Publicista Petr Schnur pokračuje ve své kritické analýze současného zahraničněpolitického postavení a perspektiv Evropské unie.
Prolog
První část aktuální úvahy o toxickém stavu Evropské unie jsme zakončili pohledem na historii ukrajinského konfliktu, v této části přejdeme k jeho aktuálnímu stavu ve světle americko-evropského absurdního divadla – leckdo by tuto fázi transatlantických (ne)vztahů mohl označit za tragikomickou. Pravděpodobně platí obojí.
Kde stojí Spojené státy
Po nástupu Donalda Trumpa do prezidentského úřadu jsme se díky skurilním tahům na šachovnici mezinárodní diplomacie stali svědky krkolomných politických kotrmelců evropských vůdců. Důvodů je hned několik. Jednak je pohání obava z nové americké bezpečnostní doktríny, která signalizuje pokles zájmu USA na úpadku našeho kontinentu, centrálně organizovaném Bruselem – zhruba podle hesla: „Kdo chce kam, pomozme mu tam.“ Dramatičtější alternativa by byla vymačkat Evropu do poslední kapky jako rozkrojený citron a poté přejít k další etapě světové politiky. Nesporným faktem zůstává, že se těžítko americké geopolitické strategie přesunulo směrem k Číně a Asii, do oblasti Pacifiku a k americkému kontinentu. Na tuto stoupající pozornost Washingtonu západní hemisféře, pokud skutečně dojde k její plné realizaci, bezesporu doplatí suverenita latinskoamerických republik v duchu imperiálně transformované Monroeovy doktríny. Co bylo původně myšleno jako hráz proti revizionistickým choutkám evropských koloniálních mocností se postupně „přetavilo“ do legitimace severoamerické dominance v Latinské Americe. V této otázce zůstává Donald Trump věrný tradici svých předchůdců, jak ukazují aktuální příklady Venezuely a hrozeb na adresu dalších latinskoamerických států. Nicméně i zde je nutné vyčkat dalšího vývoje, který ukáže, do jaké míry prezidentova silná slova korespondují s reálným politickým vývojem.
Bez ohledu na spekulace o skutečném úmyslu Trumpovy zahraniční politiky je nutné přiznat následující: prezentace jednotlivých kroků směřujících k onomu dosud nejasnému cíli je relativně jasná. Důraz je zcela otevřeně kladen na „business first“, což musí silně iritovat fanoušky „humanitárních bombardování“ ve jménu demokracie a lidských práv, kteří se doposud schovávali za farizejské žvásty jeho předchůdců. Slova jako demokracie, diktátor nebo svoboda, nejnověji boj proti drogovým syndikátům v prezidentově slovníku samozřejmě nesmí chybět, ale jejich posun na rétorickou periferii je zcela evidentní.
Donald Trump samozřejmě ví, že tím nikoho neomámí, snad jen ty politické prosťáčky, kteří stále ještě neudělali krok za politický a mediální matrix panující agendy, do kterého nás oligarchické struktury reálně existující „demokracie“ stále více uzavírají. Tato kategorie ortodoxních adorantů zbožněného Západu, kterými neotřásly žádná válka z vylhaných důvodů, žádný plivanec na mezinárodní právo, nad kterým nyní v souvislosti s kroky amerického prezidenta jedním okem a velmi opatrně roní slzy. Ani hrozby, celní válka proti „spojencům“, embargo, zálusk na Grónsko nebo politické žertíky s osobní „poštou“ západních státníků (viz následně) tyto „přátele na věčné časy“ nepřinutí k zásadní reflexi kvality transatlantických vztahů po pádu „železné opony“. A nemůže být nejmenší pochyby o tom, že by stačil Trumpův obrat ve prospěch Zelenského režimu, jeho další vyzbrojování a válečný posun k přímé konfrontaci s Ruskem, aby „přátelství na věčné časy“ bylo opět v pohodě – i za cenu zničení Evropy. Osobní ponížení by se strávila a o osud mezinárodního práva nebo stavu demokracie v USA by se stejně jako dříve v politické a mediální EUropě nikdo nestaral.
Dokonce ani náhled do pekelného jícnu v podobě Epsteinových spisů podle všeho neotřese vírou těchto lidí v morální převahu a vedoucí roli západní civilizace nad zbytkem světa. Ať je již politická interpretace této morální propasti na hranici náboženské definice ZLA jakákoliv, zda se odhalilo světové centrum ďábelského spiknutí nebo v lepším případě, pokud se tento horror vůbec dá nějakým výrazem „změkčit“, kontaktní uzel v korporativní síti vlivných elitářských sexuálních deviantů (přinejmenším „vztah“ mezi Epsteinem a Gatesem vzhledem ke kauze koronavirus hovoří pro syntézu obojího), každému soudně uvažujícímu člověku musí být nejpozději od tohoto okamžiku jasné, jak onen demokratický matrix funguje, jakou realitu skrývá a kde hledat jeho programátory.
Poučení (nebo nepoučení?) z krizových let: rozhodovací procesy probíhají v rámci globálně zakotvených, komplexních soukromých struktur, zatímco vlády pod vlivem patřičných lobbistických formací je následně „demokraticky“ legitimují. Toto je funkční princip současné agendy transatlantického společenství, „společenství hodnot“: současné vlády nejsou zodpovědné občanům země a ústavám, ale plánům a strategiím dohodnutým v zákulisí soukromého luxusu.
Personální obsazení reálné aplikace Dantova Pekla veličinami z oblasti politiky, kultury, businessu a nových technologií implikuje zásadní problém Trumpovy (zahraniční) politiky: jak interpretovat očividnou divergenci výroků kandidáta Trumpa a jeho konání v prezidentském úřadě? Klamal vědomě během předvolebního klání nebo se po zvolení dostal pod enormní tlak vlivných nátlakových struktur? Jde o politiku Trumpovu nebo „někoho jiného“ skrze něj? Existuje vůbec zahraničněpolitický koncept zohledňující diplomacii, nebo jde o staronový, výrazně extrémní pokus o silové udržení americké dominance eventuálně o její prosazení tam, kde byla dosud zpochybněna? Tentokrát bez zbytečných kliček a ideologických pozlátek? Vyjádřeno jinak: slouží harašení zbraněmi jako krycí kulisa diplomacie, nebo jsou diplomatické balónky promyšlenou zástěrou připravovaných vojenských scénářů? Pokud by tomu tak bylo, kdo je jeho skutečným autorem? K této otázce se dostaneme později.
Zpět do post-americké Evropy
Politický Západ prochází transformací, na kterou Evropa ovládaná bruselskými byrokraty nebyla připravena; za podmínek dosavadní euro-strategie co nejužší orientace na USA fakticky ani být nemohla. Důvodem nemůže být náhlé překvapení Trumpovým geopolitickým kurzem, ale úzká provázanost evropské vládnoucí elity s předtrumpovskými agendami, které sugerovaly věčnou ochranu za věrné služby, což automaticky implikovalo abdikaci na evropskou autonomii. Agresivní kurz vůči Rusku, americko-unijní ultimátum Moskvě během Majdanu, trpění násilných excesů ukrajinských ultranacionalistů vůči rusky mluvícím spoluobčanům i politickým oponentům, narůstající provázanost Ukrajiny s NATO, změna politiky vůči Číně omezily manévrovací prostor diplomacie a ekonomické alternativy, což znamenalo vjezd do jednosměrné uličky. Jak z ní mohou nyní ty stejné politické kruhy vycouvat, obrátit a zahájit revizi dosavadního trendu, není jasné. K pokání je zapotřebí vnitřní síly a tu euro-vůdci nemají. Pokračující odsekávání od levných ruských energetických zdrojů, miliardové dary kolabující Ukrajině a jejímu zkorumpovanému vedení, zrychlenou militarizaci Evropy namísto diplomatických aktivit s cílem obnovit perspektivu stabilní bezpečnostní architektury zahrnující Ruskou federaci je produktem mentální slabosti a strachu ze ztráty moci těch, kteří přivedli Evropu do současné situace. Oněch evropských „vůdců“, cestujících sem a tam mezi funkcemi v národních vládách a bruselských institucích. Těmto „Evropanům“ nikdy nešlo o skutečné vize v ekonomickém a politickém zájmu Evropy, ale vždy pouze o zachování vlastní moci pod americkým ochranným deštníkem. Co ale dělat, když se deštník začíná pomalu zavírat?
EUropa v souvislosti s grónskou kauzou nyní farizejsky pláče nad destrukcí mezinárodního práva, přičemž vždy věděla, že při prosazování amerických zájmů ve světě nehrálo mezinárodní právo pražádnou roli. Přesto ale po celou dobu k dvojaké hře Washingtonu nejenže mlčela, ale naopak se na ní aktivně podílela. Nyní hrozí, že se samotná Evropa může stát obětí této hry – v buddhismu pro to existuje pojem ‚karma‘.
Jakkoliv může být aktuální politika Donalda Tumpa pro nezasvěcené záhadou, její vedlejší, tragikomický a bezesporu zamýšlený efekt musí být nápadný i těm nejzarytějším eurohujerům: poznání, jak daleko může dojít směs patolízalství a sebe-pokálení vůdců svobodné Evropy a elitních lidskoprávních aktivistů z milosti Washingtonu. Kdo viděl jejich akční tanečky kolem prezidentovy osoby, ten musel být vyléčen z iluze o evropské suverenitě a důstojnosti panující euro-elity, která se během okamžiku proměnila ve spolek patolízalů. A kam až sahá ochota k sebe-ponížení těch, kteří doufají na americkou protekci na cestě k moci demonstrovala opoziční vůdkyně s kádrovým osvědčením Yale University (World Fellows Program) a WEF demonstrativním předáním Nobelovy ceny Donaldu Trumpovi. Její devótní chování před kamerami i za nimi sice vykouzlilo na Trumpově tváři spokojený úsměv, nicméně s velkou mírou pravděpodobnosti se dá předpokládat, že podobné chování, ať již evropských politiků nebo prozápadních aktivistů, u něj vzbudí všechno jiné jen ne respekt.
Za koho Trump evropské figurky skutečně považuje prokázal porušením základního tabu vzájemných styků zveřejněním soukromých SMS Macrona a Rutteho. Zejména dětinský tón tak zvaného generálního tajemníka NATO se vzhledem k úlisnému blábolení jen těžko dá překonat. Naopak americký prezident zveřejněním pohladil vlastní ego, demonstroval světu, jak definuje slovo partnerství a co pro něj znamenají evropští politici: fakticky nic.
Džungle vlivových struktur
Ve snaze nalézt odpověď na otázku po obsahu a cílech Trumpovy politiky nelze opomenout trvající politický vliv silových struktur nezávisle na tom, zda v Bílém domě sídlil republikán nebo demokrat. Rovněž nehraje roli označení, které jim dáme: lobbistické komplexy, vlivové struktury nebo třeba deep state. Rozhodující je, že existují a že postrádají sebemenší transparenci, zatímco jejich politický vliv se nachází zcela mimo jakékoliv formu demokratické legitimace.
Kontinuita nárůstu vlivu těchto zájmových skupin na politiku Spojených států od dob prezidenta D. D. Eisenhowera, který již v roce 1961 varoval americkou společnost před narůstající mocí toho, co nazýval vojenskoprůmyslovým komplexem, nebyla přerušena ani úřadováním Johna F. Kennedyho. Ten se o to sice pokusil, jak to dopadlo je všeobecně známo. Od té doby se dějiny kapitalismu a reálně existující zastupitelské demokracie nezastavily, ba ani nezpomalily, ale naopak nabraly na obrátkách. A sice závratným technologickým tempem, se kterým kontrolní mechanismy demokratického státu z rozličných důvodů nebyly schopny (nebo nechtěly?) držet krok. K tomuto problému se následně dostaneme. Faktem zůstává, že původní, tradiční nátlakové struktury byly postupně doplněny o komplexy digitálně-finanční, vojensko-digitální a „Big Pharmu“, která prokázala svoji moc v době tzv. koronavirové krize. Byla to „pandemická“ fáze, která tvrdě a bez ostychu demonstrovala politický vliv farmaceutické lobby na politiku vlád, rozhodování státních orgánů, soudnictví i exekutivy, která takřka přes noc dokázala vyloučit ústavy z reálného života společnosti. A je těžké rozhodnout, co budí větší hrůzu: tehdejší události nebo skutečnost, že tento „lockdown demokracie a práva“ nebyl dodnes kriticky reflektován, že EUropa neprodělala katarzi a politicky, sociálně, pracovně diskriminovaným občanům (s výjimkou Španělska a Slovenska) dodnes nebyla poskytnuta sebemenší satisfakce. Že ti, kteří Big Farmě umožnili miliardové kšefty s lidským zdravím, dodnes zůstávají v nejvyšších státních úřadech a politických funkcích. Nemůže být sporu o tom, že bez vlivu zákulisních, vzájemně prorostlých mocenských struktur by tento stav nebyl možný. Zrovna tak je jasné, že se tyto nadnárodní kartely jen tak bez boje politického vlivu nehodlají vzdát.
Epilog
Vzhledem ke každodenním Trumpovým verbálním poselstvím světu nutně vyvstávají spekulace o jejich autenticitě či eventuálnímu pozadí.
Kdo je Donald Trump? Kdo je architektem jeho politiky, pokud byl přinucen ke korektuře toho, co hlásal v předvolební kampani? Jakou roli v jeho týmu hrají Rubio a Vance? Jakou tradiční pressure groups, jakou Netanjahu a Izrael, osoby z digitálního prostředí Silicon Valley /technologické firmy Palantir? Důležitým indikátorem mocenské konstelace americké politiky bude příští vývoj situace kolem Íránu.
V následující části opustíme obraz toho, jak se věci jeví navenek a pokusíme se oslovit několik aspektů hypotetického pozadí současného obraz Trumpovy (zahraničněpolitické) agendy.