Ničemu se nenaučili a nic nepochopili, píše politolog Petr Drulák o americkém a evropském establishmentu a lekci z Iráku.
Téměř před čtvrtstoletím zaútočily USA vedené Georgem Bushem mladším na Irák. Bushova válka zahájená pod lživou záminkou iráckých zbraní hromadného ničení přinesla zemi destrukci a Američanům obrovské škody. Také vedla k zatím nejvážnější roztržce mezi USA a Evropou. A ponaučení, které si z toho Američané a Evropané vzali? Žádné. Naopak posun od Bushe, Jacquea Chiraca a Gerharda Schrödera k Donaldu Trumpovi, Emmanuelu Macronovi a Friedrichu Merzovi je od špatného k horšímu.
Tehdy, stejně jako dnes, Američané odůvodňovali invazi lžemi o zbraních hromadného ničení v rukách nepřítele. Zatímco dnes má jít o zbraně jaderné, Saddám Husajn byl obviňován z vlastnictví zbraní chemických. Ve Washingtonu si s dezinformacemi o irácké hrozbě dali docela práci. Klíčovým hybatelem války byl viceprezident Dick Cheney. Jeho lidé tlačili zpravodajské služby k předkládání zpráv prokazujících, že Irák disponuje chemickými zbraněmi, že má rakety s dosahem do Evropy, že je ve spojení s teroristy z al-Kájda či že usiluje o obohacený uran.
Americký hluboký stát rozjel globální kampaň vyhledávání a následně výroby důkazů o těchto nedoložitelných propojeních. Úřadoval i v Praze. Podle vzpomínek šéfa české kontrarozvědky Jiřího Růžka tlačila CIA na české zpravodajce, aby potvrdili, že se v Praze sešel jeden z pachatelů útoků 11.9. 2001 Mohamed Atta s iráckými rozvědčíky. To česká kontrarozvědka odmítla, neboť nic takého nezjistila. Nakonec tuto dezinformaci předal médiím pod americkým tlakem premiér Miloš Zeman; prý chtěl Američanům vyjít vstříc, potom co ho obvinili, že se v Praze plánoval útok na newyorská dvojčata.
Pečlivě budované lži se pak dostávaly do podkladů pro nejvyšší představitele a do řízených mediálních úniků. Vrcholný dezinformační výkon podal ministr zahraničí Colin Powell v Radě bezpečnosti OSN, když v únoru 2003 tvrdil, že USA mají důkazy o iráckých chemických zbraních a o spolupráci Saddáma Husajna s Usámou bin Ládinem. Sám Powell později přiznal, že projev připravovali lidé od viceprezidenta Cheneyho, zpětně ho považoval za velké zpravodajské selhání a skvrnu na své reputaci.
Ani Powell tehdy nepřesvědčil. Rada bezpečnosti odmítla Američanům odhlasovat mandát k vojenské akci proti Iráku. Nejenže nezískali podporu Ruska a Číny, ale proti se v Radě bezpečnosti postavila i Francie, ohnivým projevem v New Yorku se zapsal Chiracův ministr zahraničí Dominique de Villepin. Francie se spolu s Německem stala hlavním kritikem připravované války. Na Mnichovské bezpečnostní konferenci reagoval německý ministr zahraničí Fischer na válečné vystoupení amerického ministra obrany Rumsfelda slovy: „Nepřesvědčil jste mne.“ Francie a Německo tehdy ještě chápaly, co je mezinárodní právo a že evropské zájmy se nemusejí vždy krýt s americkými.
Ale Evropa se rozdělila. Donald Rumsfeld mluvil o Evropě „staré“, která byla proti válce, a „nové“, která Američany podporovala. V jeho nové Evropě byla celá východní Evropa, ale také tradiční atlantisté jako Velká Británie, Itálie či Nizozemsko. Nejhorlivější byli Britové a Poláci, kteří pak v Iráku dokonce načas vyfasovali vlastní okupační zóny. Stará Evropa pak ústy prezidenta Chiraca vzkázala té nové, která se chystala na vstup do EU, že „promarnila příležitost mlčet“. Arogantní, leč výstižné.
Americká veřejnost šla do války s nadšením. Všechna média ochotně vybubnovávala lži o irácké hrozbě a neokonzervativní propagandu o globálním šíření demokracie. Obliba Bushovy administrativy šla ruku v ruce s opovržením, jímž Američané zahrnovali odpůrce války. Hlavním otloukánkem se stala Francie osočovaná za svoji proradnost. Na jídelních lístcích amerických restaurací přejmenovávali hranolky z tradičního „French fries“ (francouzské hranolky) na „freedom fries“ (hranolky svobody).
Optimistický duch se v médiích nějakou dobu udržel. Saddámova armáda se během několika týdnů rozpadla a Washington převzal vládu nad zemí. Do konce roku byl svržený diktátor dopaden a po politickém procesu popraven. Ale problémy se objevily záhy. Že se žádné chemické zbraně nenašly, byla jen malá vada na kráse. Neokonzervativci přišli s argumentem, že bez Husajna je svět lepším místem a že Iráčané se dočkají demokracie. Ti, kdo lhali a manipulovali, žádné účty skládat nemuseli. Pokud někdo čelil postihům, byli to lidé zevnitř systému, kteří na lži a manipulace odvážně poukazovali.
Vážnější byla skutečnost, že okupanti si Iráčany nezískali. Naopak museli čelit odporu hned ze tří směrů: stoupenců svrženého režimu, šíitů a radikálních sunnitů. Potom, co režim rychle padl, prohlásili Američané jeho úředníky a důstojníky za nepřátele a nepustili je do nově vznikajících institucí. Okupantům ubyli lidé, kteří uměli spravovat stát a přibyli nepřátelé, kterým nezbývalo než pokračovat v boji. V zemi vypuká ozbrojený chaos.
Šíitská většina na straně padlého režimu rozhodně nestála, naopak Saddám je pronásledoval. Ale šíité považovali Američany spíše za nutné zlo než za spojence. Tradičně se orientují na šíitský Írán tedy hlavního nepřítele USA v regionu. Když USA v roce 2005 zorganizovali volby, vítězí právě šíité a Američanům dávají najevo, že o okupaci nestojí. S jejich vyznáním to ani moc nesouvisí. Symbolem americké okupace se stávají záběry z mučírny v Abú Ghrajbu, ale místní trpí i jinak. Američané se chovají s neokoloniální přezíravostí, navíc se tam těžko orientují a pro jistotu střílejí na vše, co se hýbe.
Když v roce 2009 nastupuje do Bílého domu prezident Obama, netají se tím, že Irák považuje za fiasko; byl jedním z mála politiků, kteří invazi od samého počátku odmítali. Když se o dva roky později Američané z Iráku stahují, místní žádné slzy neprolévali.
Ale v roce 2014 jsou zpátky. Irácká vláda si nedokáže poradit s radikálními sunnity, kteří vyrostli na boji proti americkým okupantům. Jejich extrémistická milice Islámský stát ovládne významná území nejen v Iráku ale i v sousední Sýrii, kde se islámští fundamentalisté podporovaní Západem a jeho spojenci pokoušejí svrhnout prezidenta Bašára Asada. V Iráku nakonec islamisty porazí Američané, v Sýrii Rusové. Ale americká přítomnost opět tíží. Když Američané v Bagdádu zavraždí během oficiální návštěvy íránského generála Kásima Sulejmáního, vyzve je irácký parlament v roce 2020 k odchodu. Z iráckého parlamentu si Američané sice nic nedělají, sami však vědí, že se ocitli ve slepé uličce. Většina jejich vojáků se stáhne do konce roku 2021, ale dodnes tam zůstává před dva tisíce poradců a instruktorů.
Bilance celé operace je katastrofická. USA sice zbavily Irák krutého diktátora, ale zemi uvrhly do dlouhé občanské války, která ji rozdělila na šíitské, sunnitské a kurdské oblasti a statisíce Iráčanů připravila o život. Samotné USA v Iráku ztratily několik tisíc vojáků a utopily těžko představitelnou sumu dvou až tří bilionů dolarů; pro srovnání astronomický rozpočet Pentagonu ani po trumpovských nárůstech zatím nedosahuje ani bilionu dolarů. Pokud někdo z americké invaze profitoval, byl to Írán: jeho americký nepřítel ho zbavil iráckého nepřítele a otevřel dveře vládě iráckých přátel.
Je těžko pochopitelné, že USA se po těchto zkušenostech pouštějí do konfliktu se zemí, která je větší, soudržnější a lépe vyzbrojená, než byl Irák. Ale zatímco USA se nepoučily, evropští představitelé se odnaučili; irácké dobrodružství USA odmítali, to íránské schvalují. Další výraz degenerace evropské elity.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!