Michal Ševčík míní, že pravicový kulturní boj, socialistická nostalgie a identitární byznysové modely dnes už nepředstavují budoucnost levice. Co ano?
Debata o tom, co je dnes levice a co s ní dál, se vede už nejméně posledních deset let téměř vyčerpávajícím způsobem. Proběhly k ní desítky konferencí, vznikly desítky textů, polemik i celých sborníků. Přesto se zdá, že čím více se o levici mluví, tím méně je zřejmé, kdo je vlastně oprávněn jejím jménem hovořit. Ostatně samotná představa, že by bylo možné levici „vlastnit“, je chybná. Levice není majetek, značka ani uzavřený klub. Je to pole sporů, tradic, sociálních zkušeností, velkých dějinných zápasů a politických orientací, které se dnes rozcházejí možná víc než kdykoli dřív.
Jedno je ale jisté: stále existuje proud, který pokládá za klíčové věnovat se strukturálním tématům společnosti. Tedy nikoli pouze kulturním signálům, symbolickým zápasům nebo morálním gestům, nýbrž otázkám ekonomické demokracie, vlastnictví, práce, moci a spravedlivého přerozdělování bohatství. Tento proud vychází z přesvědčení, že bez konfliktu o materiálním uspořádání společnosti ztrácí levice svůj historický i politický smysl. Zároveň však tato část levice nahlíží emancipační trendy posledních třiceti let s hlubokou nedůvěrou. Vidí je ne jako organické rozšíření svobody a politizaci důležitých témat, ale jako vnucené, umělé a do značné míry vymyšlené mechanismy, jimiž světový kapitál dokázal přetavit lidské neštěstí, nejistotu a fragmentaci do nových forem zpeněžení. Tam, kde se mluvilo o osvobození, vidí tato levice často především komodifikaci konstruovaných identit a tržní instrumentalizaci lidské zkušenosti.
Vedle této skupiny, kterou lze označit za klasický typ levice, se však zřetelně formuje i jiná orientace. Ta hledá spojenectví s konzervativní pravicí, zejména s jejími proudy, které jsou ostražité vůči nadnárodnímu kapitálu, kritické vůči globalizaci a nakloněné protekcionismu. Na první pohled se může zdát, že zde vzniká nový prostor pro anti-neoliberální alianci. Jenže problém spočívá v tom, že tato pravice vede svůj hlavní boj jinde než v ekonomické oblasti. Její energie se soustřeďuje především na identitární spory, kulturní konflikty a obranu hodnotového tradicionalismu (což není vůbec nic špatného a je to přirozeně její úloha). Kapitál sice kritizuje, ale jen do té míry, do jaké narušuje národní, civilizační nebo kulturní řád; nikoli proto, že by systematicky rozvracel sociální rovnost a demokratickou kontrolu nad ekonomikou.
A právě zde vzniká zásadní otázka pro část klasické levice, která se k takovému spojenectví přiklání. Místo aby konzervativní pravici vtahovala do sociálních a ekonomických konfliktů, může být naopak sama vtahována do konfliktů kulturních. Místo aby rozšiřovala ekonomická témata a zabývala se novými hrozbami (typicky digitální kapitalismus, prvky strojového učení šířící správné narativy, pokračující dobývání renty apod.), může se začít podřizovat národně-konzervativním perspektivám (které však jako takové vůbec nekritizuji, pouze si myslím, že to není věc levice a levicový volič může získávat falešné vědomí o reálných socioekonomických konfliktech, což je vždy ve svém důsledku vítězství kapitálu).
Ekonomická demokracie, přerozdělování, pracovněprávní zápasy, odborové hnutí nebo otázka vlastnictví (nové komunitní formy apod.) se pak stávají sekundárními, doplňujícími, někdy dokonce jen dekorativními tématy, zatímco do popředí vystupují otázky identity, národa, tradice a civilizační obrany. Jinými slovy: část levice se v takové alianci neposiluje, ale rozpouští. Nepřináší do veřejného prostoru vlastní sociální a ekonomický program, nýbrž přebírá hodnotový tradicionalismus neliberální pravice a postupně ztrácí svá vlastní témata. Potom je také otázkou, jestli je pro levici klasického typu v dnešním světě ještě místo? Někteří si myslí, že nikoliv, protože jádro problému není primárně v sociálních nerovnostech.
To je přesně moment, v němž se dnešní levice ocitá ve své nejhlubší krizi. Ne snad proto, že by už neexistovaly strukturální problémy (naopak přibývají), ale proto, že jejich řešení nedokáže stabilně udržet jako hlavní osu politického boje. Buď se rozpouští v moralizujících emancipačních diskurzech, které jsou snadno kompatibilní s kulturním kapitalismem a jeho identitárními výstřelky (můžeme to pojmenovat jako progresivismus), nebo se naopak nechává vtáhnout do národně konzervativního rámce, v němž se ekonomika stává pouhým dodatkem k boji o hodnoty (část tzv. konzervativní levice). V obou případech přestává být schopna artikulovat své vlastní jádro: konflikt mezi kapitálem a demokracií.
Proto nestačí jen opakovat starou otázku, zda má být levice liberální, konzervativní nebo socialistická. Tyto debaty mají své intelektuální vrcholy dávno za sebou. Ne proto, že by byly bezvýznamné, ale proto, že jejich základní argumentační možnosti už byly, dle mého soudu, vyčerpány. Konzervativní levice může snadno končit jako levicový přívěsek národních konzervativců a propadnout eschatologickému blouznění. Liberální levice se příliš často stává správcem emancipačních slovníků, které jsou dokonale slučitelné s globálními trendy velkokapitálu. A socialistická levice, pokud přežívá jen jako nostalgie po vlastní historii, rovněž nenabízí východisko. Intelektuální energie těchto velkých typů už neprodukuje nový horizont; spíše recykluje staré spory v podmínkách, které se zásadně proměnily.
Otázka „co s levicí“ se tedy nedá zodpovědět návratem k některé z těchto vyčerpaných identit. Nejde o to vybrat si mezi levicí liberální, konzervativní nebo socialistickou jako mezi hotovými modely. Jde o to znovu ustavit levici jako politickou sílu, která bude schopna myslet společnost strukturálně, nikoli jen kulturně; materiálně, nikoli jen symbolicky; demokraticky, nikoli technokraticky. To znamená vrátit do středu pozornosti vlastnictví, práci, bydlení, veřejné služby, daňovou spravedlnost, moc nad výrobou a distribucí bohatství a koneckonců propojit s např. skvělou českou národní pokrokovou tradicí družstevnictví. Zároveň to však znamená nepodlehnout iluzi, že tuto obnovu lze provést skrze import konzervativních hodnotových rámců. Jakmile levice převezme kulturní boj jako svůj hlavní jazyk, přestává být levicí v silném slova smyslu.
Levice dnes tedy nepotřebuje další konferenci o sobě samé ani další sborník o své identitě. Potřebuje se vymanit ze dvou slepých ulic: z adaptace na identitární byznysové modely i ze skluzu k národně konzervativnímu tradicionalismu. Dokud bude oscilovat mezi těmito póly, bude se jen přít o své jméno, nikoli o svou historickou funkci. A tou není nic menšího než znovu otevřít otázku, kdo rozhoduje o společenském bohatství, v čím zájmu je organizována ekonomika a zda demokracie může proniknout i do oblastí, které dnes jednoznačně ovládá kapitál.
Právě tam totiž levice buď znovu vznikne, nebo definitivně ztratí důvod své existence. Amen.