Ondřej Krátký se ptá na to, jaký smysl mají v současné době sankce jako ekonomický a zahraničně-politický nástroj? Fungují? Netrestají nakonec hlavně ty, kdo je uvalují?
V jednom z minulých !Argumentů vyšlo résumé článku z Financial Times o tom, jak sankční omezení dovozů vedlo Rusy k hledání substitutů v domácích zdrojích, a tím i k opětovné dynamizaci lokální výroby. S ním není možné nesouhlasit, jde však „jen“ o popis jednoho ze symptomů širšího selhávání (západních) sankcí obecně. Neúčelnost všelijakých embarg je přitom natolik zjevná, že je dobré se o tématu rozepsat komplexněji. Už jen proto, že lpění na setrvačném používání čehokoli bez ohledu na měnící se kontext může nasvědčovat, že vůdci, kteří tak činí, nejsou pro výkon svých funkcí dost možná těmi nejpovolanějšími.
Dílčím cílem sankcí je odstřižení sankcionovaného od zdrojů nejrůznějšího typu – ať již základních, unikátních či strategických. Případně mohou být použity jako komplementární opatření, které získává patřičnou sílu v kombinaci s jiným ofenzivním krokem. Dlouhodobějším cílem je vytvořit na cílovou entitu nátlak, ultimativním cílem pak donutit příslušný subjekt k požadované akci.
Takové byly sankce z konce „minulého století“ – nejtypičtěji ty uvalené na Írán, Irák, či případně další „darebácké“ státy. Kromě tlaku na tyto státy a snahy je oslabit s sebou z pohledu „uvalujících“ nesly i určitý „morální“ podtext (cosi jako trest, pokárání, varování…), jehož ostrakizační efekt postižené entity vylučoval z klubu vyvolených“, a v logice úvahy „uvalovačů“ sílu podniknuté ofenzivy jen umocňoval.
Vzhledem k tomu, že sankce směřovaly prakticky vždy „ze Západu na Východ“ a častokrát byly provázeny jakýmsi „strachem z ohrožení“ (jež se později většinou stejně ukázalo jako neopodstatněné), měly skoro vždy povahu válečného aktu – cílem bylo ekonomicky podrýt morálku, surovinově obranyschopnost, logisticky možnost zásobování atp.
Naučit se žít v sankčním režimu
Doba se však během posledních dvaceti – třiceti let změnila a většina z takto „chronicky postihovaných“ zemí (a jde více méně stále o ty samé), jakož i těch, které měly pocit, že by jim podobné postižení hrozilo, se v „sankčním režimu“ naučilo žít nebo se na něj aspoň (před)připravilo. Ať již lokalizací výroby (resp. získáním know-how a vytvořením podmínek na výrobu nutných komponentů či výrobků „doma“; dle schopností většinou nejdřív od jednodušších výrobků postupně ke složitějších celků), uzpůsobením logistiky (tj. určitou změnou dopravních vazeb a vytvořením specifické sítě „dodavatelsko-odběratelských“ vztahů, ovšem na globální úrovni), kde nutné, tam adaptací platebních vypořádání při obchodu (různé bartery, platba mimo SWIFT či další bankovní „pasti“, vyhýbání se dolaru atp.), či – v dlouhodobém hledisku – strukturálně, tj. investicemi do (zejména technického) vzdělání, vysíláním expertů na „školení“ (či přesněji: technickou nebo průmyslovou špionáž) atp.
Toto vysoce racionální počínání (zefektivněné ještě víc tím, že k němu docházelo pod tlakem a účelnost byla tedy naprostou prioritou) vedlo k a) podstatnému či absolutnímu zvýšení technologické soběstačnosti (Čína, Írán), přirozené b) „masivní“ lokalizaci výroby (ovšem zapojené do procesu globalizace), jakož i c) praxi s alternativními způsoby obchodu a plateb (barter, mimobankovní styk atp.). To dílčím způsobem vyústilo v d) naprostý realismus (ve smyslu „stání nohama na zemi“ a nespoléhání se na kohokoli jiného než sama sebe), stejně jako v e) posílení vůle k resistenci, založené na přesvědčení, že „sami jsme schopni to zvládnout“. Návaznou kulminaci v zásadě představuje současná vůle nastoupenou cestu dokončit – tím spíš, jestli v jejím průběhu došlo ke zjištění, že bez bank i dolaru to jde a že vytvoření alternativních aliancí (BRICS, CIS, další) je, ačkoli ne bez obtíží, možné.
Ono totiž v momentě, kdy tu máme logistickou vyspělost, pokročilé vzdělání, do detailu propracované plánování i určitou „civilizační sílu“ post-koloniálního vzdoru, jakož i z toho plynoucí odolnost, by možná byl i nesmysl to minimálně nezkusit. Zatímco včera šlo bývalým koloniím tváří v tvář Západu ještě o přežití, dneska si v zásadě mohou „hrát“ v tom smyslu jak na něj stále kreativněji vyzrávat.
Tím spíš, že tomu západní vůdcové leckdy sami napomáhají – ať vyloženě hloupou koordinací, protichůdností kroků či nedostatečnou analytickou úvahou ústící v nedomyšlení souvislostí a důsledků: v tomto smyslu jsme tu měli Irák (vyhazov sunnitských důstojníků z bývalé Saddámovy armády bez jasné koncepce co s nimi – to vše za nekritické podpory šíitů navázaných na íránský revoluční klérus, jenž byl v dané době nadto ovšem stále „nepřítelem“/!!/); „nukleární“ dohoda s Íránem za paralelní kritiky jeho postupu v Sýrii – opět za paralelního protěžování Saúdské Arábie a dalších despocií Zálivu; až rambovská snaha „nandat to“ Rusku po pádu SSSR – namísto asistované pomoci, z níž by profitovali všichni. Z novější doby zde máme protiruské sankce ze strany EU i USA – které Rusko jen obratně využilo k tomu, aby rozhýbalo vnitřní ekonomiku (zejména právě recipročními sankcemi na dovoz evropské zemědělské produkce).
Důsledky sankcí
To vše názorně ukazuje, že smysl sankcí je v dnešní době nejen nulový, ale spíš přesně opačný od požadovaného. Obzvlášť to platí v případě, kdy jsou směřovány směrem od „vyspělejšího“ k „méně vyspělému“; tj. – jako vždy – ze strany toho, kdo se považuje za hegemona, vůči tomu, koho příslušný „hegemon“ považuje za subordinovaného. Daný uvalovač by přitom daleko líp udělal, kdyby si před jakýmkoli embargováním nejdřív uvědomil, že:
a) prakticky vše lze dnes sehnat jinde, včetně toho, že to může být vyrobeno místně;
b) kdo embarguje, velmi pravděpodobně přijde o trhy, které ihned zaplní konkurence;
c) teritoriálními či dopravními omezeními dává vzniknout novým aliancím;
d) omezením dovozů z teritoria pod sankcemi orientuje tamního embargovaného vývozce na jiné trhy; omezením vývozů do embargovaných teritorií dává obrovskou příležitost domácím výrobcům z daného území;
e) kdo dá sankce, musí počítat s reciprocitou; ta může mít jakékoli důsledky, včetně velmi pragmatických;
f) … a tak dál (pokračovat by šlo od obecností až do nejmenších detailů).
Jinými slovy – se sankcemi si dnes lze vždy poradit; sankce urychlují vznik nových, alternativních aliancí; sankcionovaná teritoria se většinou naučí vyšší efektivitě (a to od výroby až po vzdělání); zároveň včleňují fakt či možnost embargování do svého dlouhodobého strategického uvažování. Nehledě na to, že jakýmkoli přerušením vazeb se se sankcionovaným teritoriem v jistém smyslu přerušuje i komunikace, dochází ke ztrátě reálných informací a nastupuje vytváření mýtů a pověr. Zjednodušeně řečeno: kdo dnes sankcionuje, škodí především sám sobě.
Přesto jde o praxi, která úspěšně pokračuje (nejnověji např. jde-li o Severní Koreu). Možná je to tím, že stále přežívá jakési „kolektivní přesvědčení“ o výjimečnosti a nenahraditelnosti Západu, zhmotnivší se v pocitu, že pokud tam či onam naši jedinečnou technologii nedodáme, kolonie bídně zhyne. To je určitá velkorysejší – až „stockholmská“ – hypotéza, neboť se značnou mírou shovívavosti (ze strany rukojmích v podobě voličů) jako by nepřímo omlouvala slaboduchost, s níž politické vedení zřejmě neregistrovalo, že časy se změnily (nebo to registrovat odmítá). Reálnější spíš ale je, že nikdo nemůže být natolik hloupý, aby daný vývoj neviděl, resp. je nepravděpodobné, že by vedle sebe aspoň neměl lidi, kteří mu to řeknou. A pokud někdo je skutečně natolik duševně deficitní, aby mu to nedošlo, je otázkou, jak může ve své funkci setrvávat, potažmo jak se do ní vůbec dostal.
Je tu však ještě třetí možnost – a sice, že politici jsou si plně vědomi stavu, jaký je, a sankce ordinují jemu navzdory. V takovém případě je zřejmě nejlepší návaznou otázkou staré dobré latinské: Cui bono?
Článek vychází v rámci mediální spolupráce s webem Rebuildsyria.cz, který se věnuje Sýrii a Blízkému východu.