Politolog Petr Drulák hodnotí celkovou situaci kolem konfliktu mezi USA, Izraelem a Íránem.
V záplavě informací o americko-izraelských útocích a protiútocích se dvě vymykají: Izrael zaútočil na hlavní těžební pole íránského plynu South Pars a blíže neidentifikovaná střela zasáhla jadernou elektrárnu v íránském Búšehru. Írán reagoval útokem na klíčové těžební pole Kataru a na sítích se objevilo falešné video, které mělo zachycovat úder na jaderný reaktor v izraelské Dimoně. Jiným slovy, začíná ničení globálních zdrojů energie a přibližuje se hrozba jaderné války. V Trumpově administrativě se otevírají trhliny a Evropa je rozhádaná.
Útok na íránský plyn přináší předvídatelné důsledky. Tak jako Írán opakovaně před válkou varoval, že v případě útoku uzavře Hormuzskou úžinu a zaútočí na Izrael a americké základny v Perském zálivu, tak také nikoho nenechával na pochybách, že pokud nepřátelé zasáhnou jeho ropu a plyn, Írán zničí těžbu ropy a plynu v okolních státech. Šlo o rozumnou politiku odstrašení. Írán tím dával najevo, že náklady války ponesou nejen agresoři, ale i jejich chráněnci a že tito chráněnci rozhodně nevydělají, pokud ze světové trhu íránské suroviny takto zmizí.
Politika odstrašení však funguje pouze mezi racionálními a zodpovědně jednajícími hráči. Zatímco Izrael se chová racionálně leč nezodpovědně, Washingtonu chybí racionalita, ale pokouší se o zodpovědnost. Izrael si spočítal, že přišla chvíle k uskutečnění jeho dlouhodobého cíle, jímž je totální zničení Íránu. Pokud chce Írán vojensky porazit, musí ho zničit i ekonomicky, útokem na hlavní zdroj příjmů: ropu a plyn. Odvetné zničení arabských petromonarchií představuje pro Izrael nanejvýše vedlejší škodu, jejíž náklady však jeho kalkul nijak nemění. Dokonce v tom může vidět další podnět pro americkou angažovanost, bez níž se neobejde. Tento cíl je nezodpovědný jak svojí bezprostřední zločinností, tak i globálními důsledky. Ale Izrael ho dnes racionálně naplňuje. Může si to dovolit, neboť si sionistickou sítí podřídil americkou vládu, která dnes jedná neracionálně, v rozporu se svými zájmy.
Proto íránská strategie odstrašení nezabrala. Když Írán neodstrašil útok, naplnil svoji hrozbu. Útokem na největší katarské pole vyřadil přinejmenším na tři roky 17% katarské plynové produkce. S podobnými útoky mohou počítat Saúdská Arábie a zejména Spojené arabské emiráty, které sice jsou stejně jako Írán členskou zemí BRICS, ale také nejbližším arabským spojencem USA.
Důsledky války pro světovou ekonomiku jsou katastrofální: globální inflace ze zdražení energií a nedostatek potravin v důsledku nedostatku hnojiv. Podle odhadů OSN vystaví válka pětačtyřicet miliónů lidí akutnímu hladu. Inflace dělá před podzimními volbami těžkou hlavu i prezidentu Trumpovi. Hrozba ztráty kongresové většiny ho nutí k určité zodpovědnosti: americké síly mimo jiné nebrání íránským exportům ropy a plynu a Netanjahua donutil ke slibu, že na íránskou energetiku už útočit nebude. Uvidíme, jak je to se sliby mezi lháři.
K útoku na Búšehr se nikdo nehlásí. Nebyl závažný svými následky, zasáhl okraj areálu bez větších škod, nýbrž cílem: jde o jaderný reaktor, navíc provozovaný Ruskem. Zásah reaktoru vedoucí k výbuchu by byl srovnatelný s použitím jaderné zbraně, která by kontaminovala široké okolí včetně mořské vody. Navíc by vyvolal odvetu, která by nepřišla jen z Íránu, nýbrž také z Ruska. Jejím přirozeným cílem by bylo právě centrum izraelských jaderných zbraní v Dimoně. Vyhlídka na jaderný výbuch na vlastním území nutí k odpovědnosti i izraelské hazardéry. Tedy s výjimkou těch, kteří spolu s křesťanskými sionisty vyhlížejí příchod spasitele. Náboženský fanatismus je v tomto konfliktu na všech stranách u židů, šíitů i křesťanů.
Sám Donald Trump sice náboženským fanatikem není, ale pár jich na klíčová místa jmenoval, mimo jiné, ministra obrany a velvyslance v Izraeli. Ti pak spolu s židovskými miliardáři a oportunisty vydržovanými sionistickou lobby tlačí do války. Ale jiné úřady zase svěřil realisticky uvažujícím lidem, kteří jsou ze současného směru zděšeni. Viceprezident J. D. Vance či ředitelka zpravodajských služeb Tulsi Gabbardová se dost trápí, když se pod palbou novinářů a kongresmanů snaží skloubit loajalitu k prezidentovi se znalostí základních faktů o konfliktu.
Na rozdíl od někdejších zpravodajských šéfů Bushe mladšího, Gabbardová alespoň nenutila podřízené k falšování zpravodajských informací. Proto se Američané z jejího úřadu dozvídají, že Írán žádný vojenský jaderný program neměl, čímž popírá tvrzení Trumpa, Witkoffa a dalších o íránské jaderné bombě. Sama Gabbardová také odvážně připustila, že se americké cíle v Íránu liší od izraelských. Trump by měl vysvětlit, proč tedy svěřil svoji íránskou politiku Witkoffovi s Kushnerem; podle diplomatů zapojených do íránsko-amerických jednání jde o muže Izraele.
Pravá ruka Gabbardové, ředitel Centra proti terorismu Joe Kent, šel ještě dál a na protest proti válce rezignoval. Tento jinak oddaný trumpovec svému prezidentu veřejně vysvětlil, že Írán žádnou hrozbou pro USA nebyl a válka je strašná chyba.
Rozpory uvnitř administrativy jen porostou. Inflace a další ekonomické problémy budou Američany stavět proti válce, která jim jde od počátku proti srsti. Sionistům se nepodařilo zvednout obvyklou vlnu patriotického válečného nadšení, i proto že Američané jsou čím dá tím alergičtější na izraelské zasahování do amerického rozhodování.
Hlavní média sice ještě v lednu oslavovala protirežimní demonstrace v Íránu a v souladu se zvyklostmi zamlčovala násilné řádění demonstrantů i zapojení amerických a izraelských zpravodajských služeb do jejich organizace. Ale hlavní stanice po prvních dnech války otočily, když naznaly, že venezuelský scénář se v Íránu nezopakuje a Trumpa čekají obtíže. V předchozích válkách, ve Vietnamu, Afghánistánu, Iráku či na Ukrajině, se ke kritice Washingtonu propracovávaly až po letech amerických neúspěchů. Trumpovci si pověsili na krk nepopulární válku a útočením na média, která dnes lžou o něco méně než obvykle, si ničí přízeň nezískají.
EU je sice jednotná v tom, že po prvních verbálních reakcích na podporu USA se k válce už raději nehlásí. Ale tím jednota končí. Především se začíná rozpadat drahocenná shoda kolem Ukrajiny. Po úderech na Katar přišla Itálie a Belgie o dodávky plynu. Dnes začínají šilhat po tradičním ruském dodavateli a pomrkávat na Orbána, že mu rozumí, když podmiňuje souhlas s úvěrem pro Ukrajinu zprovozněním ropovodu Družba. O to vehementněji reaguje druhý tábor. Německý kancléř Friedrich Merz se na poslední Evropské radě s Viktorem Orbánem dost pohádal a Kaja Kallasová kritizuje USA, že dočasně zrušily druhotné sankce na ruskou ropu. Věří, že sankcemi srazí Rusko na kolena. Asi se ani neptá, kdo všechno by do onoho kýženého okamžiku musel také padnout. Očividně jsou dnešní hádky Merze s Orbánem pro Evropu lepší než jednota podle Kallasové.
Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by válka s Íránem měla brzy skončit. Čím déle bude trvat, s tím větší pravděpodobností povede ke změnám, které si její spouštěči ani nedokázali představit.
Článek vyšel původně v časopise Štandard. Publikujeme se svolením. Text není určen k šíření na další weby!