Ilona Švihlíková shrnuje základní poznatky z letošního setkání centrálních bankéřů a ukazuje na nenápadnou revoluci v ekonomickém myšlení. O jakou revoluci vlastně jde?

Setkání centrálních bankéřů v americkém Jackson Hole není zrovna téma, kterému by se – kromě specializovaného ekonomického tisku, jako jsou Financial Times – věnovala nějaká zvláštní pozornost. A přeci se to letošní setkání stalo potvrzení trendu, který už nějakou dobu probíhá – změny ekonomického paradigmatu.

Na první pohled to nebylo zas tak překvapivé. Janet Yellenová, pro níž to mohl být i „poslední Jackson Hole“, vzhledem k tomu, že asi nebude mít podporu prezidenta Trumpa, varovala před demontáží regulatorních opatření finančního sektoru. Yellenová není sama, kdo má strach z toho, že deregulace se vrátí do finančnictví. Stanley Fischer, viceprezident FEDu, takové názory označil za „extrémně nebezpečné a extrémně krátkozraké.“

Projev guvernéra ECB Mario Draghiho byl „v ospalé srpnové atmosféře“ očekáván jako signál, jak se bude dál vyvíjet program kvantitativního uvolňování. Draghi ovšem vyslal Trumpově vládě jasné varování: nezměkčujte regulaci finančního sektoru přijatou po Velké recesi a udržujte volný obchod.

Business as usual? Ale kdepak!

Na setkání v Jackson Hole se totiž diskutovala témata, která se již předtím objevila i v Davosu, o čemž jsme také v !A informovali. A vyvolávala nejen úzkost, ale také nucené přiznání: nevíme, „chová se to“ jinak, než jsme si mysleli. Základním hybným faktorem ale nebude prozření, obávám se (tedy ne ve většině, věřila bych to například Jeffrey Sachsovi), ale spíše politické reakce. Což článek Financial Times i přiznává – Brexit a zvolení Trumpa jsou viditelným prvkem toho, že „se něco ve společnostech děje.“

Začněme hned peněžní či monetární politikou. Debaty se netýkaly úrokových sazeb, což je „klasické“ téma. Ne, už se více hovořilo o samotném inflačním cíli – tedy ne o tom, jak dojít cíli, ale místo toho zaznívá otázka: Máme vůbec ten správný cíl? Je opravdu rozumné chtít z ekonomiky vydupat 2 % inflace (obvykle měřeno v indexu spotřebitelských cen)? Co když to nejde? (a jako že to ve vyspělých zemích nejde skoro nikde). Máme jako centrální bankéři přiznat porážku? Máme změnit cíl?

A co modely, není problém i tam? Je, a docela velký. Nechci čtenáře unavovat teoretickým konceptem tzv. Philipsovy křivky. Jde o nepřímou závislost mezi mírou inflace a nezaměstnaností. Jednoduše řečeno, trade-off mezi těmito dvěma kategoriemi: čím nižší míra nezaměstnanosti, tím vyšší inflace. Problém je, že to jaksi dneska, ehm, nefunguje. Nezaměstnanost klesá, v USA je možná na přirozené míře a inflace je – slabá. Problém je v tom, že tento nástroj byl považován za určité vodítko pro monetární politiku. Velkou pozornost tomuto tématu věnoval i Draghi (Forum on Central Banking, konec června 2017). Zdá se, že nezaměstnanost jako kategorie ve Philipsově křivce nefunguje. Proč? Možná proto, že je to moc úzký ukazatel, když totiž místo „tradiční“ míry, dosadíme tu širší, americkou (tj. U6, která zahrnuje také podzaměstnanost atd.), tak najednou to zase začíná dávat trochu víc smysl…

Svět práce se zkrátka změnil. Pracující chudoba a podzaměstnanost už nejsou fenomény výlučně rozvojových zemí.

A může to být ještě horší. Velký poprask vyvolala onehdy analýza na Bloombergu, kterou přinesl i náš časopis !A. Totiž, že Japonsko je zemí, na které si nejlépe ověříme, co v ekonomické teorii prostě nefunguje. A že inflaci a jejímu vzniku asi až zas tak nerozumíme. (stačí se podívat na zemi, která vesele monetizuje dluh, banka provádí rekordní kvantitativní uvolňování, má záporné úrokové sazby a – deflaci k tomu).

Už delší dobu – tedy po Velké recesi – se hovoří o účinnosti monetární politiky. I zde přichází, pomaloučku, polehoučku, velká změna. Zatímco fiskální politika byla v rámci neoliberalismu silně v nemilosti (v Německu neustále) a v módě byla fiskální přísnost, pak se akceschopnost vkládala do politiky monetární. A ejhle, jak se ukazuje, ono to jaksi nejde.

Když peněžní politika nestačí

Je jistě možné různě hodnotit politiku kvantitativního uvolňování a nízkých, resp. záporných úrokových sazeb – ale je prostě jasné, že sama monetární politika nestačí na to, aby ekonomiky „trvale nakopla.“ Koneckonců proč si jaksi půjčovat (byť za levno), když se nedostavuje poptávka, kterážto má samozřejmě vazbu na vývoj mezd? Limity monetární politiky jsou tedy zřejmé a koneckonců Draghi je neopomene zmínit (někdo to bere jako alibismus) na každém zasedání ECB. Limity monetární politiky potvrdil i hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu Maurice Obstfeld (!), když řekl, že potřebujete reálné politiky a že centrální bankéři by si měli být vědomi omezení své monetární politiky. Světe, div se.

Jenže, to nutně znamená, že je potřeba zapojit druhou nohu – politiku fiskální. To bylo tabu (v Německu, které vykazuje katastrofální podinvestovanost, tomu tak stále je). Fiskální politika byla „fuj, fuj“, stát měl být malý a fiskální přísnost, tedy snižování dluhu dominantní linka. To je něco, co známe, stačí si vzpomenout na Kalouskovu řeckou lež. Nastavit dluh jako prioritu hospodářské politiky se některé subjekty pravice snaží teď před volbami zase.

A místo toho v Jackson Hole od zástupců univerzity Berkeley zaznělo, že fiskální politika je nutná pro přípravu na další recesi. A že navýšení veřejných výdajů v ekonomice může naopak zlepšit fiskální pozici země, a to i za situace, když už je dluh země vysoký. Takže tradiční pohled (resp. neoklasický pohled, pozn. autorky), že ministerstvo financí má být posedlé zadlužeností, je totálně mimo.

Tento názor podpořil i zástupce centrální autority Hong Kongu Norman Chan. Varoval před rostoucí koncentrací bohatství, klesajícím podílem hodnoty, která připadá pracovníkům (viz dále), což oslabuje agregátní poptávku a snižuje potenciál. Nu, pro znalce Keynese to žádný šok není, pravda. Ale pro (dříve?) dominující neoliberální proud je tohle rána na solar plexus.

To ovšem stále není všechno.

Padaly zajímavé otázky. Například co s rostoucí nerovností? Což je nadále takové echo Davosu, o němž jsme informovali např. zde. Je vidět, že elity jsou takříkajíc „znepokojeny.“ Zazněl dokonce i fakt, se kterým se Mezinárodní organizace práce dobývá do veřejné debaty už mnoho let: klesající podíl práce na národním produktu (a rostoucí podíl kapitálu). Tohle už ukazuje, že „jde do tuhého“, protože tohle už není zcela běžná agenda. To jsou otázky, které jdou k srdci toho, jak funguje současný socio-ekonomický systém.

Volný obchod

Nechybělo ani téma volného obchodu. Zatímco v minulosti se hodně sil a energie věnovalo na zdůraznění přínosu volného obchodu, nyní – opět díky Trumpovi – se hovoří i o importech. A jako objev se prezentuje to, co už jsem četla jako studentka v legendární Samuelsonově učebnici – přínosy volného obchodu jsou obvykle malé a roztříštěné, zatímco ty negativní dopady jsou koncentrované. V Jackson Hole tedy zaznělo, že dopady z importů mohou mít vliv na mzdy a zaměstnanost, že tyto dopady bývají geograficky koncentrované (tj. vytvářejí regiony mizérie) a že jsou – dlouhodobé.

Nu, oni prostě lidé nefungují, jak by podle klasické teorie měli – že jako nějaké „jojo“ vyskočí po krizi a bleskurychle se ze šičky rekvalifikují na programátora.

Nechyběly technologie, které vyvolávají nejen u ekonomů deprese,  a to zcela globálně. Loretta Mester z pobočky FEDu z Clevelandu to řekla lapidárně: „Nevidím, že by technologická změna zpomalovala. Je to fenomén, který tu s námi zůstane. Jak se může udržet společnost, když bude stále více strojů a stále méně pracovních míst?“

V ekonomické vědě toho bylo mnoho shnilého. Ale zdá se, že Josef Schumpeter, řadící se do mé oblíbené trojice ekonomů (Marx, Keynes, Schumpeter), měl pravdu v tom, že krize mohou přinášet ozdravný prvek. Velká recese a následná „řešení“ například ve formě austerity vyvolala politickou reakci. Ta prohloubila krizi a vede – konečně! – k postupnému ozdravení ekonomické vědy. Ke skutečnému návratu politické ekonomie je ještě dlouhá cesta, ale zdá se, že první kroky byly učiněny.