Ivo Šebestík píše o tom, proč voliči opustili levicové strany a co je úkolem autentické levice v současném světě.
O výsledku nedávných parlamentních voleb v České republice bylo řečeno i napsáno dost. V zásadě se potvrdilo vítězství subjektů, které nejsou standardními politickými stranami, a tudíž je není ani dost dobře možné definovat s pomocí vzorce: pravice – levice – střed a jejich varianty.
Politické strany, které se v tomto vzorci původně pohybovaly a nějakou dobu byly s jeho pomocí i vykládány, ovšem samy, z nejrůznějších důvodů ono původně docela jasné schéma rozostřily, takže následující útok „alternativ“ na jejich pozice si v podstatě samy připravily a bohužel i zasloužily.
„Alternativy“ vyrůstají na evropské pevnině proto, že standardní politické strany nedokáží nebo nechtějí sdělit svým voličům otevřeně, že současná nadvláda kapitálu nad demokratickými státy vyprodukovala nebezpečnou závislost politických stran, a především jejich lídrů na „vůli“ velkých peněz, jaká tady v minulosti a v tom rozsahu nikdy nebyla, a jaká tudíž do extrémní míry zmenšila prostor pro svobodná a nezávislá rozhodování politiků.
Zkrátka a dobře, politické subjekty se dnes pohybují ve světě, ve kterém je za peníze už skoro všechno. A pokud ještě něco penězům odolává, pak docela určitě to není politická realita determinovaná „komoditami“, které jsou všechny, bez výjimky, na penězích životně závislé. Zatímco dřívější epochy ještě mohly vedle zisku postavit rovnocenné hodnoty, na kterých záleželo a za něž byli někteří lidé ochotni i položit život – například morálku, čest, zásady, tradice, slušnost, pravdivost a právo – pak současný cynismus tyto hodnoty odstavil a setřel, a dokonce ani vzdělávací systémy našich škol se díky své „praktičnosti“ nenamáhají s jejich obnovou. Mají je prostě za veteš náležející málo výkonné a efektivní minulosti. Bůh, morálka a právo současné epochy nesou jedno jediné společné jméno: Peníze!
Třetí velmi nehrdinská cesta
Zatímco pravicové strany liberálního nebo konzervativního typu by s nadvládou kapitálu neměly mít v podstatě problém, neboť jejich smyslem nikdy nebylo bránit kapitálu v jeho dominanci a expanzi, pak strany původně levicového zaměření se vstříc této realitě ocitly před životní zkouškou: Buďto akceptují drtivou nadvládu korporací nebo se s nimi pustí do boje, který ovšem pro ně může mít smrtící následky, o jakých neměl tušení snad ani Karel Marx, v jehož době byl kapitál ještě embryem toho, co z něj ke škodě celé planety vyrostlo koncem 20. století.
Levicové strany si tedy zvolily třetí cestu, velmi nehrdinskou, po níž mohly ovšem kráčet pouze tak dlouho, dokud jejich bezradnost, lavírování a simulace všeho druhu neodradily osobnosti, které upřednostňují program před mlžením. A na straně druhé samozřejmě také, dokud svým nepochopitelným souhlasem se statutem quo levicové strany neznechutily voliče, kteří po několik volebních období marně vyhlížejí výsledky. Jako bonus k úpadku ještě lídři levicových stran, které se koncem 19. století rodily na táborech lidu rozháněných policií s chocholy na přilbách, přijali mluvu, chování, vystupování, žebříček hodnot a dokonce i životní styl svých soupeřů z pravého křídla tradičního politického spektra, čímž se stali podobnými jim. Zatímco občanům žijícím z průměrných a podprůměrných mezd či drobného podnikání již podobni opravdu nejsou. Salonní politika, jež se v moderních časech stala ještě i politikou pětihvězdičkových hotelů, limuzín, kongresů, konferencí, rautů a uzených lososů, opravdu není politikou Jaurèsovou. Zatímco levicový elektorát zůstal své původní sociální situaci (byť nerad) jaksi věrný, lídři levicových stran svým voličům už jen z dáli zamávali kloboukem na rozloučenou.
Souhlas se současnou dominancí vůle kapitálu nad vůli občanů je v absolutním rozporu se smyslem levicových politických stran. Moderní změkčilost, ústup od starých hodnot důstojnosti a svobody, jaké na všech frontách ustupují před vidinou osobního úspěchu, kariéry a peněz, se zřejmě jen těžko mohly vyhnout politickým kruhům. V naší nehrdinné epoše asi není překvapivé, že lidé, kteří hledají osobní naplnění v politické činnosti, nemají odvahu a ani dostatek přesvědčení k tomu, aby se nechali kapitálem, jehož chapadla dosahují úplně všude, pro Husův příklad statečnosti odstavit, případně i existenčně zničit a zahodit do odpadkového koše bezvýznamnosti a nějakého neatraktivního civilního zaměstnání.
Autentická levicová strana by se musela pustit do boje s kapitálem
Autentická levicová strana by se skutečně musela pustit do otevřeného boje s kapitálem, aby si dokázala plnit roli, kterou slibovala občanům. Taková strana by ale neměla na svou činnost dost peněz, neboť penězi disponuje kapitál. Neměla by na své straně hlavní proud médií, noviny, televizi, rozhlasové stanice a PR-reklamu. I těmito „statky“ totiž disponuje kapitál. Byla by sice statečná, zásadová, pravdivá a čestná, ale byla by bez peněz, takže by se o jejím hrdinném boji s kolosem kapitálu stěží někdo vůbec dozvěděl.
Demokracie, ve které hrají peníze také roli samotné nezbytné vstupenky do mediálního prostoru a zjednávají přístup k reklamě, je tedy v podstatě rukojmím kapitálu na všech frontách. Politická strana, která by se chtěla obejít bez patronátu kapitálu a stát se tak nezávislou autentickou levicí oddanou jenom lidu, by musela postavit někde v Praze u Vltavy, v Brně pod Špilberkem, v Ostravě u skanzenu Vysokých pecí, a vůbec po celé republice obří sudy po vzoru Táborů či zakladatelů Národního divadla a vybírat od občanů peníze, šperky, hodinky a cennosti nejenom na kampaň ale na celou následující činnost.
Těchto „drobností“ jsou si levicoví politici po celé Evropě dobře vědomi. Vědí, že musí radikální ochranu občanů jenom předstírat, jinak že přijdou o peníze i o prostor v médiích. Vědí, že jsou-li u moci, kapitál od nich žádá oslabit stát, aby jeho zákony nepřekážely bohatnutí. (České zákony dokonce nepřekážejí ani lichvě v takzvaném úvěrovém podnikání!)
Levicová politika vykonávaná poctivě v epoše dominance kapitálu vyžaduje obrovskou sílu, statečnost a odhodlání, srovnatelné ba spíše ještě větší, než jaké prokazovali socialisté a revolucionáři 19. a začátku 20. století. A něčeho takového mátožné postavy „levice“ nebyly a nejsou schopny. Proto jejich přirození voliči, jejichž počty spíše narůstají, než klesají, nevolí vůbec nebo odevzdávají hlasy „alternativám“, které pochopitelně myslí na své zájmy a ne na občany. Použijí zklamané občany k přístupu do Parlamentů, do vlád a pak zcela jistě k i ovládnutí regionů, což jim možní získávat další peníze a nějakou moc a vliv. Za těchto okolností bývají voliči poraženi, ať volí kohokoliv nebo zůstanou při volbách doma.
Soupeř v ringu je hrozivý, ale boji s ním se vyhnout nelze
Občané byli levicovými stranami tedy opuštěni, tudíž i oni jednoho dne opustili levicové strany. Přesto ale ponechat politický prostor záhadným „klubům“ a nevyzpytatelným „alternativám“ je dlouhodobě neudržitelné, neboť tento kvasisystém je dokonale netransparentní a občany zákonitě nemůže nadlouho uspokojit.
V klasickém systému pravice – levice – střed v podstatě existovala určitá možnost orientace. Pravice, ať už liberální nebo konzervativní či nějaká jejich směs, v zásadě transparentně podporovala takové uspořádání společnosti, ve kterém stát nepřekáží občanům (hlavně nepřekáží korporacím!) a stáhne se do několika základních a nezbytných rolí. Takto získané svobody, na kterou liberálové loví dokonce i neprivilegované občany, kteří jejich taktiku neprohlédnou, umí využít pochopitelně jen poměrně malá část bohatých, dravých a ambiciózních lidí. Aby se k liberalismu připojili i početní voliči, kteří nezískají nic, dodávají liberálové k této tezi ještě i příběh o tom, že bohatý podnikatel tvořící bohatou společnost nemá na srdci nic jiného, než aby se pak – až samozřejmě zbohatne – o své bohatství podělil s ostatními. Takže nakonec budou spokojeni všichni. Bohužel, doposud nebyl zaznamenán jediný případ, kdy by po bohatství toužící jedinec zvolal: „Dost, to už stačí!“ Takže okamžik, ve kterém se bohatství začne nezištně dělit s chudobou, zůstává nepotvrzenou hypotézou.
Konzervativní duše k této vizi ještě připojují přání, aby lid jednou náležitě stratifikovaný již takto třídně, stavovsky či kastovně rozdělený trval po věčné časy. Aby nikdo, kdo se narodil pod lavicí, nepřál si svrhnout toho, jenž se narodil se stříbrnou lžící v ústech. Takový je věčný a spravedlivý řád pocházející od Boha a od Kapitálu. Společnost, ve které zná každý své místo, v níž bohatí rozhodují a chudáci poslouchají, je společností přirozenou. Knížata této společnosti mohou být dokonce i laskavá. Mohou hladit po vlasech děti chudáků a rozdávat jim jablka.
Společnost rozdělená na bohaté a na chudáky, na významné a bezvýznamné, na mocné a bezmocné, plnoprávné a bezprávné v dějinách lidstva drtivou měrou převažovala nad krátkými úseky, ve kterých příkré rozdíly mezi lidmi byly o něco zmenšeny. Veliká dominance nadnárodních korporací nad demokratickými státy je pouze jednou z mnoha forem diktatury či tyranidy. Zatímco pravicový liberalismus moderní doby se s ní dokáže hravě sžít, neboť i on předpokládá maximální nerovnost mezi lidmi, pak levicové strany se s takovou mírou nerovnosti smířit nemohou a nesmějí.
Pravicový politik sice mluví o světě rovných šancí pro každého, ale dobře ví, že rovnost mezi lidmi je hypotetická nebo spíše pohádkově nepravdivá. Lidé si nejsou rovni rodinným prostředím, ve kterém vyrůstali, šancemi, které dostali, zdravím, vzděláním, ke kterému měli či neměli přístup, intelektem, talentem, materiálním i duchovním dědictvím, které získali nebo nezískali. Nejsou si ovšem ani rovni ochotou či schopností vést tvrdý konkurenční boj o místo na slunci. Nejsou si rovni povahou, která jedněm dovoluje jednat bez skrupulí, využívat lsti, podvodů a hanebností, zatímco druhé jejich povaha drží stranou takového jednání. Lidé nemají stejné štěstí a nepřeje jim stejná náhoda. Mnozí lidé v životě nepotkají nikoho, kdo by jim byl dobrým příkladem nebo jim podal pomocnou ruku. Někteří žijí uzavřeni a nepěstují si sítě užitečných kontaktů, jiní právě na tyto kontakty sázejí. Konečně, lidé jsou extrovertní i introvertní a s touto povahovou (in)dispozicí mnoho nenadělají. Z těch a z desítek dalších důvodů si nejsou lidé rovni v konkurenčním zápase o svou existenci, a to ať už v dobrém nebo v méně dobrém smyslu.
Moderní úzus posuzovat lidi podle majetku, sociálního statutu, dosažené kariéry, popularity a podobných kritérií je velmi zavádějící a často dokonale klamný. Soudit, že nemajetný člověk žijící stranou ruchu, je prostě neúspěšný a jako takový nestojí za mnoho, je nešťastný symptom naší doby. Odklon od hemžení mraveniště může být a často také bývá dobrovolný a pro některé lidi velmi úlevný. Jak kdysi ironicky poznamenal Jan Werich: „Masa, jak známo, má vkus“. Žene-li se masa špatným směrem, není nutné se k ní na jejím pochodu do propasti přidat. Člověk může zůstat stranou i tehdy, když se masa žene za úspěchem, kariérou a za módou své doby. Schopenhauer definoval filozofa jako člověka, který v jednotlivostech rozpoznává vlastnosti obecného. Pokud většina lidí vidí v jednotlivém jen to jednotlivé, pak se v dějinách lidstva stále opakují tytéž chyby. Proto bývá právě na politiku často tak smutný pohled, jaký se nám naskytl také při letošních parlamentních volbách v České republice.
Levicový politik si je dobře vědom toho, že lidské životy ovládá také nevyzpytatelná a nepředpověditelná náhoda. Že úspěch člověka závisí na zdraví, psychické a tělesné kondici, na množství okolností, které přicházejí, aniž by je bylo možno významně ovlivnit. Z toho důvodu jsou ve společnosti maximálně zapotřebí solidarita a empatie. A není možné se spoléhat pouze na dobročinnost, která je mnohdy jen pokáním za dřívější přestupky dobrodinců a jejich reklamou. Je to stát, který by měl své občany chránit (jistě ne ty, kteří si to z nějakého důvodu nezaslouží), a proto musí být dost silný, aby nepodléhal vůli nikým nevolených sil velkého kapitálu, národního i globálního.
Ať se na to podíváme z kterékoliv strany, nikdy a nikde neexistuje možnost, pro kterou by se levicové politické strany měly smiřovat s dominancí kapitálu, ba dokonce se mu podřizovat a napomáhat mu v ovládání států, jejich občanů a demokratických institucí. Úkolem levice je skutečný zápas se současným stavem západního světa. A tento zápas levicové strany prostě nepodstoupily a jejich lídři zřejmě ani netuší, jak moc se vzdálili od své primární funkce. Dokud levicové strany nepochopí, že nevystačí s hrou na podporu občanů, ale že se budou muset skutečně odhodlat vstoupit do ringu s hrozivým soupeřem, od kterého utrží nejednu ránu, do té doby budou klamné a někdy i zjevně podvodné „alternativy“ nezaslouženě sklízet úrodu, jaká ve skutečnosti náleží autentické levici.