat v úvahu další „směr“ – liberálně-konzervativní identifikace. Tam se zdá, že většina subjektů se tlačí do středu a v levém sektoru by (snad) mohl být segment potenciálních voličů a levicově orientovaných občanů, se kterými lze vést dialog. V lednu se uskutečnilo zajímavé setkání v Plzni – Socialistická konference, za kterou stojí především (alespoň formálně) spolek Vize moderní společnosti. Možná, že tato koncepce široké levicové diskuse by mohla za určitou dobu vést k formování reálných volebních bloků, aniž by to výrazně lámalo „politickou páteř“ jednotlivých subjektů těchto bloků. To, zda v tomto nově se formujícím uspořádání bude místo nebo potřeba ještě dalšího levicového subjektu, je zatím s otazníkem. Nejspíše v polovině tohoto roku bude jasněji. Uvidíme.