Kam Česko socioekonomicky dostalo období neoliberálních 90. let? Odpovědi hledá kolektiv autorů-ekonomů [1] v podobě pěti tezí.
Úvodem
V minulém roce vyšla ve Vydavatelství Jaskmanický kniha makroekonomů Jaroslava Šulce a Jaroslava Ungermana Dějiny píšou vítězové aneb Jak to tenkrát vlastně bylo a proč? Na základě oficiálních dat i osobních zkušeností autorů mapovala poválečný sociálně‑ekonomický vývoj Československa a v závěru se kriticky dotkla i krizových let 1938, 1968 a 1989. Přestože se kniha nedostala do běžné distribuce, vyvolala živou odezvu.
Čtenáři však oprávněně upozorňovali, že po roce 1989 následovala další zásadní etapa – transformace k tržní ekonomice – která si žádá samostatnou reflexi. Na tuto výzvu reaguje druhá kniha Inventura aneb Kam jsme došli, připravená rozšířeným autorským týmem. Původní autorský tým byl posílen Martinem Fassmannem a Ilonou Švihlíkovou. Zaměřuje se především na devadesátá léta, ideové zázemí transformace a její reálné důsledky.
Vzhledem k omezenému rozsahu knihy nebylo možné zahrnout všechny analytické studie, které při její přípravě vznikly. Tyto texty proto autoři postupně zveřejňují samostatně, aby nabídli širší pohled na genezi a dopady polistopadového vývoje. Klíčovým tématem je především radikální změna vlastnických poměrů, která zásadně ovlivnila ekonomickou strukturu, sociální nerovnosti i postavení českého státu.
Autoři se snaží nahradit dílčí interpretace syntetickým pohledem a kladou zásadní otázky: kdo byl vítězem a poraženým transformace, zda její výsledky odpovídají českému národnímu zájmu a zda je možné dosavadní vývoj korigovat. Cílem je lépe porozumět minulosti jako předpokladu pro realistickou revizi současného směřování české ekonomiky a společnosti.
Pět tezí
Při formování východisek k vymezení formulace českého národní zájmu (případně metod a nástrojů jeho realizace) se pokusíme o co nejobjektivnější pohled na dědictví polistopadových dekád, a to především v těch oblastech, o kterých nyní – na začátku roku 2026 – lze soudit, že jsou pro další úvahy určující. Výsledně a stručně řečeno: současný stav české ekonomiky a celé společnosti je nejspíše nutným odrazem jednak obecně chabých znalostí a naivity prakticky všech polistopadových politických činitelů, pokud jde o reálné fungování okolních, především západních tržních ekonomik, jednak mnohdy jejich neodůvodněně důvěřivé naivity. Nepochybně v kombinaci s dobře volenou strategií našich nových „přátel a spojenců“, sídlících tentokrát nejen na Západě (kam se ze střední Evropy tak vehementně pořád nepochopitelně tlačíme), ale také daleko v Asii, kam se v novém století nepochybně již přesunulo geopolitické těžiště a dál se posiluje.
Souběhem zmíněných faktorů jsme se tak sami vmanévrovali (a v alibistické variantě „byli jsme vmanévrováni“) do nezáviděníhodného postavení toho, kdo tahá za pořád kratší konec provazu. A to neplatí jen pro Českou republiku, ale fakticky i pro celou Evropu, ocitající se hodně bezradně na chvostu dění [2]. Proto není divu, že nervozita a napětí ve společnosti po neustávajících nových a nových krizích nebezpečně narůstají, a nejen naše země se rychle polarizuje – majetkově i názorově. To ovšem v našem případě pro hledání konsensu ohledně podoby českého národního zájmu nevěstí vůbec nic dobrého.
Tyto myšlenky se pokusíme rozvést v pěti na sebe navazujících tezích, a sice v
Tezi první – frustraci z vyčpělosti politické ekonomie socialismu
Tezi druhé – hledání lepšího teoretického zázemí
Tezi třetí – z bláta do louže
Tezi čtvrté – přechodem teoretiků do praxe na ministerské posty
Tezi páté – taháme za kratší konec a je to vidět
Teze první – frustrace z vyčpělosti politické ekonomie socialismu
Ti bývalí nejstarší studenti pražské Vysoké školy ekonomické [3], kteří kdysi dávno skládali zkoušku z předmětu Politická ekonomie socialismu (ale nejspíše všichni absolventi i jiných vysokoškolských fakult, kteří mají za sebou státnici i z tohoto „oblíbeného“ předmětu), si možná vybavují poválečné klima na akademické půdě. To bylo již od konce 50. let ve znamení zprvu sice nesmělého, ale přece jen určitého přehodnocování původních (hodně stalinských [4]) postulátů politické ekonomie socialismu. A zaznělo to nejsilněji v předvečer, a hlavně v době Pražského jara. Tehdy to bylo prezentováno v politické ekonomii (jakožto teoretické základně praktické hospodářské politiky) především tehdejším ředitelem Ekonomického ústavu ČSAV akademikem Otou Šikem, ale i dalšími „revizionisty“ (aby bylo použito slovníku Poučení [5]). Třeba Karlem Koubou, Bohumilem Komendou, Čestmírem Kožušníkem, Otou Turkem, Luďkem Urbanem ale i spoustu dalších, především ekonomy často zaměstnanými na tehdejším Výzkumném ústavu národohospodářského plánování (VÚNP), umístěného na Kampě (Miroslavem Součkem, Zdeňkem Vergnerem), tak v již zmíněném Ekonomickém ústavu ČSAV, na Universitě Karlově či jinde.
Revize do té doby platných dogmat, převzatých hlavně ze sovětských učebnic, se v 60. letech nesla především směrem k analýze možností většího průniku zbožně peněžních vztahů do tehdejšího ekonomického systému (zjednodušeně do možnosti symbiózy plánu a trhu). Tehdejší systém byl z řady příčin založen více na hmotném než finančně hodnotovém plánování a návrhy změn v první polovině 60. let šly již tak daleko za rámec nedávné Rozsypalovy ekonomické reformy [6] (z druhé poloviny 50. let načas zavádějící systém dlouhodobých normativů hmotné zainteresovanosti státních podniků, inspirovaný batismem).
Ale tyto úvahy o revizi v té době existujícího hospodářského systému direktivně řízené ekonomiky (viz třeba Šikova kniha Ekonomika, zájmy, politika a ve druhém vydání s nadpisem již jen Ekonomika a zájmy) byly srpnovou okupací 1968 tvrdě smeteny (obvykle i s jejich nositeli). Nutno však přičíst k dobru tehdejšímu osazenstvu katedry politické ekonomie VŠE (brzy zastřešené pod nově vzniklý Ústav marxismu – leninismu), že se v normalizačních letech nesnížilo k návratu k výuce již hodně vyvanulých pouček platných v 50. a v první polovině 60. let.
Aby měli přednášející vůbec co učit a neriskovali další vyhazovy [7] (byť ji také normalizační čistky neminuly) – se šalamounsky rozhodli přeložit z ruštiny do češtiny učebnici politické ekonomie socialismu profesora N. A. Cagolova, používanou tehdy na ekonomické fakultě Moskevské státní univerzity. A tímto alibistickým krokem byli sice z obliga, ale urputné lpění řady z nich na některých dogmatech typu, že „nejpokrokovější a potenciálně nejefektivnější forma vlastnictví je vlastnictví státní (společenské)“, mělo fatálně dlouhodobé důsledky. A to nejen na vlastní obsah výuky, ale i na podobu diplomových či dizertačních prací, potažmo na ideologické sešněrování ekonomického výzkumu. Podle tohoto rigidně závazného výkladu měla totiž nutně každá jiná forma vlastnictví než ta státní, přehršel (hodně zdůrazňovaných) negativ.
Což o to – toto tehdejší dogma o celkové racionalitě státního vlastnictví je v řadě případů udržitelné a nanejvýše funkční dodnes i ve zcela odlišných ekonomických systémech, za tím si autor textu i nadále stojí [8]. Ale po listopadu ´89 vystřídal jeden extrém druhý a z toho plynoucí negativní důsledky „odnárodnění“ jakbysmet. Příkladmo byly v textu INVENTURY uvedeny důsledky likvidace státního vlastnictví u významné části kritické infrastruktury. A to bez ohledu na strategické zájmy státu a jeho ekonomickou suverenitu. Týká se to především energetických zdrojů [9] (včetně zásobníků či rozvodných sítí), systému zásobování vodou včetně vlastnictví vodovodů a kanalizací, celého komplexu obranně bezpečnostní produkce (včetně opravárenství), komunikační infrastruktury, bohužel i drtivé většiny finančního systému (bankovnictví a pojišťovnictví). Dotklo se to i valné části vzdělávací soustavy, ale nejspíše také farmaceutické produkce, výkonu zdravotnické a sociální péče (a dá se diskutovat i o dalších segmentech). Nejlépe jsou důsledky vidět na dlouhodobé explozi cen účtovaných nestátními vlastníky českým firmám či domácnostem třeba ve vodném a stočném, či v nedostupnosti řady léčiv (především těch, u kterých lze při prodeji v jiných zemích docílit vyšší marže než v ČR [10]) apod.
Na konci 50. let, kdy socializace národního hospodářství v tehdejší ČSR již notně pokročila, a rýsovaly se první synergické efekty, se o tomto centrálně řízeném komplexu vyjádřil „otec“ tehdejšího francouzského ekonomického zázraku Jean Monet údajně v tom smyslu, že z českého integrovaného potenciálu národohospodářského komplexuzačali mít na Západě obavy. Především proto, že v našem direktivním modelu bylo možno v potřebném časovém předstihu i v nutném detailu slaďovat z úrovně centra závaznými bilancemi hlavně materiální (hmotnou) stránkurozvoje konkrétního průmyslového či dalšího oboru (zacílením investiční výstavby) třeba s dodávkami surovin, materiálů a energie. Doplňkem k tomu po pracovní stránce byla třeba regulace počtu uchazečů o studium formou posilování příslušných oborových kapacit středního a vysokého školství kombinovaná (po ukončení studia) prostřednictvím dnes již nemyslitelných (direktivních) umístěnek absolventa do konkrétního státního podniku (ovšem spolu se zajištěním ubytování atd.). Byl to zároveň způsob, jak do značné míry řešit i regionální stránku rozvoje [11].
Třeba Francie a další kapitalistické země musely (a dosud musejí) řešit tento nezbytný soulad hmotné a personální stránky nutný pro plynulý chod ekonomiky sice mnohem „demokratičtěji“, ale daleko dráže a složitěji. Dosahují toho především vyšší hladinou mezd v cílených preferovaných oborech (tedy za cenu vyvolávání inflačních tlaků), případně dotační politikou (z principu devalvující „volné působení tržních sil“). Ale to předbíháme, když k výše naznačené metodě centrálního direktivního řízení se ještě ve světle posledních informací vrátíme.
Později – na startu privatizace – se ujalo pro firmy/instituce působící v těchto strategických oborech/odvětvích národního hospodářství označení společného jmenovatele, že jde o neprodejné rodinné stříbro. Dobře to bylo teoreticky a s ohledem na zmatené veřejné mínění sice pojmenováno, ale dopadlo to jako obvykle. Pouze u půdy stát termín případného prodeje zájemcům z ciziny o několik let odložil…ale mezitím zahraniční kapitál systematicky vyzobával hrozinky z českého koláče ve všech ostatních atraktivních oborech. A na ruku mu šly neoliberalismem oblouzené vlády ať tvářící se levicově či pravicově. Vyšlo to nastejno…
Zůstaneme-li u otázky vlastnictví, pak hospodářský vývoj v 70. a 80. letech na konkrétních statistických datech nemilosrdně prokazoval, že systémové efekty extrémně plošně rozprostřeného státního vlastnictví (ve srovnání se sousedními zeměmi RVHP a najmě s Jugoslávií coby od roku 1964 přidruženým členem) i v oborech malovýroby, kde to evidentně nebylo racionální (typické to bylo u komunálních služeb, menších pekařství či zelinářství apod.), se rychle vyčerpávaly. Proto nutně – spolu s vyčerpáváním klasických faktorů extenzívního růstu a neschopnosti přejít na kvalitativně odlišný model intenzívního rozvoje založeného na iniciativě manažerů a zaměstnanců ve znárodněných firmách a pomalé aplikaci vědecko-technických poznatků – postupně vedly k nezadržitelnému hroucení mantry platnosti klíčového „zákona socialistické rozšířené reprodukce“ jakožto osy celého konceptu tehdejší podoby politické ekonomie (byť i reálného) socialismu [12].
Znalci politických a hospodářských dějin krátce poválečného Československa (za všechny je třeba uvést aspoň prof. Václava Průchu či Emila Voráčka, DrSc.) dobře vědí, že k potlačení malovýrobního sektoru s převládající formou soukromého podnikání u nás došlo krátce po rezoluci Informačního byra v červnu 1948. Razance, s jakou se tehdejší politické vedení SSSR v čele s J. V. Stalinem postavilo proti Titově Jugoslávii – s její „jugoslávskou cestou k socialismu“, tak vyděsila tehdejšího premiéra Kl. Gottwalda a jeho spolupracovníky v aparátu ÚV KSČ, že okamžitě opustil dosavadní koncepci „československé cesty k socialismu“ prostřednictvím smíšené ekonomiky. Tu až do té doby veřejně zastával, a nepochybně pro ni získal i značnou část veřejnosti, když nabízel prostor i živnostníkům. Teď neprodleně spěchal do Moskvy ujistit tamější vedení, že ČSR rozhodně nebude jugoslávský příklad následovat a že poměry doma plně podřídí pokynům z Moskvy. Soukromému podnikání tak bylo na pár dekád u nás odzvoněno – na rozdíl od většiny sousedních států východního bloku (tehdy lidově-demokratických).
Vývoj především v 80. letech s postupujícím útlumem ekonomického růstu, v návaznosti na zpomalující se tempa růstu spotřeby zboží a služeb domácností a při problémech v investiční výstavbě či v ekologii a na druhé straně v růstu přitažlivosti pro běžného občana příkladem vrcholící konzumní společnosti německé či rakouské (v příhraničních oblastech nebyl problém sledovat jejich televizní programy a čím dál tím více lidí mohlo na Západ vycestovat), byly výzvy, na které už nebyl schopen předlistopadový režim efektivně reagovat [13]. A tak nejpozději v polovině 80. let bylo již řadě informovanějších lidí celkem zřejmé, že ačkoliv dosavadní československý hospodářský model „mele z posledního“, tak všechny nesmělé pokusy o jeho vylepšení, jakkoliv nazývané ekonomickou reformou v rámci možného už u nás (ne tak třeba v Maďarsku), byly prováděny jen naoko. Trauma a poučení ze smutného konce většiny československých ekonomických reformátorů z 60. let byly u jejich nástupců v 70. a 80. letech pořád natolik varující, že i jen náznaky možných zásadnějších úprav systému byly raději opatrně strkány hluboko do šuplíku. Více se o nich planě mudrovalo, než že by se snad realizovaly. Někteří byli odvážnější, když obrazně (a mnozí v soukromí i docela nahlas) mluvili o marnosti podávat chromému koni doping – šampion dostihu už z něj nikdy nebude…
Není proto divu, že oč méně byly kritické jevy v reálné ekonomice, stavu životního prostředí atd. prezentovány veřejně, tím přesněji byly vnitřními kanály pravidelně informovány vrcholné státní a stranické orgány. Tehdejší vedoucí garnitura, tj. členové federální vlády a předsednictva ÚV KSČ, dostávala komplexní informace o stavu věcí v nezkreslené podobě pravidelně každého čtvrt roku (v režimu PŘÍSNĚ TAJNÉ), a to pod docela formálním nadpisem Zpráva o vývoji národního hospodářství a plnění úkolů státního plánu a vybraných ekonomických problémech). Krizové příznaky již nebylo možné dál utajovat. Není divu, že všeobecně narůstala frustrace z „výkonnosti“ platného ekonomického modelu jak mezi odborníky z praxe, tak zejména mezi těmi působícími na teoretické frontě (o běžných občanech ani nemluvě). Rozpor mezi scholastickou teorií a reálnou praxí socialismu byl těm vnímavějším stále zjevnější.
Těm nejprozíravějším navíc bylo zřejmé, že odkládání razantnějšího řešení tohoto stále zjevnějšího rozporu jen samovolně vytváří nebezpečnou časovanou bombu. Tím spíše, že se v důsledky Gorbačevovy perestrojky začaly lámat ledy v tehdejším SSSR, což u nás vedlo k nelíčenému zmatku u vedoucí garnitury [14].
To rozhodně nebyl případ Milouše Jakeše. Ten krátce poté, co v roce 1987 vystřídal na pozici generálního tajemníka ÚV KSČ Gustáva Husáka, si pozval na důvěrnou soukromou diskuzi necelou desítku mladých ekonomů a odborníků v dalších oborech. Na schůzce položil jednoduchou otázku: Která rozhodnutí byste mi doporučili udělat nejdříve?
Po chvíli ostychu – do jaké míry mohou hovořit zcela otevřeně – padla řada doporučení, jako například: zrušit na všech úrovních řízení tzv. kádrové stropy, nově vedoucí místa obsazovat na základě konkursů; ještě více uvolnit možnost cestování na západ (byť v té době ročně tam vyjíždělo již přes půl milionu osob); přestat planě mluvit o hospodářské reformě a začít ji konečně realizovat; v návaznosti na to připravit konvertibilitu československé koruny atd. Nikdo se neodvážil doporučit odsun sovětských vojsk. Diskuze skončila ve chvíli, kdy se někdo navrhl nabourat klíčové normalizační tabu – zrušit platnost „Poučení z krizového vývoje“. Na upřesňující dotaz M. Jakeše, zda i se všemi navazujícími kroky, tj. rehabilitací vyloučených a vyškrtnutých členů a členek KSČ včetně jejich návratu na dřívější pozice a funkce, tak odpověď zněla jasně: No samozřejmě! Rehabilitace se vším, co k ní patří!
Po chvíli váhání si nový generální tajemník vzal slovo: o většině vašich doporučení zcela soukromě soudím, že na jejich zavedení již bylo včera pozdě. Ale co se týká anulování Poučení a plná rehabilitace lidí jím postižených, tak to ne! To by v praxi přece znamenalo odvolat desetitisíce jejich normalizačních nástupců – od funkcí ve fabrikách či národních výborech počínaje až po ministerstva, vnitro či armádu. A to by znamenalo riziko občanské války, a to já přece nemohu připustit! A schůzka mohla skončit.
Jenže představa, že bomba politického převratu nikdy nevybuchne, byla až dětinsky naivní. Po pouhých dvou letech od popisované schůzky přece přišel listopad ´89.
Poznámky:
[1] Autory jsou Jaroslav Šulc, Jaroslav Ungerman, Martin Fassmann a Ilona Švihlíková
[2] Téma byl již před časem rozebráno ve stati Šulc Jaroslav. Omyly v teorii a jejich důsledky jako jedna z příčin současné globální finanční krize. ČMKOS SONDY-POHLEDY č. 1/2009, str. 59 a n.
[3] Ti úplně nejstarší pak ještě Vysokou školu hospodářských a politických věd (VŠPHV).
[4] Za všechny prameny především práce Stalin J. V.: Ekonomické problémy socialismu v SSSR. Praha. 1952.
[5] Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, SPN, Praha 1972.
[6] Pro úplnost: Kurt Rozsypal, podobně jako v té době dosluhující premiér Jozef Lenárt, případně klíčový náměstek na Státní plánovací komisi Vítězslav Vinklárek, či nastupující šéf Státní banky československé Svatopluk Potáč a spousta další vysoce postavených osob (včetně třeba Milouše Jakeše) byli všichni absolventy Baťovy školy práce, resp. středních škol ve Zlíně, takže jim principy a podmínky fungování tržního mechanismu nemusel nikdo dlouze vysvětlovat. Důvěrně ho znali včetně kladů i záporů.
[7] Do října 1970 prošlo stranickými prověrkami 1 508 tisíc členů KSČ. Na základě výsledků pohovorů při výměně stranických legitimací jich bylo 67 tisíc z KSČ vyloučeno, 260 tisíc vyškrtnuto, asi 50 tisíc již po 21. srpnu z KSČ samo odešlo, takže na konci roku 1970 se oproti roku 1968 snížil počet členů KSČ o 28 %. Pro normalizační období je příznačné, že brzy se v důsledku intenzívního náboru především mezi dělníky dostal počet členské základny na „předprověrkovou“ hladinu. Viz www.ustr.cz.
[8] Předlistopadoví českoslovenští politici se věrně a pošetile drželi zásady být papežštější než sám papež. V žádné jiné zemi tehdejšího RVHP totiž nebyl podíl státního sektoru na tvorbě ekonomických výkonů, zaměstnanosti atd. tak extrémně vysoký, jako u nás. Ostatně pro vývoj v posledních dekádách – nejen v ekonomicky expandující Číně či Vietnamu – ale také třeba ve většině zemí Střední a Jižní Ameriky je charakteristický model smíšené ekonomiky, kde vedle sebe koexistují a vzájemně se doplňují různé formy vlastnictví.
[9] Konečně se začíná hýbat posílení státního podílu v ČEZ, protože současné ceny energií jsou namnoze likvidační.
[10] Státní úřad pro kontrolu léčiv (SÚKL) za devět měsíců roku 2025 potrestal za prohřešky 55 provozovatelů distribuce léčiv a 70 lékáren (8 opakovaně). Pacienti v ČR kvůli těmto praktikám za tu dobu přišli o 579 tisíc balení léků v ceně skoro půl miliardy korun. Za přestupky SÚKL vybral však pouhých 71 milionů korun, což svědčí o nefunkčnosti dvoumilionové hranice případné pokuty, neboť zisky z nelegálního exportu jsou pro ty, co vědomě přestupují zákon, podstatně vyšší.
[11] Mimochodem velmi podobný systém, jaký byl u distribuce vysokoškoláků praktikován v Československu v 50. a 60. letech, byl a dosud je s malou obměnou praktikován v Číně. Sami Číňané to považují za jeden z klíčových faktorů jejich déle než půlstoletí trvající hospodářské expanze, katapultující je na pozici současného globálního lídra v tvorbě HDP.
[12] V roce 1981 absolutní objem národního důchodu netto opět po dvaceti letech mírně klesl a – z hlediska propagandy – to bylo nutné aspoň kosmeticky „řešit“, a sice přechodem na ukazatel národního důchodu brutto(vyššího o odpisy, což umožnilo docílit aspoň politicky únosné „kladné nuly“ jeho „růstu“). Viz FSÚ. Historická statistická ročenka ČSSR. Str. 88.
[13] A diskuze o důsledcích promyšlených forem embarga Západu jak na možnosti dovozu špičkových produktů či technologií k nám, či o možnosti rovnoprávného uplatnění se naší exportní produkce na západních trzích byly z ideologického hlediska ještě i v těch letech absolutní tabu. To se raději našlo vždy dost výmluv ideologů, proč v obchodech chybí třeba banány či originální jeansy je možné koupit v TUZEXU jen za pokoutně sháněné tuzexové poukázky – bony.
[14] Do češtiny byly přeloženy klíčové texty třeba akademika V. A. Trapeznikova, či ekonoma G. S. Lisičkina a dalších reformně uvažujících tamních odborníků.