Irácký analytik a novinář Nabíl al-Jásirí rozebral současná dilemata irácké zahraniční politiky. Text si můžete přečíst exkluzivně v češtině díky mediální spolupráci s českým webem Rebuildsyria.
Je možné, že vřelé přijetí, jehož se koncem října dostalo iráckému premiérovi Hajdaru Abádímu na cestě zahrnující Saúdskou Arábii, Egypt, Jordánsko, Turecko a Írán, signalizuje skutečný obrat v regionální a mezinárodní politice vůči Iráku, i když na soudy o praktických výsledcích cesty je patrně poněkud brzy. Přetrvávají otázky ohledně toho, zda je Irák schopen přijmout nezávislou, účinnou zahraniční politiku, která by mu zaručila jistou neutralitu a vyváženost mezi vlivnými hráči v regionu, aniž by upadl do pasti v podobě vychýlení poměru sil ve prospěch jedné znesvářené osy na úkor jiné. Tak by Irák odstínil dopad konfliktů, za něž musel v uplynulých čtyřech desetiletích platit vysokou cenu.
Při hledání odpovědi na tuto otázku se neobejdeme bez konstatování základního faktu: totiž že navzdory změnám z poslední doby nebudou iráčtí představitelé mít snadnou úlohu, jelikož země se nachází v regionálním centru, které do tohoto okamžiku bylo ovládáno průnikem zájmů a konfliktů mezinárodních mocenských bloků. Tato skutečnost byla patrná při slavnostním podpisu dohody o založení irácko-saúdské koordinační rady za přítomnosti amerického ministra zahraničí Rexe Tillersona. Jeho vyjádření o nutnosti toho, aby Bagdád a Rijád vstoupily do nové fáze koordinace a víceúrovňového partnerství, a ostrá kritika na adresu organizace Lidových mobilizačních sil (tj. Hašd šacbí; pozn. red.) v Iráku byly v podstatě chápány jako varování pro Teherán – jako součást americko-saúdské strategie, která byla dovršena a aktivována během návštěvy amerického prezidenta Donalda Trumpa v Rijádu před několika měsíci a která zahrnuje navázání pevných vztahů s Irákem a jeho pozvolné dotlačení do osy, již USA a Saúdská Arábie zformovaly, aby omezily íránskou mocenskou expanzi v regionu.
Jak bude reagovat Írán?
Jak však s novou proměnnou v blízkosti svých hranic naloží íránské vedení? Většina analytiků a novinářů zabývajících se íránskou politikou se přiklání k názoru, že Teherán není připraven vzdát se Iráku poté, co do něj od roku 2003 výrazně investoval v politickém, bezpečnostním i hospodářském ohledu a daří se mu do značné míry utvářet tamní politický systém a ovlivňovat vnitřní záležitosti. Právě to může Íránce podnítit k tomu, aby na novou proměnnou reagovali hned několika způsoby: může opět dojít k přímé či nepřímé konfrontaci s USA či některým z jejich regionálních spojenců dle povahy, načasování a cílů střetu, to vše v souladu s tradiční ideologickou linií, kterou reprezentuje ájatolláh Alí Chameneí spolu s Íránskými revolučními gardami. Pokud se tento nejhorší scénář naplní, ocitne se Irák v epicentru tohoto konfliktu, jelikož z íránských politických publikací a ze stanovisek tamních politických a vojenských představitelů vyplývá, že považují Irák za součást něčeho, co nazývají „osa odporu“. Je faktem, že Írán disponuje řadou nástrojů, které mu umožňují tak či onak ovlivňovat vnitřní záležitosti Iráku a bojovat – jak říká iránské vedení – proti americko-sionistickému projektu, jehož smyslem je rozpoltit region.
Jiné výklady íránské politiky vedou k domněnce, že země by mohla zvolit flexibilnější přístup ve snaze oddálit konfrontaci se Spojenými státy či alespoň prozatím zmírnit americký tlak, aby měla větší manévrovací prostor v oblastech, které jsou pro ni prioritní: syrská otázka se všemi svými aspekty, dále dokončení balistického programu a neutralizace jakýchkoli snah o zatažení Íránu do rozhovorů o implementaci podmínek dohody o jaderném programu s významnými státy. Na základě toho se můžeme domnívat, že stále více indicií svědčí pro skutečnost, že Írán se již nechce pouštět do nových střetů s mezinárodním společenstvím, jelikož si uvědomuje, jak velké politické, bezpečnostní i hospodářské obtíže by z toho plynuly. Právě o takový scénář ve světle aktuálních informací usilují Iráčané: v iráckých politických kruzích se otevřeně hovoří o tom, že Írán by chtěl prostřednictvím Iráku vyřešit některé palčivé otázky s některými zeměmi v Zálivu a s dalšími arabskými státy, jak v rozhovoru pro iráckou státní televizi prohlásil poslanec Abbás Bajátí, který má blízko k premiéru Abádímu. Pokud by z takové situace dokázal Bagdád těžit, hrálo by to do karet irácké zahraniční politice.
Postoje Ruska
Na druhé straně musí irácká politická reprezentace mít na paměti také pravděpodobný postoj Ruska. To je silnou protiváhou USA a vytváří si dlouhodobou vojenskou pozici v Sýrii, což nutně znamená, že jakékoli americké politické či vojenské kroky v Iráku se budou odehrávat pod drobnohledem Rusů. Ti se po urovnání syrské krize nespokojí s pasivní rolí. Rusko je hráč, který v regionu patrně zůstane po blíže neohraničenou dobu, aby si zajistil své zájmy, které jdou daleko nad rámec pouhého udržení vojenské základny u břehů Středozemního moře. Podle analytiků zabývajících se ruskou politikou je známo, že Moskva se jednak v maximální možné míře snaží kontrolovat trh energií a chce být blízko ložisek ropy a zemního plynu i potrubí pro jejich přenos na Blízkém východě, jednak usiluje o vojenskou přítomnost poblíž oblastí s americkým vlivem v Perském zálivu a v Iráku. To nutně znamená, že ani Rusko, ani USA nepomýšlejí na brzké stažení z regionu, takže země Blízkého východu včetně Iráku se budou muset vyrovnat s důsledky přítomnosti těchto dvou hostů. Nabízí se logická otázka, zda je možné předvídat povahu ruské politiky vůči Iráku v blízké budoucnosti a zda si Bagdád dokáže udržet historické vztahy s Moskvou v případě, že se zapojí do americké osy. Zodpovědět tuto otázku je asi složité, avšak Moskva má ve vztahu k Iráku k dispozici jisté páky. Může k nim patřit například podpora kurských separatistů, což by Bagdád podráždilo a oddálilo by jej to od americké osy, nebo spolupráce s Íránem a Tureckem na vytvoření regionálního bloku, který by se postavil proti irácko-saúdsko-americkému spojenectví v případě, že přetrvá tak, jak bylo koncipováno. Na tomto základě bude Bagdád nucen každé politické rozhodnutí důkladně zvažovat, aby udržel vztahy s Moskvou na přijatelné úrovni a aby se irácko-americké spojenectví nezvrhlo v provokaci namířenou proti ruskému obru. Zdá se tedy, že cesta iráckého ministra zahraničí do ruské metropole několik hodin po oznámení vzniku irácko-saúdské koordinační rady byla pokusem ujistit Rusy o tom, že jejich politické a ekonomické zájmy v Iráku nejsou v ohrožení. Jedná se o důležitou kartu v ruce iráckého vedení.
Irácký problém není jen americko-ruské soupeření
Geopolitický problém Iráku se v každém případě neomezuje pouze na americko-ruské soupeření a jeho dopady na iráckou vnitřní situaci. Nejzapeklitějším problémem je skutečnost, že země se geograficky i politicky nachází mezi rameny regionálního trojúhelníku Turecko – Írán – Saúdská Arábie. Tyto země mají protichůdné zájmy a všechny usilují o rozhodující pozici v regionu a o kontrolu jeho zdrojů. Jejich soupeření mělo během několika posledních desetiletí různou podobu a Irák proti své vůli sloužil jako aréna pro přímou i nepřímou konfrontaci mezi těmito třemi regionálními póly. To potvrzují i stanoviska vysoce postavených iráckých představitelů, kteří od pádu Saddámova režimu v roce 2003 okolní země opakovaně vyzývají, aby se přestaly vměšovat do jeho vnitřních záležitostí.
Z výše uvedených skutečností je zřejmé, že Irák musí čelit řadě výzev, které vyplývají jak z jeho geografické polohy a z propletených vztahů se sousedními zeměmi, tak z existence mezinárodních mocenských bloků. Na pozadí střetů a konfliktů, které region sužují, tak země stojí před mimořádně složitými rozhodnutími.
Jako logická se tedy zřejmě jeví otázka, zda Irák prožívá geopolitickou krizi. Ano, Irák se nachází v geopolitické krizi vzhledem k nestabilitě regionu, zejména pak v posledních desetiletích. Situaci dále komplikuje to, že střety, které ovlivňují geopolitickou situaci Iráku, mají z velké části kořeny v prolínání historických, náboženských, civilizačních a etnických faktorů – tu v sousedství Iráku, tu na jeho vlastním území. Tím myslíme výsledek konfliktu mezi třemi hlavními regionálními mocnostmi, které s Irákem sousedí. Tyto tři znesvářené mocnosti momentálně drží nejdůležitější klíč k budoucnosti Iráku z geopolitického pohledu, v němž se náboženské a ideologické konflikty mísí se zápolením o zdroje energie a sféry vlivu. To vše vytváří spletitou strukturu a rozplést ji je velice nesnadné.
Íránská zahraniční politika kupříkladu podle významných představitelů země vnímá Irák jako životně důležitou součást sféry íránských zájmů a jako nárazník ve střetech s regionálním rivalem Saúdskou Arábií, která je blízkým spojencem USA. Ta zase od roku 2003 Irák bojkotuje a izoluje pod záminkou, že země je pod íránským vlivem. Irák se tak stal bojištěm těchto dvou regionálních mocenských pólů se všemi politickými, hospodářskými i lidskými náklady, které jsou s tím spojeny. Jinak řečeno byl Irák nucen platit nepřímou daň konfliktu mezi Íránem a Saúdskou Arábií a není schopen se vymanit z jejich silového pole, protože obě země mají silný vliv na jeho vnitřní záležitosti. Írán kupříkladu ovlivňuje šíitskou menšinu v Iráku a jejím prostřednictvím stanoviska vládních šíitských stran, zatímco Saúdská Arábie má vazby na sunnitskou menšinu, a tedy i na sunnitskou politickou vrstvu, která vládě vzdoruje jak politickými prostředky, tak ozbrojenými operacemi. Může se však stát, že tento problém se nějakým způsobem podaří urovnat, jelikož Saúdové i Íránci naznají, že je třeba najít nové přístupy ke vzájemné nevraživosti, a to by pro Irák mohla být příležitost jednat jako prostředník mezi regionálními rivaly.
Jak ven ze slepé uličky?
Značně komplikované vztahy má Irák i se svým severním sousedem, Tureckem. To tak či onak ovlivňuje některé sunnitské síly v Iráku, má na svém území prameny dvou hlavních iráckých řek Eufrat a Tigris a rovněž kontroluje potrubí pro přepravu irácké ropy – a do budoucna možná také zemního plynu – do středomořských přístavů. Navíc je vojensky i hospodářsky silné a aspiruje na vůdčí roli v islámském světě. Tyto faktory v kombinaci s opakovanými vojenskými intervencemi na severu Iráku vedou k tomu, že Turecko je v podvědomí iráckých představitelů neustálým zdrojem úzkosti, ačkoli pozice Ankary a Bagdádu se přiblížily po nedávném kurdském referendu o samostatnosti. Za tímto sbližováním stojí na jedné straně obavy ze vzniku kurdského státu na turecké jižní hranici a z dopadu tohoto kroku na kurdskou menšinu žijící v Turecku a na druhé straně eminentní zájem o obchod s Irákem, což jsou trumfy v rukou iráckých představitelů.
Může se tedy Irák dostat z této slepé uličky? Teoreticky ano, ale v praxi to nebude snadné. Irácká politická reprezentace se musí maximálně vynasnažit o urovnání řady vnitřních krizí a vyřešení ožehavých otázek a zároveň harmonicky působit na regionální i mezinárodní úrovni, aby Irák docílil neutrální pozice jak v regionálních konfliktech, tak pro případ, že by případná vnitřní krize přerostla v záminku pro zásah zvnějšku, pokud nebude rychle a konstruktivně vyřešena. Stejně tak je třeba zemi zajistit proti krizím, které mohou vypuknout v sousedních zemích, protože ty by se do Iráku přímo promítaly v důsledku politických a sektářských spojenectví v regionu. Pokud irácká politická elita využije tohoto historického momentu – pokud tedy vyřeší naléhavé vnitřní problémy a zformuluje flexibilní politickou vizi přístupu k mezinárodnímu a regionálnímu prostředí s přihlédnutím k nutnosti jednat se všemi mezinárodními i regionálními partnery na bázi společných zájmů a intenzivnější spolupráce na různých úrovních –, pak můžeme hovořit o tom, že Irák má reálnou šanci přijmout politiku vyvažování mezi rivaly a vydobýt si pro sebe efektivní a stěžejní roli v politice regionálních i mezinárodních velmocí.
Článek vychází v rámci mediální spolupráce s webem Rebuildsyria.cz, který se věnuje Sýrii a Blízkému východu.