Publicistka a historička Veronika Sušová-Salminen píše ve své glose o tom, jak a hlavně proč Trumpova politika pohřbila s konečnou platností koncepci americké měkké moci.
Americký prezident Donald Trump řekl médiím, že si „vezme Kubu“ a že „si může dělat, co chce“. Míněno s Kubou, ale nejspíš i obecně řečeno. V posledních týdnech žijeme v době, kdy si americký prezident skutečně může dělat a říkat, co se mu zamane, a to bez jakýchkoli větších vnějších nebo vnitřních brzd. Změna režimu už není demokratizační misí, ale prostě vzetím. Trump nemá potřebu se zabývat úlitbami americké měkké moci a vydávat tak americké zájmy za zájmy všech.
A tak USA pod Trumpovým vedením realizují drsnou ekonomickou (ropnou) blokádu Kuby a snaží se ostrov vyhladovět prostřednictvím energetické krize, která zasahuje například nemocnice a jejich chod.
Předtím Spojené státy unesly prezidenta Venezuely (významný spojenec Kuby) a uvěznily ho na svém území, a to bez ohledu na flagrantní narušení suverenity Venezuely. Suverenita jiných Trumpa nezajímá, maximálně je projevem jeho vlastní suverenity, tj. možnosti sám si beztrestně udělit výjimky z pravidel.
Následně USA společně s Izraelem vojensky napadly Írán, se kterým mají dlouhodobě špatné vztahy především v důsledku americké intervence v roce 1959. Trump jako argument uvedl, že se domníval, že Írán zaútočí na USA. A to zřejmě stačí.
Všechny tyto kroky porušují mezinárodní právo a nemají nic společného s lidskými právy či demokracii. Trump se už ani netváří, že ho to nějakým způsobem zákony nebo „pravidla“ zajímají. Dal najevo, že se mezinárodním právem či multilaterálními institucemi jako OSN nehodlá vůbec zdržovat.
Tato situace staví do opravdu zvláštní pozice evropské spojence USA. Ti byli posledních 30 let zvyklí na jiné USA. Kroky Washingtonu byly nějak pocukrovány nebo zabaleny do zdvořilostních frází a poplácání po ramenech vůči evropským spojencům. Poválečná závislost dřívějších evropských velmocí a dalších zemí kontinentu na USA tak nebolela. USA nejednaly ostatně jen silou a donucením, ale často kooptačně z hlediska především právě Evropy. Vedle toho tu byly commons, sdílené statky, které Spojené státy poskytovaly nejen Evropě v podobě bezpečnosti, ale také mezinárodnímu pořádku po roce 1945 jako jeden z jeho hlavních pilířů. Dnes nic z toho není pravdou a Evropané jsou z toho značně „hodnotově“ dezorientovaní.
Je samozřejmě jednoduché hledat problém v osobnosti prezidenta Donalda Trumpa. Nicméně situace je o dost složitější.
Konec post-studenoválečnického světa
Americká měkká moc se dostala do krize spolu s mezinárodním uspořádáním, které vzniklo po skončení studené války. Tento druh moci přímo vyplýval z mocenské situace po roce 1989, tj. s koncem systémové rivality. Zároveň myšlenka, že přitažlivost a kooptace jsou stejně efektivní jako tvrdá moc, odrážela globalizaci a informační otevřenost světa na počátku 90. let. Měkká moc reflektovala proměny světa po skončení studené války, včetně amerického unilateralismu a triumfalismu. Stavěla na atraktivitě, kooptaci, globalizaci (a amerikanizaci) i hospodářském růstu, nostalgii amerického snu a samozřejmě i na důležité podmínce toho všeho na legitimitě americké politiky.
Od finanční krize v roce 2008/9 se mezinárodní systém ocitá v pokračující krizi, která naznačuje změny vyplývající jednak z konce studené války a jednak z právě globalizačních procesů. V poslední dekádě globalizace jako koncept ustupuje do pozadí a její kritika se stává politickým mainstreamem i v západních společnostech. Ekonomické těžiště růstu se totiž přesunulo postupně do Číny, případně do Asie, což oslabuje západní centra nebo jim vytváří konkurenci. Deindustrializace, kterou globalizace pro západní země přinesla, posiluje doma populismus a také oslabuje hospodářskou základnu západních demokracií a prosperity. Kokrétně pak USA v posledních dekádách vstoupily do fáze finanční dominance (financializace) a militarizace, kterou následovala ztráta výrobní převahy. A tento vzorec mimochodem vedl k historickému poklesu moci velmocí jako bylo Nizozemsko nebo Velká Británie. Náhoda?
Měkká moc nedovedla vytvořit jinou realitu: Spojené státy po roce 1990 se opakovaně nacházely při prosazování svých zájmů a ze svého vlastního rozhodnutí v rozporu s mezinárodním právem. Opakované porušování pravidel, které pak USA vymáhaly v případě jiných zemí, postupně podkopalo legitimitu americké politiky a měkké moci. Není to nic neočekávaného: dlouhodobé rozpory mezi slovy a činy nemohou vést k ničemu jinému než k ztrátě důvěry a důvěryhodnosti a tím i legitimity. Co víc. Díky strukturálním problémům došlo také k erozi americké tvrdé moci.
Trumpa měkká moc nezajímá nejen proto, že nejspíš nechápe její smysl, ale především proto, že samotná koncepce se vyčerpala a v Bílém domě na ní nevěří. Oslabování USA chce řešit tvrdě, donucením, bombami, násilím a strachem. Jde ve skutečnosti o úpadkovou strategii.
Měkká moc odpovídala dobrým časům bez rivality a seriózní konkurence, ale i dobrým časům samotné Ameriky. Měla být také (v intelektuálním, ale i politickém světě) odpovědí na obavy z toho, že po skončení studené války a unilaterálním okamžiku amerického triumfu bude následovat pokles americké moci. Současný svět se značně odlišuje od toho z roku 1990. A obavy z poklesu moci dalšího hegemona se potvrdily.