Kam Česko socioekonomicky dostalo období neoliberálních 90. let? Odpovědi hledá kolektiv autorů-ekonomů [1] v podobě pěti tezí.
Na jednom ze zmíněných čtvrtečních seminářů VTS-SBČS se někdy koncem 80. let diskutovala – na základě ostré polemiky mezi Růženou Vintrovou a Václavem Klausem – principiální (ne)udržitelnost celého konceptu politické ekonomie socialismu coby umělého konstruktu poplatnému tehdejší převažující formě společenského vlastnictví výrobních prostředků. A to především v konfrontaci s obecnou ekonomickou teorií respektující dlouhodobou metamorfózu různých vlastnických forem a tržního prostředí. Bylo zřejmé, že valná část diskutujících již konvertovala od teorie socialistické rozšířené reprodukce k teorii liberální sociálně tržní ekonomiky, respektive k neoliberalismu. Nelze přehlédnout, že vedle scholastičnosti do té doby oficiálně platných dogmat zde hrálo roli i jisté okouzlení z možnosti formalizovat určitou, statisticky dobře podchytitelnou část ekonomické reality v podobě matematických rovnic a vůbec jít cestou exaktního, ekonometrického přístupu [2].
Ne, že by se snad pod teorii socialistické rozšířené reprodukce nedaly exaktní matematické přístupy vůbec vtěsnat – stačí se podívat na poválečné práce třeba Poláků Oskara Langeho, Michala Kaleckého či sovětských akademiků V. S. Němčinova a N. P. Fedorenka. Dobré zkušenosti byly i doma s rozvíjením metod input-output (Leontievových) tabulek [3], od roku 1965 s pětiletým intervalem statistického šetření mezioborových vztahů jako základu pro stanovení velkoobchodních cen pro příslušné pětiletky. Jména bývalých kolegů Vlastimila Gejdoše, Josefa Žáka, Vlasty Vaculíkové, Leo Vodáčka, Dany Marešové či Petra Kordy a dalších už mnohým dnešním lidem i z branže již asi mnoho neříkají, ale i tato matematizace ekonomie se uchytila jen krajově, byť přínos mezioborové bilance k provázanosti hmotných i finančně-makroekonomických vazeb je nesporný (a bohužel i dávno zapomenutý).
Nicméně platí – a jak už to tak ve vztahu „praxe – teorie“ ve společenských vědách obvykle bývá, že značná část teoretických pouček/zákonů je definována jen pro jistý výsek společenské reality, a tudíž platí nikoliv obecně, ale jen za určitých velmi striktních předpokladů či za „jinak stejných podmínek“ (ceteris paribus). V opačném případě lze v praxi připustit odchylky od „ideálního“ stavu nějakého jevu či procesu. A v tom je ta potíž. Stejně jako třeba klasický Marxův kapitál, či některé Leninovy práce není možné mechanicky použít jako univerzální „kuchařku“ k řízení socialistické ekonomiky (Marx se ostatně socialismem/komunismem ve svých pracích přece vůbec nezabýval a když, tak jen jako negací kapitalismu), tak ani tehdejší (či současné) vysokoškolské učebnice západní provenience se dost dobře nemohou stát instrumentem pro efektivní řízení firem/ekonomiky. Jednoduše proto, že reálné firmy dávno nepůsobí v teoretiky vybájeném sterilním „plně kompetitivním“ tržním prostředí.
Jakkoliv se mohou zdát věty napsané v předchozím odstavci pro nezasvěcence zcela banální, je tu podezření (často v praxi bohužel ověřené), že fatální omyl mnoha výše jmenovaných akademiků – výzkumníků (a nejspíše i v drtivé většině případů v „dobré víře“ a v důsledku absence osobních zkušeností z praktického hospodářské života) – spočíval bohužel v obecně šířeném domnění, že to, co se – na velkém stupni vědecké abstrakce a jen za splnění určitých předpokladů – píše v učených knihách typu Samuelson – Nordhaus, samozřejmě nutně platí i v reálném byznysu. A když se k tomu připočte tehdejší okouzlení svobodomyslnými pracemi třeba Friedricha von Hayeka či produkcí týmu Chicagské školy s jejich guru Miltonem Friedmanem, tak v konfrontaci se sterilními učebnicemi politické ekonomie socialismu bylo neštěstí hotovo. Protože co bylo ústředním tématem a v 80. letech tak atraktivním a chytlavým heslem neoliberalismu? No přece obnova „svobody podnikání“, to znamená vzepření se moci (všestranně se totalitně chovajícímu) socialistickému státu!
Popravdě řečeno, to bylo ještě o něco složitější. Při hodně velkém zjednodušení lze v revoltě proti direktivně se chovajícímu státu (a jeho plánovacímu aparátu) rozlišit v poválečném období dvě polohy, odvíjející se od výkonu vlastnických práv státu. Pro tu první je charakteristické plné respektování faktoru státního vlastnictví a diskuze se vedla nanejvýš o tom, jak jednostranně uplatňovanou direktivitu rozředit. Například vytvářením Podnikových rad pracujících (s právem volit podnikový management), či s vyšší vahou zbožně-peněžních vztahů (pojem „trh“ byl po dlouhá desetiletí zvláště pro politické vedení naprosté tabu) vyrovnávající do té doby enormní (byť pochopitelný) důraz na hmotnou stránku reprodukce apod. Druhá poloha diskuzí šla mnohem dál v tom, že pozici státu jako vlastnického suveréna nejdříve zpochybňovala a zesměšňovala (Stát je vždy ten nejhorší možný hospodář!), aby v polistopadovém finále jeho pozici poměrně urputně a nekompromisně zdevalvovala, a to nejen z příčin ryze makroekonomických, ale hlavně politických a ideologických.
Na obranu dvakrát teorií (jednou socialistickou, podruhé kapitalistickou) mnoha oklamaných polistopadových ekonomů dlužno říci, že jedním z důvodů jejich tehdejší docela pochopitelné názorové konverze „na druhé břeh k neoliberálům“ byly nesporné úspěchy tehdejších tržních ekonomik. Byly to v Evropě hvězdy jak (západo)německého sociálně tržního modelu, podobně jako úspěšné praktiky skandinávského modelu socialismu, či daleko na východě pořád ještě dynamicky rostoucího Japonska. Ale již v té době se z hlubin zaostalosti vynořují celé „tlupy asijských tygrů“ (Singapur, Tchaj-wan, Jižní Korea, Hongkong atd.). Tyto ekonomiky v té době zářily na ekonomickém nebi velmi přitažlivým a inspirativním světlem.
A to nezmiňujeme pevninskou Čínu, které se dařilo v osmé dekádě, kdy v zemích RVHP s velmi podobnými východoevropskými režimy socialismu již zjevně a plošně dohasínala dynamika ekonomického růstu, dosahovat víceméně systematicky dvouciferných temp přírůstku hrubého domácího produktu. Tedy růstu, o kterém si státy tehdejšího RVHP mohly nechat leda zdát. A tudíž dlouhodobě svým čínským modelem socialismu (smíšené ekonomiky) se každých cca pět, šest let pevninské Číně díky tomu dařilo zdvojnásobovat svou ekonomickou sílu. S tím, že za dalších dvacet let – v polovině minulé dekády – se v ukazateli HDP měřeného paritou kupní síly propracovala do pozice největší světové ekonomiky (a systematicky ji dá posiluje, když i za loňský rok 2025 vykázala pětiprocentní tempo přírůstku, asi tak dvojnásobek temp v USA či v Evropské unii). Takže mluvit o přelomu 80. a 90. let snad jako o etapě zhroucení socialistického/komunistického ekonomického modelu [4] je pravdivé jen a jen v případě východoevropských zemí. Ale rozhodně to neplatí pro asijskou variantu socialismu ať Vietnamu a tím méně pro Čínu.
Není třeba dlouze rozebírat fakt, že celá populace České republiky je co do počtu srovnatelná s počtem obyvatel větších čínských metropolí. Je tudíž docela bezpředmětné srovnávat absolutní ekonomický výkon Číny a České republiky (tím méně meditovat nad tím, zda my více potřebujeme Čínu nebo potřebuje ona nás). Faktem však zůstává, že obě země v posledním třičtvrtě století hledaly cesty, jak urychlit svůj sociálně-ekonomický vývoj. Přičemž asi nebude sporu o tom, že poválečné Československo startovalo do druhé poloviny 20. století z podstatně lepší pozice vyšší ekonomické úrovně, než měla poválečná Čína, která se pracně vzpamatovávala jak z mnohaletého válečného konfliktu s Japonskem, tak s důsledky domácí občanské války.
Je asi již spekulací, proč jsou tu dnes po půl století tak rozdílné výsledky? Proč i v Československu s jeho baťovskou podnikatelskou tradicí Zlína (oživenou od poloviny 70. let v nedalekých družstevních Slušovicích) nešlo jejich příkladu rychlého vzestupu industriální moci založené na aplikaci vědy a techniky, s tím související exportní výkonnosti a následně domácí životní úrovně následovat v mnohem větším měřítku? Zvlášť ve varovné situaci, kdy se do fáze ekonomické a sociální stagnace dostávalo na přelomu 70. a 80. let nejen tehdejší Československo, ale fakticky celý východní blok v čele se Sovětským svazem (následně katastrojkou již definitivně a nadlouho zdecimovaným). Takže i slepému muselo být zřejmé, že něco tu ve východoevropském modelu hodně nefunguje ani v teorii, tím méně v praxi.
Zatím autorovi není známo, zda se někdo zabýval hypotézou, že jádrem a klíčovým důvodem kolapsu východoevropských socialistických ekonomik [5] byla především politická rigidita v uplatňování vedoucí úlohy tamních komunistických stran. S kategorickým odmítáním i náznaků zásadnějších tržně orientovaných změn platných systémů.
Jak odlišné to bylo v porovnání s postupem klíčového čínského reformátora Teng Siao Pchinga [6]! Ten přece bez nejmenších skrupulí a ideologicky motivovaných zábran přizval – dva roky po smrti „velkého kormidelníka“ Mao Ce-tunga – k narýsování celého konceptu zásadních reforem do té doby platného ekonomického modelu v Číně jak guru liberálů Miltona Friedmana z USA, tak současně našeho „revizionistu“ a emigranta Otu Šika.
A nechejme teoretikům, ať diskutují o tom, zda model, tak úspěšně uplatňovaný v Číně po dobu posledního více než čtvrt století, je pořád ještě komunistický (KS Číny si podržela i v ekonomice vedoucí úlohu [7], byť ji prosazuje metodami a prostředky, nad kterými našim dogmatikům [8] vstávají vlasy hrůzou na hlavě), nebo jde o smíšenou socialisticko-kapitalistickou ekonomiku či fakticky o státní kapitalismus, který však velmi efektivně řídí čínské politbyro, či je to větev konfucianismu. A že by tolikrát zatracovaná teorie konvergence společenských systémůpřece jen platila a potvrzovala Brežněvovu tezi, že dobrá je vždy jen ta teorie, která přináší nejlepší praktické výsledky?
Ale vraťme se do reality druhé poloviny 80. let v našich podmínkách. Vnější i vnitřní proudy a impulzy k rozsáhlým reformám se již v té době – zčásti ilegálně – slévaly do jednoho proudu. Netoliko na tom. Přestože i při všech omezeních nebyl problém se při troše snahy dostat k hlavním zahraničním ekonomickým žurnálům, i tak lze mít pochybnosti, že by tu snad tehdy bylo – i v odborných akademických kruzích – známo faktické pozadí a strategické cíle třeba tehdy velice módního Washingtonského konsensu (s klíčovou rolí triumvirátu Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a Ministerstva financí USA). Cíle jednoznačně imperiální a svou podstatou neokoloniální a s ohledem na narůstající krizi tamního systému, a navíc i snadno identifikovatelné – jen by se muselo chtít je nejdříve nastudovat a pak mít odvahu „plavat proti proudu“.
Poznámky:
[1] Autoři jsou Jaroslav Šulc, Jaroslav Ungerman, Martin Fassmann a Ilona Švihlíková
[2] Touto větví ekonomické teorie se v EÚ ČSAV zabýval především Antonín Kotulán.
[3] Vasilij Vasiljevič Leontiev, ekonometr, narozený 1905 ruským rodičům v Mnichově, po emigraci žil v USA. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii (za konstrukci bilance mezioborových vztahů). Viz blíže Šulc Jaroslav. Pět poválečných rozcestí české ekonomiky. In: Švihlíková Ilona, Drulák Petr a kol. Modernizace nebo úpadek – průmyslová politika zprava i zleva. Edice Svatopluk. Dauphin. Praha 2024. ISBN 978-80-7645-598-6. Str. 115 a n.
[4] Fukujama Francis. Konec dějin a poslední člověk. Anglický originál Avon Books. New York 1993. Česky RYBKA PUBLISHERS. Praha 2002. ISBN 80-86182-27-4.
[5] Všechny země RVHP se v té době již hodně zadlužovaly v USD, viz výše. Pokud jde o NDR, ta měla specifickou úvěrovou linku na SRN.
[6] Blíže Krejčí Oskar. Geopolitika Číny. Professional Publishing. Praha. 2021. ISBN 978-80-88260-51-6.
[7] Přesně v tomto duchu o Číně referují z ČR vyslaní zpravodajové České televize, viz B. Šámalová a jí podobní „experti“.
[8] Respektive těm, kdo nechtějí uznat funkčnost pragmatické zásady, že není podstatné, zda je kočka bílá nebo černá, hlavně že dobře chytá myši.