Přečetli jsme: Na referendum v Katalánsku existuje řada názorů, od těch zcela pro až k těm, které ho odmítají. Následující text hledá řešení pro současnou krizi, kterou vysvětluje jako krizi evropskou i jako ústavní krizi Španělska, které se potýká s nedostatkem státníků a selháním politických elit.
Politolog Francisco de Borja Lasheras rozebral na stránkách Social Europe tři mýty, které podle jeho hodnocení doprovázejí politickou krizi, která vznikla kolem katalánského referenda.
Lídři Katalánska byli úspěšní v tom propagovat referendum jako otázku souboje mezi bojovníky za svobodu a utlačovateli v případě této krize. To je ale romantické vyprávění, které je pastí nepochopení. Dohromady s měkkou mocí kosmopolitní Barcelony vzniká velký zmatek ohledně podstaty této krize, míní autor.
Referendum se týká v širším smyslu politické hry, která se objevuje v jiných evropských zemích v době populismu a má tak význam pro budoucnost Evropy.
Tři mýty
Prvním mýtem je ten, že referendum jako legitimní demokratický proces bylo nespravedlivě zastaveno španělským státem.
Nicméně způsob, jakým bylo v Katalánsku odsouhlaseno referendum o nezávislosti a zákony o odchodu 6. září jsou nedemokratické. Těsná většina těch, kdo jsou v parlamentu Katalánska pro nezávislost, ignorovala v pozdním nočním jednání opozici a požadavek, aby bylo referendum konzultováno s Radou statutárních garancí, což se podle katalánského práva musí.
Opozice opustila zasedání a následně potom Ústavní soud suspendoval platnost referenda, což vládnoucí síly v Katalánsku ale ignorovaly. Referendum se v podstatě díky chování katalánské vlády stalo plebiscitem o rozhodnutí, které přijala vládnoucí většina.
A dle de Borja Lasherase byl tento proces porušením pravidel Benátské komise Rady Evropy, která požaduje stejné možnosti v rámci legislativního procesu a neutrální administrativu.
Druhým mýtem je tvrzení, že je to post-Francovo Španělsko, kdo se snaží omezit „demokratické“ Katalánsko. Konzervativní vláda v Madridu je oblíbený a jednoduchý cíl kritiky. Není tomu tak. Moderní Španělsko je pluralitní demokracie a současná vláda Mariana Rajoye je menšinová, je podřízená procesu kontroly a vyvážení, a sám premiér musel nedávno před parlamentem a u soudu svědčit ohledně korupce. Velká města jako Barcelona a Madrid jsou v rukách levicových Podemos a samotné Katalánsko má širokou samosprávu. Jako ve všech západních demokraciích i v té španělské existují napětí, ale obvinění z frankismu je prostě absurdní.
Katalánské referendum je složitým střetem demokratické legitimity, střet mezi současnou katalánskou většinou a tou v národním parlamentu. Dost Katalánců, i když ne většina dle průzkumů, chce nezávislost, ale také mnoho Španělů chce mít slovo při definování budoucnosti svojí země. Rajoyova vláda nemá ale pravomoc rozhodovat o sebeurčení Katalánska za současného stavu. K tomu je nutná ústavní reforma, která zase potřebuje podporu Španělů.
Současný katalánský blok za nezávislost s podporou asi 45 % voličů se o nezávislost může snažit, ale současné snahy ukazují na to, že pohrdá občany s jiným názorem.
Některé aspekty současné situace tak připomínají nejhorší dobu dějin moderního Španělska, připomínají sektářství a politické rozdělení, skrývají nedemokratický záměr za fasádou demokracie a jsou blíže k neliberální politice polské PiS než spravedlivému boji baltských zemí za nezávislost proti SSSR.
Tato politika se pojí také s rasistickým diskurzem proti Španělům, které někdy podporují katalánské špičky.
Jednou ze sil, které stojí za současnými protesty za nezávislost je levicová strana CUP, která stojí proti NATO a EU, a jejíž stoupenci pálí vlajky Evropské unie nebo vlajky Španělska a Francie a je za vlnou výhružek katalánským starostů a radním, kteří by chtěli být v opozici proti referendu.
Posledním mýtem je porovnání katalánské otázky se vztahem Srbsko versus Kosovo. Toto srovnání, použité katalánskou vládou, není odpovídající. Madrid není jugoslávským Bělehradem, nedochází k etnickým čistkám a není tu ani systematická diskriminace, které byly podle de Borja Lasherase v případě Kosova a Srbska.
V něčem ale vládnoucí síly Katalánska připomínají některé klany na Balkáně: například bezohledností v prosazení svého projektu, užitím nacionalismu k odvedení pozornosti od strukturálních problémů a nárůstem územních ambicí vůči sousedním regionům Španělska.
Nejhorší ústavní krize od roku 1981
Španělsko čelí nejhorší ústavní krizi od neúspěšného puče v roce 1981. Za touto krizí jsou podobné argumenty jako v případě Brexitu. Touha po nezávislosti je přitom živena nejen škrtovou politikou posledních let a nespokojeností s Ústavním soudem, jenž omezil některé body katalánského práva.
Brexitová forma politiky také přináší stigmatizaci „nepřátel lidu“, včetně soudců, kteří vykonávají svoje veřejné povinnosti, a post-pravdivou argumentaci trumpovského stylu, tvrdí dále de Borja Lashera.
Jaká jsou řešení? Je to skotský recept, jak někteří navrhují? Ten by ovšem vyžadoval na prvním místě ústavní reformu, o které nepanuje konsensus.
Podle této ústavy, platné od roku 1978, suverenita spočívá v celém španělském lidu. Ideální by bylo upravit ty části ústavy, které by daly Katalánsku větší míru samosprávy a postavení Katalánců jako lidu. Vyžadovalo by to volby, kvalifikovanou většinu a celostátní referendum, následované snad i zvláštním lidovým hlasováním v Katalánsku. Výsledkem by bylo nové vtělení katalánských secesistů do ústavního systému.
Pro návrat k samosprávě se už vyslovila i madridská centrální vláda pod podmínkou, že Katalánsko se vrátí k ústavnímu pořádku a jeho dodržování. Ale 30 % Katalánců už je nespokojených se Španělskem a překročit tyto příkopy bude těžké.
Španělsko nemá státníky
Nicméně centrální vláda je nyní v situaci, kdy cokoliv udělá nebo neudělá, bude špatně. Nesmí reagovat přehnaně, ale nemůže jen nečinně přihlížet tomu, jak se v Katalánsku likviduje demokratický ústavní pořádek. Zatčení katalánských úředníků a vládních činitelů přililo olej do ohně. A situace se zhorší a posílí mučednický syndrom.
Můžeme se jen dohadovat o tom, shrnuje de Borja Lasheras, jak by reagovala francouzská vláda na pokusy o secesi Korsiky nebo německá na stejné pokusy ze strany Bavorska.
Krize v Katalánsku je kolosálním selháním španělské demokracie jako celku. Španělští političtí lídři, a to včetně nových politických stran, nedokázali najít východisko z této patové situace a neprokázali svoje státnictví. Úřady v Madridu se mýlily, když krizi viděly jenom jako vnitřní problém, protože ta jde za hranice země a má celoevropskou relevanci. A proto je důležité, aby i Evropa věděla o co v ní jde a nechala mýty spát.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.