Jiří Málek obšírně komentuje co znamenaly letošní parlamentní volby pro (nejen) českou (radikální) levici. Co se vlastně na levici a ve společnosti děje a hlavně co s tím?
Dnes je přece jen lepší čas k zamyšlení nad nedávnými volbami a hlavně, jak po nich dál a to především pro levici. Šok pominul, nejistota a určitá bezperspektivnost spíše roste. Platí to pro českou různorodou levici? Nejspíše ano, protože není nikde vidět něco zásadně jiného. Následující řádky jsou pokusem o formulaci některých, mnohdy jen naznačených a nedořešených, přístupů k tomu, co bylo (a postihlo českou radikální levici) a co bude, či možná by mělo být v českém radikálně levicovém rybníku.
Volby potvrdily, že česká levice (radikální i umírněná) v podstatě sleduje tendence, které se projevují v levici celoevropsky, i když možná s poněkud časovým zpožděním. Tím je její oslabování, především co se týče tradičních stran a uskupení. Nejde však jen o úbytek hlasů, ale nejspíše se mění i chápání pojmu levice širší veřejností. Sama otázka, co je to vlastně levice by vydala na nejeden článek a bouřlivou diskusi. Jistě je možno najít zaručené správné a přesné definice. Tak „studnice moudrosti“, Wikipedie říká: „ … levice (je) používaná pro popis skupin podporujících změnu tradičního sociálního uspořádání s cílem rovnostářského přerozdělování bohatství a privilegií”. A co třeba toto? „Zatímco byla klasická levice vulgárně marxistická svojí redukcí skutečnosti na sociální a výrobní vztahy, je nová levice vulgárně hegeliánská, když zaměřuje svou pozornost na to, co se děje v hlavách jednotlivců…“ (M. Vrba). Problém je, že veřejnost, a to včetně té části, která chodí volit, to nejspíš vidí poněkud jinak a určitě ne tak sofistikovaně. A hlavně si nedělá starosti s tím, jak si levicoví intelektuálové snaží definovat své politické cítění.
V české politické realitě dlouhodobě vystupují ve volbách na celostátní úrovni dva levicové subjekty – sociální demokracie a komunistická strana. Přitom obě strany kolem sebe shromažďují relativně širokou paletu voličů, kteří s nimi jsou spojeni jen volně.
Dva póly české levice
Rozdíl mezi nimi je ten, že sociální demokracie je tradiční levicová reformistická strana usilující o “lepší kapitalismus”, což pro veřejnost představuje koncept “welfare state”. Je třeba říci, že až doposud to docela fungovalo. Tato strana také hledala inspiraci v tzv. třetí cestě T. Blaira. Dnes se zdá, že v českých podmínkách tato koncepce pravděpodobně definitivně potichu zesnula. Ono to bylo naznačeno již před volbami, kdy došlo k návratu ke „kořenům“ sociální demokracie, klasické sociálně demokratické politice (prezentované např. heslem: „konec levné práce“ apod.). Měnil se i slovník i náhlý zájem o sociální skupiny, které dlouhodobě nebyly v hledáčku „moderní a evropské“ české sociální demokracie.
Komunistická strana Čech a Moravy je chápána jako strana antisystémová (v politologickém smyslu, nejde o pejorativní vyjádření). Usiluje o hlubokou změnu politického uspořádání a jejím strategickým cílem je socialismus (i když dosti volně definovaný). V jejích stranických dokumentech je psáno: socialismus jako demokratická společnost svobodných, rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní postavená na maximální občanské samosprávě, prosperující a sociálně spravedlivá, pečující o zachování a zlepšování životního prostředí, zabezpečující lidem důstojnou životní úroveň a prosazující bezpečnost a mír. Tato strana zdůrazňuje, že všechny případné systémové společenské změny musí vycházet z demokratických rozhodnutí občanů.
Nezdá se, že by bylo k dispozici z veřejných zdrojů dost informací o názorech, postojích a důvodech volby kandidátky této strany u voličů radikální levice. Lze nalézt několik analýz či publikací (např. D. Kunštát: Za rudou oponou, 2014) zpracovaných politologickými pracovišti, ale minimálně se dostávají do povědomí širší veřejnosti, či do mainstreamových médií. V případě, že 100 % členů KSČM by se účastnilo voleb (což není nejspíše pravda), pak celkový volební výsledek kandidátky KSČM ovlivnili v objemu cca 0,7 % z celkového výsledku. Proto je tak důležité vědět, co se skrývá za rozhodujícím počtem voličů, kteří s uvedenou stranou evidentně nejsou přímo spojeni.
V ČR není obecně k levici zahrnována strana Zelení. Ta se sice v některých oblastech velmi přibližuje levicovému chápání problémů, ale např. její minulá působení ve vládě byla jednoznačně pravicově, popř. středově zaměřena. A zdá se, že toto si běžní občané uvědomují více než obsah programových dokumentů této strany.
Ve volbách kandidovalo celkem 31 politických subjektů, podle obvyklých kriterií k levici je možno zařadit pouze již zmiňované dva. To, že dlouhodobě se, přinejmenším u subjektů, které jsou nebo se deklarují jako (radikálně) levicové, nepokusily vstoupit do politické soutěže v rámci voleb, také něco vypovídá. To sice úplně neplatí u voleb na nižších úrovních (kraje, obce), ale obecné povědomí je, že politická soutěž se rovná parlamentním volbám.
Protože se i v tomto textu věnuji spíše té části politického spektra, které se říká radikální levice, je jasné, že daleko větší pozornost je zaměřena na KSČM, i když určitě není rovnítko mezi KSČM a radikální levicí jako takovou. Nakonec součástí levice jsou i uskupení, která jsou minimálně ke komunistům rezervovaná, popř. i určitá část, která je přímo antikomunistická. Volební výsledek nebyl zas tak překvapivý. Mohl být očekávatelný, ale veškeré předvolební informace nepotvrzovaly, že dojde k tak výraznému posunu v kvantitativním vyjádření. Česká levice v podstatě kopíruje trajektorii celé (západo) evropské levice (a dnes i té slovenské) a pokud existovaly rozdíly, pak šlo spíše v posunu v čase.
Občanský odklon od levice
Fakta ukazují, že u volebního výsledku komunistů, a i sociálních demokratů, lze odlišit dva typy voličů. První skupinu tvoří tzv. voliči z přesvědčení. Druhou pak tvoří voliči, kteří svojí volbou vyjadřují nesouhlas s různými aspekty společenského nebo ekonomického života. Z dlouhodobého hlediska klesá sebezařazení lidí na levo-pravé škále, jak ukazují sociologické výzkumy (CVVM, červen 2017). Do nejkrajnějších levicových hodnocení se řadí 7,5 %, k umírněnější levici dalších 11,2 % a k levému středu 8,2 %. Pravice různé intenzity zabírá 35,4 %, 20,0 % k pravému středu. 27,4 % procenta se hodnotí jako „střed“ a 10,3 % se nezařadilo. Při tomto srovnání je vidět, že výsledky levicových stran v podstatě odpovídají tomuto rozvrstvení s tím, že část levicově se hodnotících lidí volila z různých důvodů primárně nelevicové subjekty, např. ANO, či SPD. Z dlouhodobého sledování také vyplývá, že podíl levicových dohodnocení klesá. V letech 2012-13 jich bylo více než 40 % oproti současným 27 %. Sebehodnocení pravice se poslední tři roky nemění, narůstá však „střed“. Tedy na základě sledování dlouhodobého trendu u tohoto ukazatele, bylo jasné, že dochází odvracení se části populace od levicového konceptu a přiklonění se k „lepší nabídce“.
Jeví se jako reálné, že levicovým subjektům zůstali kmenoví voliči, ale obě strany přišly o protestní voliče a o ty voliče, kteří ideové ukotvení mají velmi slabé a část reaguje až na předvolební „nabídky“ od různých stran. Do budoucnosti to však znamená, pokud dosavadní trend bude pokračovat, ještě více problémů. Oba levicové subjekty také trpí obsahovou vyprázněností svých koncepcí. Pro řadového občana je mnohdy obtížné rozeznat „levicovost“ např. v činech a jednání zástupců těchto stran v různých státních strukturách (krajské vlády, municipality apod.), i když i zde levicoví zástupci akcentovali převážně levicové hodnoty.
Pragmatismus zamlžil levicové směřování
Dlouhodobé zaměření na pragmatické řešení problémů zamlžilo ve vědomí občanů strategickou levicovou zacílenost tradičních levicových stran a hnutí. Další levicová uskupení, hlásící se k tzv. nové levici se ani nepokusila volebního klání se účastnit. Tzv. moderní, nová levice v českých podmínkách je spíše uskupením intelektuálů vycházející ze střední třídy (a především ve městech) bez pevnější organizační struktury. Jde víceméně o volnou síť vazeb a ad hoc aktivit, což ovšem na volební klání nestačí. Z dlouhodobého hlediska je celková diskuse v rámci všech druhů levice spíše zaměřena na formulování výhrad, doporučení a kritiky postupu a činnosti KSČM (nebo ČSSD), než hledání vlastní radikálně levicové alternativy, která by měla širší dosah mimo okruh blízkých stejně smýšlejících občanů. Natož pak, aby se o takových variantách diskutovalo mezi jednotlivými skupinami. Příkladem může být klopotná existence Spojenectví práce a solidarity (SPAS), který přežívá jen díky úsilí pár aktivistů (např. z Ne základnám) a naopak od mnoha levicových subjektů je možno cítit přinejmenším odtažitost, ne-li aktivní odmítání.
Platí to i o přístupu řady nižších struktur KSČM a ČSSD, od kterých se od samého počátku držela jako organizace mimo. To ovšem neplatí o některé sociální demokraty, kteří v této struktuře aktivně působí. Za řadu let se nepodařilo s tímto projektem jít za hranice Prahy. Jakoby hlavní město si více uvědomovalo nutnost širší levicové spolupráce. Ne proto, že jsou zde chytřejší, ale proto, že zde má levice ustláno spíše na trní.
Ze strany mnohých komunistů a jejich především nižších orgánů zase slyšíme, že oni se řídí vědecky podloženou koncepcí a necítí proto potřebu vést hlubší dialog a ochotu vyslechnout, a hlavně akceptovat alternativní, třeba i dílčí nebo nehotové koncepce. To pak nachází konkrétní odraz i v tom, jak se tvoří kandidátky pro parlamentní klání. Vidíme to u kandidátek KSČM. Kromě Prahy, kde byli tři kandidáti z jiné strany (Strany demokratické levice – SDS), jiní jinostraníci nejsou, mnohé krajské kandidátky mají maximálně (do 20 %) tzv. kandidáty nestraníky (ale velmi blízcí strukturám KSČM) a např. ústecká krajská kandidátka je 100% stranická. Aniž bych chtěl se jakkoliv dotknout kandidátů a kandidátek KSČM, jdoucí s kůží na trh a veřejně deklarující svoji politickou pozici (vč. reálných rizik např. v zaměstnání, v kolektivech), celkové vyznění kandidátek je pak šedivé, širší veřejnost a potenciální voliče, kteří se obecně málo orientují v politice, minimálně oslovující a u potenciálně spojeneckých radikálně levicových uskupení vyvolávající kritiku.
Problém stavění kandidátek
Je ale také pravda, že KSČM se v poslední době snažila získat na své kandidátky (do parlamentních i senátních voleb) levicové osobnosti mimo stranu, avšak ti, z tohoto pohledu nejzajímavější, většinou odmítli. Někteří z nich se pak ocitli na kandidátkách jiných subjektů bez nějakého jejich výsledku s výjimkou vedoucího kandidáta do EP za ČSSD. Signifikantní je zkušenost SDS, která na základě předjednání na centrální úrovni jednala o nominaci svých typů na krajské kandidátky KSČM. Paradoxně uspěla pouze v Praze, která je považována za tradicionalistickou krajskou organizaci KSČM, zatímco v jiných krajích byla tato iniciativa odmítnuta, neboť bylo podle nich neúměrně, z vně, zasahováno do jedné z mála prakticky výlučných pravomocí okresních a krajských článků KSČM – nominovat kandidáty a tvořit kandidátky. A tady jsou pak nominováni především ti, kdo si to tak zvaně „odpracovali“. U SDS to vyvolalo údiv, i když na druhé straně mnoho jejích funkcionářů si je velmi dobře vědomo „federalistického“ fungování struktur KSČM, reálné moci okresních a krajských výborů, možnosti nebo nemožnosti do těchto procesů zasáhnout relevantně shora. A také na tento stav poukazují, možná ne dost důrazně. Přitom i radikální levice na příkladech z minulosti může zjistit, že možná marginální, ale o to ostřejší konflikty na úrovni nominací, formování kandidátek apod. nevedou k lepším výsledkům, ale přímo naopak – vzpomeňme senátní volby ve Znojmě, dávnější situace na Mostecku vedoucí k obdobnému rozkolu apod. Tam, kde se podařilo „otestovat“ situaci, bylo to opět v senátních volbách v Praze, kdy byli nominováni za KSČM jinostraníci, lze vyvodit určitá poučení. Pozitivní bylo, že výsledek byl v podstatě srovnatelný s čistě stranickou nominací, ale také to nebylo nijak výrazně lepší. Mně to potvrzuje, že levicově vstřícná veřejnost není schopna rozlišit nuance politického zázemí takových levicových kandidátů. To nakonec potvrzuje i rozložení preferenčních hlasů u nominantů z SDS v posledních parlamentních volbách. Je na zvážení, jaké by tyto nominované osobnosti měly být a zda se na určité typy nominací (parlament, senát, kraje) dají konkrétně v českém levicovém prostředí získat. A také za jakou „cenu“.
Piráti: Změna formy ne obsahu?
V souvislosti s překvapujícím volebním výsledkem může být důležitá diskuse o postavení Pirátů v parlamentu i společnosti. Možná je dobře charakterizuje hodnocení jednoho publicisty o tom, že „…(Piráti) reprezentují postideologickou vyprázdněnou vzpouru, která nepředkládá v politice změnu jejího obsahu, ale změnu její formy“ (M. Vrba). Piráti získali především hlasy mladé a mladší střední generace a spíše ve městech, tedy v místech, sociálních vrstvách, kde má základ i tzv. nová levice nejlepší v Praze – 17,6 %, nejmenší výsledek byl ve Znojmě 6,5 %). Je skutečností, že např. v Praze někteří dnešní poslanci za tuto stranu více méně aktivně spolupracovali s levicovými strukturami (např. s Alternativou zdola), v pražském zastupitelstvu je ale již složitější identifikovat jejich působení (a doložit konkrétními příklady), které by sneslo označení za levicové. Zde bych opět použil názor jiného autora: „Využívají hněv proti establishmentu, populisticky (a velmi správně) konstruují ideu lidu proti zkorumpovaným elitám a nabízejí mu prvky přímé demokracie a větší participace na politickém dění. Nenabízejí ale žádnou interpretaci tohoto slepého a jednoduchého lidového hněvu, který prostě říká: „Nefunguje to!“ Aniž by ovšem bylo jasné, co vlastně. Ono vágní démonické „to“, které od nástupu finanční krize prochází kolapsem legitimity, teď získalo s pomocí Pirátů, Okamury a Babiše své veřejně sdílené pojmenování: není to „demokracie“, „polistopadový systém“ nebo „kapitalismus“ – to sami politici nefungují!“ (M. Vrba).
Pohled na levici ven
Pokud se podíváme o kus dál po české radikálně levicové krajině, je to pohled nevzbuzující velký optimismus. Zde opět jiný názor: „Část voličů nové levice ale jako by po volbách pocítila na miniaturní velikost své bubliny nepochopitelnou hrdost. Je do určité míry logické se identifikovat se západním levicovým prostředím a chtít jeho myšlenky přenést k nám. Každý by raději bojoval s Corbynem v ulicích Londýna proti Therese May nebo s Podemos v Madridu proti pozůstatkům frankistického režimu. Jenomže každý politický boj má lokální specifika.“ (J. Bělíček a T. Zabloudilová) Je celoevropsky úsměvné, že stále je slyšet, že nová levice je mladá, zahleděná do budoucnosti, ale kdo jsou její dnešní ikony? Corbyn, Sanders, Melanchon, tedy s prominutím političtí dědci, generačně vzdálení mladé i střední generaci, kteří ani vzdáleně nepřipomínají na příklad charismatickou osobnost Che Guevary, jehož 50leté výročí smrti jsme si nedávno připomínali. Jakoby i zde platilo ono socialistické – nejsou lidi. A v evropském kontextu si levice dnes také moc nepřipomíná osobu, která by mohla naplnit její požadavky – Alexis Tsipras, vcelku mladý, dynamický předseda levicové vlády Syrizy v Řecku. Jenže, ten se „umazal“ pragmatickou a oportunistickou spoluprací s globálním neoliberálním kapitálem, aby ochránil řecký lid. Ani to, že podlehl až „mentálním waterboardingu“, jak se vyjádřil po klíčovém jednání s vůdkyní Eurozóny Angelou Merkelovou (pro připomenutí: waterbording je legální a schválený způsob mučení provozovaný orgány USA na teroristech a podobných nepřátelích) mu k obhajobě u mnohých nestačí. Proto už není ikonou ani v řadě západoevropských zemí, natož v tzv. post-socialistických státech střední Evropy.
Levice a Evropa
V české společnosti dlouhodobě jsou spíše vidět euroskeptici (např. prospěšnost integrace ČR v EU v obraně vidí 65 %, v politickém působení jen 38 % obyvatelstva; 69 % populace si myslí, že rozhodnutí EU nejsou v zájmu ČR). Proto nepřekvapuje, že i u stran, které jsou pravicové či se samy do pravé poloviny politického spektra řadí, se prosazuje do popředí euroskepticismus, ve vyjádřeních i v programových dokumentech nebo minimálně určitý odstup od přílišného zdůrazňování evropské integrace (zvláště v rámci EU). Např. ale také KSČM dlouhodobě prosazuje referendum o setrvání v EU a hovoří o odchodu z NATO. Sociologická šetření ale ukazují, že tato zásadní rozhodnutí geopolitického charakteru jako je uvedené referendum, nemají podstatnější podporu v české veřejnosti (přitom převažuje pozitivnější vztah k NATO oproti EU). Komunistické a obecně radikálně levicové stanovisko s „evropské jednotě“ je špatně čitelný materiál.
Heslo říkající „chceme jinou Evropu“ ve své vlastně neříká jakou. Proto také nenachází nejen v českých podmínkách dostatečnou a aktivní rezonanci. Právě nedostatek hlavních propagandistických cílů v parlamentních volbách, takových, které by oslovily širší vrstvy potenciálních voličů levice, rezonovaly s jejich vnímáním naší reality, a byly jim srozumitelné, je nejspíše jeden z důvodů, proč nakonec zůstali jen tzv. skalní voliči. Tradičně již dlouhodobě volí levici (a především KSČM) starší generace, u komunistických hlasů hrají významnou roli hlasy těch, které současný neoliberální systém dusí a jsou těmi, kteří v jeho rámci ztrácejí. Tedy ti, kdo pociťují odcizení a považují se za oběti vládnoucího systému. Ale zkoumání ukazují, že ani tito starší voliči se primárně nerekrutují z řad bývalých komunistů, či jsou jinak přímo spojeni s předchozím systémem reálného socialismu. To vše ale samo o sobě nadále nestačí. Pokud nebudou nejen tito starší voliči, ale i jiné věkové a sociální skupiny pociťovat, že je jim nabízena pomocná ruka, další nepříjemná překvapení nejsou vyloučena.
Nedůvěra ve spravedlnost a politický marketing osobností
Jeden moment se však zdá vcelku jasný – občané svojí volbou (42 % voličů se rozhodovalo až poslední týdne před dnem voleb – bylo to o 45 % více než v minulých volbách) vyjádřili svoji nechuť se nechat ovlivňovat “starými“ praktikami tradičních stran. Je ovšem otázkou, zda je efektivně neovlivnily marketinkové praktiky nových subjektů, především ANO. Ukazuje se také, že občanské povědomí a správnosti a spravedlnosti orgánů pečujících o právo a pořádek je takové, že v ně moc nevěří. Jen tak mohlo dojít k tomu, že ač dvě klíčové postavy ANO vč. předsedy pár týdnů před volbami byly obviněny z nekalostí ohledně čerpání evropských fondů, nakonec to přineslo ještě další hlasy pro toto hnutí. Významná část občanů si myslí, že toto stíhání je především účelové a že podobná praxe byla v minulosti prováděna různými podnikatelskými strukturami (navázanými na vládnoucí strany – vč. sociálních demokratů), aniž to vyvolalo nějakou větší pozornost těchto orgánů.
Potvrzuje se také, že politický marketing hraje velkou (možná klíčovou) roli a rozhoduje tak o další politické orientaci země. Posun od „programu“ k „osobnostem“ byl tentokrát daleko viditelnější. A zde je patrná právě absence levicových osobností. Porovnejme si preferenční hlasy. U KSČM vede V. Filip s 16,0 % (z hlasů ve volebním kraji pro danou stranu), následovaný J. Dolejšem s 14,5 % a P. Kováčikem s 10,5 %. Pak už není nikdo nad 10 %. U ČSSD jsou čtyři poslanci s více než 10 %, vede L. Zaorávek s 18,5 %, následuje bývalý (nevýrazný) předseda B. Sobotka s 14,8 %. Pro srovnání. U ODS je v čele V. Klaus ml. s 22,8 %, P. Fiala 18,8 % a dalších šest poslanců, kteří mají nad 10 %. ANO také nevyniká osobnostmi – A. Babiš 25,7 %, následovaný J. Vildumetzovou s 16,2 % a pak nad 10 % již jen další dva poslanci (ze 78). U SPD je jedinou „jedničkou“ T. Okamura s 21,3 % a pak nad 10 % již nikdo další. A u Pirátů se to také nehemží osobnostmi – I. Bartoš má 16,7 %, pak ještě dva nad 10 % a pak už nic.
„Vzpoura“ proti estabishmentu
Letošní volby měly jeden rys, který je vidět teď při zpětném pohledu. Šlo o „vzpouru“ proti establishmentu „obyčejných občanů“, o potrestání nevolbou ty, kteří podle názoru významné (a dnes rozhodující) části občanů nedostatečně pečovali o občany a jejich blaho. Tento přístup pak umožnil, aby se na této platformě, sice nijak oficiálně konstituované, ale v realitě existující, sešli voliči, kteří v předcházejících volbách volili i třeba protikladně z hlediska levo-pravé osobní orientace. A ty subjekty, které si této situace byly vědomy (pravděpodobně ANO) i ty, které to intuitivně vycítily (nejspíše Piráti a SPD), profitovaly, další na to doplatily. Velmi dobrý výsledek SPD je možné připsat nejen jejímu „národoveckému“, protislámskému a protimigrantskému zaměření, ale i tomu, že výrazně akcentovala taková řešení, která by, přinejmenším formálně, dávala občanům větší možnost zasahovat do veřejných záležitostí (referendum apod.). A část původně levicových voličů mohla najít v programu SPD formulování sociální tématiky, která rezonovala s jejich míněním.
Nyní, kdy přece jen přešel první úlek, se levicové subjekty začínají zamýšlet nad dalšími kroky. V obdobné situaci jsou ale i některé strany, jež se definují jako pravicové a také ztratily a také posuzují své další kroky a zaměření. S určitým sarkasmem je možno říci, že nyní se hledají viníci mezi lidmi a ještě nedošlo na „viny“ v programové složce. V mnoha stranách již vůdčí osobnosti deklarovaly svůj ústup z vedoucích pozic. Zatím ale nezaznamenáváme hlubší obsahové diskuse o klíčových momentech obsahového směřování stran a hnutí.
Opatrně s novými levicovými subjekty
Pokud i v radikálně levicové části politického spektra bude diskuse zúžena jen na stranické struktury (v KSČM i ČSSD) bez hlubšího naslouchání „hlasu levicového lidu“, jen to posílí úvahy, diskuse a možná i první kroky vedoucí k přinejmenším pokusům o formování nějakých nových politických subjektů – hnutí či i stran. S přihlédnutím k mnohaletým zkušenostem s těmito pokusy, kdy dosud nikdy nedošlo ke zlepšení stavu, ale naopak k další fragmentaci a vytváření dalších třecích ploch, byl bych velmi opatrný. Možná, že by stálo za úvahu se podívat do historie, jak nevyvíjela taková Strana práce (jeden z prvních odštěpených subjektů od tehdejší komunistické strany počátkem devadesátých let). Ještě poučnější je historie Levého bloku. Její odeznění trvalo desetiletí. LB neuspěl ne pro obsahovou nedostatečnost, slabost v personální oblasti, měl i určitou podporu levicových intelektuálů. Ale ve volbách neuspěli jeho kandidáti, protože lid voličský neviděl podstatného rozdílu mezi komunisty a post-komunisty, lidé nebyli schopni rozlišit mezi politickými nabídkami z jednoho radikálně levicového pytlíku. A volili spíše tradici, určitou jistotu a asi i větší čitelnost. Toto rozštěpení ale také zabránilo v rámci KSČM jít cestou tehdejší PDS (nyní Die Linke), kdy v rámci německé strany bez výrazných problémů existují velmi obsahově se lišící politické frakce.
Pokud by se kdokoliv chtěl pustit do riskantního pokusu s vytvořením nového levicového subjektu, musel by nejprve vypsat tendr na toho, kdo to zaplatí. Všechny nově vzniklé strany a hnutí minimálně od počátku tisíciletí, a byly alespoň částečně úspěšné (dostaly se do parlamentu, i když třeba jen na jedno období), potřebovaly velké peníze. A spoléhat se v našich podmínkách na nějakého altruistického miliardáře je asi stejně reálné, jako vyhrát v nějaké loterii. Připusťme, že by se podařilo projekt podložit finančně. Pak přijde otázka o klíčových osobách. Ne že by u nás nebyli ti, kdo se cítí povoláni, ale otevřeně si přiznejme, že dnes není jedna nebo několik osob, které by byly osobnostmi nejen v úzkém levicovém kruhu, ale které by dlouhodobě oslovovaly širokou skupinu lidí, kteří by se mohli stát potenciálními voliči, osobnosti, které by dokázaly být novými přirozenými vůdci a vůdkyněmi levicových občanů a občanek. A to jsme ještě nemluvili o tom velmi podstatném – programu, vizi, která by přitáhla a nerozdělovala. Dnes sice lze hodně vyřešit efektivním public relations, ale pro dlouhodobou existenci radikálně levicového subjektu by to nestačilo. Obávám se, že radikální řešení s novým subjektem bude snad přivítáno v Praze, možná v Brně, ale několik kilometrů za hranicí velkoměst to může být vnímáno podstatně jinak.
Inventura (radikální) levice
Možná, že by pro začátek stálo za to udělat inventuru stavu radikální levice, toho, co je sjednocujícím elementem, a naopak co vytváří tenze a vzájemné odcizování. Kriticky se podívat na takové již existující formy jako je SPAS, jakou má perspektivu, co by stále za zlepšení. Jak využít další existující nástroje, jako je např. Škola alternativ nebo Alternativa zdola a mnoha dalších. Určitě by nebylo od věci daleko více diskutovat přes politické ohradníky ohrazující pole jednotlivých politických uskupení, jež si je mnohdy velmi žárlivě chrání. A třeba se i do krve hádat o obsahových, programových tématech české radikální levice. Skončí-li toto období šoku tím, že jedna část bude říkat – my to věděli, a když s tím něco neuděláte, dopadne to ještě hůře; ten druhý pól pak by mohl upadnout do pokušení přitvrdit kritiku všeho a všech, aniž budou předložena veřejnosti reálná a realizovatelná řešení. A to také nedopadne dobře.
Českou společnost čeká její restrukturalizace. Ty politické subjekty, které to budou schopny nejen pochopit, ale především v tomto procesu hrát aktivní roli a pokud možno ho i do určité míry ovlivňovat, budou mít lepší politickou budoucnost. Ukazuje se, že jedno z poučení z uplynulé krize a z ní vycházejících společenských změn je, že globální kapitalismus, který jí měl být oslaben, z ní vyšel v silnějším postavení. Zatímco síly, které doufaly, že krizového vývoje využijí k prosazení alespoň části svých záměrů, se samy dostaly do krize, ze které složitě hledají východisko. To by ale mělo být součástí kritického zhodnocení především programového vybavení radikální levice a toho, co odpovídá potřebám dnešní doby a dnešních lidí.
Ilustrační obrázek: Autor – Ervinpospisil at cs.wikipedia – own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=1773512