Michael Kroh reaguje na článek Ilony Švihlíkové o významu pravice a levice v politice a ukazuje na současné problémy levice v českém kontextu.
Ilona Švihlíková zahájila předvolební seriál úvah o politickém spektru. Předvolební průzkumy, kterým já na rozdíl od jiných v jisté toleranci věřím, napovídají, že politická scéna – nestane-li se v posledních dnech zázrak – se volbami výrazně promění. To byl patrně důvod, proč bylo prvním tématem právě pravolevé dělení. Osobně nemám příliš v lásce nadměrné používání velmi obecných, vágních termínů, mezi něž zařazuji i pojmy „pravice“ a „levice“. Je to podobné jako s jiným výplodem vědecké geniality – tzv. Lafferovou daňovou křivkou, která nám jen dokazuje, že když vedeme křivku z bodu nula do jiného vzdáleného bodu nula, logicky se musí v jednom okamžiku dostat na maximum a pak zase klesnout. A totéž je to i s pravicí a levicí. Když si představíme politické spektrum jako body na přímce (ose), pak někde musí končit pravice a začínat levice. 100 % pro jednoho nemá smysl, protože v tom okamžiku zmizí rozdělení. Tudíž levice ani pravice nemohou individuálně zaniknout, jsou to nerozlučná siamská dvojčata.
Tohle ovšem autorka ví stejně dobře jako já a i mně je jasné, že měla na mysli něco jiného: jistý ústup levice, které průzkumy nedávají příliš šancí na vítězství. Podíváme-li se na věc důkladněji, zjistíme, že postoje, které lze označit termíny „pravice“ či „levice“, jsou v delším časovém horizontu poměrně stabilní – na rozdíl od volebních preferencí. Vysvětlení tohoto zdánlivého paradoxu je jednoduché: volební programy obsahují nutně prvky obou částí silně zjednodušeného politického rozdělení, míří většinou na „mediánového“ voliče a mají tudíž značné průniky. A spoustu místa v nich zabírají technikálie, které jen těžko někam přidělíme podle uvedeného vzorce. Prosazujeme-li snížení DPH o jedno procento, je to pravicové, nebo levicové? Pravice vždy podporuje nízké daně a může se tudíž k tomuto požadavku připojit stejně dobře jako levice, která zase může argumentovat prospěchem pro chudší vrstvy obyvatelstva.
Je zde také aspekt historický. Obsah zmíněných pojmů se mění v čase. Mnohé z toho, co je dnes považováno za pravicové, by bylo před takovými 150 lety revoluční rebelií. Někteří to ale nechtějí respektovat a traktují například pojmy fašismus či nacismus ahistoricky a snaží se je přenášet i na současné projevy nacionalismu či odporu k přijímání migrantů, nehledě na zcela odlišné podmínky.
A nyní k vyhlídkám jednotlivých politických směrů. Ilona Švihlíková uvádí řadu příčin, které vedou k poklesu preferencí stran, které politologové označují jako levicové. Problémem argumentace ovšem je, že se týkají především sociální demokracie, méně už KSČM. I zde se projevuje ošidnost obecného termínu „levice“. KSČM si uchovala svoji vizi sociálně spravedlivé společnosti a rozhodně nepřejímá pravicovou politiku ani slovník. Pravice ji ovšem nepovažuje za „demokratickou“ a ČSSD toto nepravdivé hodnocení mlčky přejímá nebo alespoň proti němu neprotestuje. Nedokázala ani oficiálně zrušit nefunkční a spolupráci brzdící Bohumínské usnesení. Přitom obě levicové strany mají v součtu ve většině průzkumů jen nepatrně méně preferencí, než favorizované ANO.
KSČM dělá chybu v tom, že i v podmínkách vyhrocené vnitropolitické i zahraničně politické situace nedokáže své názory prezentovat razantněji a srozumitelněji. Vojtěch Filip i Jiří Dolejš používají ve svých vystoupeních jazyk spíše rozšafného Děda Vševěda, mentora či mediátora, než politiků bojujících o moc ležící na ulici. Avšak až se strana definitivně zbaví syndromu dědice předlistopadové KSČ, bude to ona, kdo převezme roli hegemona v boji za sociální pokrok a spravedlnost. Sociální demokracii navíc chybí charismatický Robert Fico, který by dokázal vymanévrovat stranu z rozporů mezi vnitřní levicovostí a vnější pravicovostí v podobě převzetí neoliberálního modelu uspořádání světa jako něčeho objektivně daného a minimálně v blízké budoucnosti nepřekonatelného.
Podstatná část sociálně demokratických voličů i členské základny se stále ještě skládá z postkomunistů – osob, které v minulosti prošli předlistopadovou KSČ, byť někteří jen opravdu na okamžik. Ti nemají problém přijmout reformistickou vnitřní politiku zaměřenou na dílčí změny (nic jiného stejně nelze za stávajících podmínek dosáhnout), ale stále více se se „státotvorným“ vedením strany rozcházejí v postojích k mezinárodním vztahům. Jan Kavan se kdysi dokázal „drze“ zeptat na proceduru vystoupení z NATO a zorganizovat česko-řeckou iniciativu k zamezení nejhorších důsledků „humanitárního bombardování“ Jugoslávie. Sobotka a Zaorálek dnes jen papouškují fráze západního liberálního mainstreamu, uplatňují podle nich dvojí metr a občas není zřejmé, zda hovoří sociální demokraté či extrémní pravičáci typu McCaina. A to mi ještě na počátku roku 2015 jako externímu spolupracovníku Literárních novin odpověděl Lubomír Zaorálek na zaslané otázky barvitým líčením nebetyčných rozdílů mezi pravicovou a levicovou zahraniční politikou. Rozdíly patrně existují, ale nikoli v jednání zmíněného ministra a volebního lídra ČSSD.
V křečovité snaze dokázat svoji „státotvornost“ přebíráním pravicové zahraniční politiky se Zaorálek i Sobotka chovají krajně netakticky a doslova nahánějí voliče konkurenčním subjektům. Příkladem budiž jejich reakce na projev prezidenta na zasedání Rady Evropy. Zatímco hnutí ANO si moudře udělilo bobříka mlčení a schovalo se za kolektivní prohlášení vlády, oba jmenovaní vehementně ujišťovali, že realistické konstatování o neměnnosti současného statusu Krymu jako součásti Ruské federace ze strany prezidenta není jejich názorem. Pokud Miloš Zeman chtěl svými pro evropský liberální mainstream provokativními výroky také trochu oslabit sociální demokracii a současně pomoci zvýšit preference své strany SPO, pak se mu to díky proevropské a proatlantické horlivosti lídrů ČSSD podařilo minimálně z poloviny. Se Zemanem v otázce Krymu souzní nejen velká část voličů sociální demokracie, ale také nemalá část členské základny. Zda se další bývalí voliči ČSSD přesunou k SPO, není ale zcela jisté, bude zde určitě působit psychologický vliv obavy ze „ztraceného hlasu“.
Zemanovská strana má dobrý program, jenže oblíbeného komika Ringo Čecha nasadila do kampaně příliš pozdě a sám dotyčný zdaleka nedosahuje kvalit svého italského protějšku z Hnutí pěti hvězd Beppe Grilla. Navíc strana se až příliš věnuje kampani svého čestného předsedy, na úkor parlamentních voleb. Na vstup do sněmovny vyšší obrátky ve finiši asi stačit nebudou a prezidentská kampaň na počátku příštího roku bude v tom případě její labutí písní.
Že by na opačném pólu politického spektra bylo z prekérní situace ČSSD bujaře veselo, to rozhodně nelze tvrdit. Naopak, pánové Fiala či Kalousek si dobře uvědomují, že v povolebním mariáši jim budou chybět nejen trumfy v rukávu, ale i třetí do party. Sami dost hlasů na svržení Babiše mít nebudou a to ještě vratká kocábka TOP 09 míří pod náporem Pirátů k pětiprocentní hranici.
Volby ovládnou strany a hnutí, které spojují prvky pravicové i levicové politiky a tudíž jsou nejblíže českému „mediánovému“ voliči. Jedná se o hnutí ANO, SPD Tomia Okamury a Piráty, možná STAN. Blízko jsou z tradičních stran flexibilní lidovci. S výjimkou ANO, které již vyprofilovalo několik výrazných osobností, jde o nepříliš průhledné subjekty s mnoha neznámými kandidáty. Otazníkem je jejich povolební stabilita. Nicméně charisma Andreje Babiše i Tomia Okamury přitahuje voliče jako magnet a pirátský nekonformní, místy provokativní styl je sympatický mladé generaci.
Pokud se naplní předvolební prognózy, ANO, SPD i Piráti by po volbách mohli patrně sestavit koaliční vládu. Nicméně v důsledku osobních i politických animozit se tak nestane. Zejména Piráti by museli ze svých pozic hodně ustoupit. Mediální lynč Tomia Okamury pro jeho údajnou krajní pravicovost sice zvyšuje jeho popularitu, nicméně odrazuje potenciální koaliční partnery. Křečovitá snaha zničit nemilovaného konkurenta paradoxně obrací pozornost na jeho nosná témata a posiluje identifikaci voličů s jeho programem. To neplatí jen u Okamury, ale v první řadě u Andreje Babiše.
Letošní volby neovládnou jen tradiční témata, která Ilona Švihlíková správně uvádí jako štěpící politické spektrum na pravici a levici. Velký význam bude mít v současném globalizovaném světě i mezinárodní politika, především vztah k EU, Rusku a nebezpečí dalšího posílení migrační vlny. Jsou to témata, která rozdělují na základě jiných než sociálních kritérií a pro některé subjekty (ANO, ČSSD) je typické, že hranice vede i skrze ně. To je hlavní příčina oslabení tradičních stran a ne jejich údajné korupční hříchy. Vypadá to, jako by pro voliče bylo důležitější uspořádat referendum o euru či dokonce o vystoupení z EU, než posuny daní, které ostatně stejně po volbách dopadnou zcela jinak, než bylo deklarováno.
Karel Marx kdysi vyslovil myšlenku, že základní rozpory společnosti mohou být v určitých specifických obdobích překryty dílčími, přechodnými, protože mohou mít bezprostředně významnější vliv na chování občanů. Základní rozpory se vyjeví až „v poslední instanci“, tj. až v době, kdy dílčí a přechodné rozpory budou vyřešeny či zaniknou podmínky jejich existence. Základní rozpory nelze v rámci daného typu společnosti zrušit, znamenalo by to přechod k typu jinému. Tudíž rozpory popsané Ilonou Švihlíkovou budou i po letošních volbách čekat na svoji „poslední instanci“.