Kanadská nabídka koaličního modelu spolupráce mezi středními mocnostmi umožňuje řadě latinskoamerických zemí zachovat si autonomii bez konfrontace s velmocemi.
Současná Latinská Amerika se znovu ocitá podle komentáře Christophera Sandse mezi dvěma konkurenčními vizemi svého geopolitického směřování – tentokrát přicházejícími ze Spojených států a Kanady. Prezident Donald Trump obnovil a rozšířil Monroeovu doktrínu do podoby tzv. „Donroe Doctrine“, která chápe celý americký kontinent jako sféru vlivu USA a zdůrazňuje připravenost Washingtonu tuto sféru bránit i silou. Tato doktrína je zaměřena především proti dnešním globálním rivalům, zejména Číně, a méně proti Rusku či Íránu.
Podřízení se USA nebo izolace?
Kanadský premiér Mark Carney naopak na Světovém ekonomickém fóru v Davosu představil vizi, která staví na spolupráci demokratických „middle powers“ (středních mocností) a na posilování pravidly řízeného mezinárodního řádu. Jeho přístup není výslovně hemisférický, ale implikuje, že státy v Americe by měly mít alternativu k binární volbě mezi podřízením se USA a izolací. Aby Kanada tuto alternativu skutečně nabídla, musí podle Sandsova mínění prokázat konkrétní závazek k hlubší hemisférické angažovanosti – například rozšiřováním obchodních a investičních vazeb mimo rámec severoamerické integrace, posílením rozvojového financování či spoluprací s Brazílií, Chile a Kolumbií v oblasti energetické transformace a kritických surovin.
Klíčová je přitom politika samotné Latinské Ameriky. Spolupráce středních mocností nemůže být jen deklarací, ale musí se opírat o praktické iniciativy, jako by mohl být summit demokratických středních mocností v Americe zaměřený na obchodní odolnost, migraci a pravidla pro zahraniční investice. Taková platforma by regionálním státům poskytla větší vyjednávací sílu vůči USA i Číně.
Blížící se revize dohody USMCA bude prvním testem, zda Kanada svou novou orientaci myslí vážně. Premiér Carney se již snaží posílit vztahy s Mexikem, což kontrastuje s předchozími obdobími, kdy Ottawa někdy upřednostňovala bilaterální urovnání s Washingtonem. Úspěch však bude záviset i na tom, zda Mexiko a další latinskoamerické vlády využijí příležitost diverzifikovat své diplomatické a ekonomické vazby.
Nová role Kanady
Carneyho vize může v regionu rezonovat, protože řada států – Argentina, Brazílie, Chile, Kolumbie či Mexiko – má potenciál středních mocností a již nyní balancuje mezi silnými ekonomickými vazbami na USA a rostoucí přítomností Číny. Nabídka koaličního modelu jim umožňuje zachovat si autonomii bez konfrontace s velmocemi.
Sandsův text připomíná, že Kanada historicky nebyla pevně integrována do interamerických struktur a její identita „middle power“ vznikla spíše v transatlantickém kontextu. Dnešní napětí tedy není jen mezi Washingtonem a Ottawou, ale mezi dvěma představami o tom, jak má vypadat hemisféra: jako uzavřená sféra vlivu USA, nebo jako prostor širší spolupráce středních mocností.
Podle článku Kanada nabízí regionu konkurenceschopnou alternativu k americkému vedení. Není však jasné, zda se tato alternativa skutečně promění v konkrétní politiku – a zda ji latinskoamerické vlády přijmou. Po dvou stoletích od Monroeovy doktríny tak stojí americký kontinent před otázkou, zda převládne logika uzavřené sféry vlivu, nebo otevřenější model regionální spolupráce.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.