Libanonský analytik Karím al-Árif píše o současném dramatickém dění v Libanonu, kde se střetávají geopolitické zájmy hned několika velmocí. Zaplatí za to tato malá země na Blízkém Východu?
Přímo z jednoho z horkých bodů současného blízkovýchodního dění, libanonského Bejrútu, se nám podařilo získat exkluzivní esejisticko-analytické vyjádření ke kontextu a možným implikacím (překvapivého?) odstoupení premiéra země cedrů, Sacaduddína (Saada) al-Harírího. Karím al-Árif se dělí o své názory a českému čtenáři tak poskytuje unikátní možnost poznat jeden z ryze místních pohledů na současný vývoj. Na !Argumentu se s ním můžete seznámit díky naší spolupráci s webem Rebuildsyria.cz.
Po období krátké stability, po níž Libanon dlouhodobě toužil, figuruje malá blízkovýchodní země opět na novinových titulcích. Důvodem je rezignace premiéra Saada Harírího, ohlášená sice jím samotným – ovšem ze Saúdské Arábie.
Libanon má za sebou velké množství neklidu, válek, sektářských rozkolů, vnitřních bojů, politických vražd a teroristických útoků. Bejrútský atentát na předchozího libanonského premiéra Rafíqa Harírího, k němuž došlo 14. února 2005 za pomoci masivní trhaviny a který si vyžádal životy dalších 21 lidí, uvedl zemi do nové éry. Mezi 12. červencem a 14. srpnem roku 2006 probíhala “Válka Izraele s Hizballáhem”, jež je v Libanonu známá jako “Červencová válka”. Vyžádala si mezi 1200 a 1300 obětí na straně Libanonců a 165 zabitých Izraelců. Daný konflikt způsobil také rozsáhlé ekonomické škody a ztráty v civilní infrastruktuře v zemi, z velké části závislé na turismu, přičemž v neposlední řadě vedl k nucenému vysídlení milionu Libanonců a 300 – 500 tisíc Izraelců.
Na počátku další občanské války stála země 7. května roku 2008, a to po vleklé politické krizi, trvající 17 měsíců vyplněných politicky motivovanými protesty a stávkami všeho druhu. Neklid mezi Hnutím 8. března (podporovaným Íránem a jeho spojenci) a Hnutím 14. března (podporovaným Saúdskou Arábií a jejími spojenci) tehdy rychle přerostl v ozbrojené střety obou znepřátelených táborů a vyžádal si smrt víc než 40 lidí.
31. října 2016 byl Míšál Awn zvolen prezidentem Libanonu, čímž skončilo 29 měsíční prezidentské vakuum a země měla před sebou vizi ukončení stadia “vyčerpanosti”. Nově zvolený president přislíbil politické a ekonomické reformy mající za cíl stmelit rozdělené části libanonské společnosti.
Náhlá rezignace
Zdá se však, že problémy neměly ustat na dlouho. Rezignace premiéra (Harírího), jenž je kromě libanonského i nositelem saúdského občanství a je zároveň považován za jednoho z nejvlivnějších vůdců Hnutí 14. března, uvrhá zemi do dalšího pološera.
Podle Harírího prohlášení, které odvysílala saúdská televise al-Arabíja, byl důvodem jeho odstoupení “vliv Íránu v Libanonu a na Středním východě” přičemž Harírí doslova řekl, že “Írán konroluje region a rozhodovací procesy jak v Sýrii, tak v Iráku”, k čemuž dodal, že “Írán a jeho následovníci ve svém vměšování do vnitřních záležitostí arabských zemí neuspějí”. Stejně tak se zmínil o “spiknutí” s cílem jeho zavraždění. Mezi prvními a nejhorečnatějšími (z četných) reakcí bylo prohlášení izraelského premiéra, jenž označil Harírího rozhodnutí za “budíček, pokud jde o íránskou agresi” v regionu, když doslova řekl, že “rezignace Saada Harírího na funkci libanonského premiéra je důkazem toho, že Írán ohrožuje nejen Izrael, ale i celý Střední Východ”.
Saúdská Arábie otevřeně obvinila hnutí Hizballáh z rezignace tohoto navýsost významného sunnitského politika, stejně jako je obvinila z toho, že má na svědomí “únos” libanonské politiky. Rijád nicméně rozšiřuje svou kritiku vůči Libanonu jako celku, a to prohlášením, že válku Království vyhlásil i on. Saúdský ministr zahraničí Ádil Džubajr šel dokonce tak daleko, že prohlásil, že Hizballáh má Harírího vládu (v níž jsou dva ministři za Hizballáh a která byla vytvořena minulý rok politickým dealem dohodnutým prezidentem Míšálem Awnem, který sám je politickým spojencem Hizballáhu) jednoduše “na povel”.
Na druhé straně Írán považuje Harírího rezignaci za “koordinovanou s americkým prezidentem Donaldem Trumpem a saúdským králem Muhammadem bin Salmánem”, jak pro agentutu Fars News Agency uvedl představitel íránského ministerstva zahraničních věcí Hosajn Šajcholeslám.
Není překvapením, že libanonský president Míšál Awn, kromě toho, že absolvoval četná jednání cílící na posílení stability vlády i národní jednoty, uvedl, že ve věci ohlášení Harírího rezignace neučiní žádné rozhodnutí až do návratu Harírího do Libanonu. Mezitím vyzval generální tajemník Hizballáhu Hasan Nasralláh na základě Harírího rezignace ke klidu, s tím, že daný krok charakterizoval jako “rozhodnutí Saúdské Arábie”.
Co se ale vlastně stalo a co se aktuálně děje? Proč si Harírí zvolil rezignaci zrovna v daném místě a právě teď? Mohl být donucen k poslušnosti?
Podle autora a politického analytika Abdulbárího Atwána (vydavatele online periodika Ra´i al-Jawm) byl libanonský premier donucen si vybrat buď mezi rezignací, nebo vězením. Dle názoru daného autora byla rezignace rozhodnutím USA provedeným Saúdskou Arábií. Libanonský professor politologie Ascad Ab´Chalíl na svém blogu rezignaci komentuje jako “hlavně izraelské rozhodnutí realizované saúdskou vládou”. Zakladatel WikiLeaks Julian Assange později tvítoval, že “Saúdská Arábie a Izrael se snaží zavléct USA do kampaně proti Libanonu”.
Obavy z budoucnosti
Momentálně se jak Libanonci, tak jejich politici obávají obecně se zhoršující situace v zemi: panuje strach z nových střetů, roste konfesní napětí (jak v politické, tak ve společenské rovině), stálým tématem je uprchlická krize (dle oficiálních zdrojů hostí Libanon víc než 1,5 milionu registrovaných syrských uprchlíků), přičemž nejčerstvěji je zde právě Harírího rezignace. Absence premiéra vytváří mocenské vakuum, a to těsně před parlamentními volbami plánovanými na příští rok. Ty měly být prvními od roku 2009, přičemž nyní vážně hrozí, že budou opět odloženy.
Harírího překvapivý politický krok vedl guvernéra libanonské Centrální banky (Banque du Liban) k vydání naléhavého prohlášení, v němž potvrdil stabilitu libanonské libry, stejně jako neopodstatněnost jakýchkoli obav o její osud. Prohlášení přišlo ve chvíli, kdy se politici snažili uklidnit obavy z finanční nestability již tak silně zadlužené země, a guvernér tak uklidnil místní i zahraniční investory v tom, že libanonská ekonomika je a zůstane stabilní.
Daný čin však bezpochyby ovlivní politicky i ekonomicky sousední země, a to zejména Sýrii, která je těsně před koncem nelítostné šestileté občanské války a chystá se na vlastní rekonstrukci. Existují přitom zvěsti, že podobný osud je ve stadiu příprav i pro Libanon s tím, že Harírího rezignace je jen první fází takového plánu. Můžeme se tak znovu ptát, které země se do čeho vměšují a jaký byl pravý důvod Harírího rezignace. Někteří experti věří tomu, že Harírího náhlé odstoupení nebylo ničím jiným než uposlechnutím přímého rozkazu vydaného korunním princem Saúdské Arábie Muhammadem bin Salmánem, přičemž cílem bylo vytvoření politického a ekonomického tlaku na Hizballáh (který je v KSA vedený jako teroristický organizace) a jeho spojence (Hnutí 8. března).
Realita je taková, že do svých vnitřních věcí si navzájem zasahují všechny výše uvedené regionální mocnosti, každá po svém a za využití vlastních metod a nástrojů. Harírí coby nástroj Saúdské Arábie tak neměl jinou možnost než Rijád poslechnout a vyhovět mu.
Libanon byl historicky bojištěm mnoha regionálních a mezinárodních sil. Dnes je tento malý národ znovu chycen do “geopolitické sítě”, což staví mnohé z politických dohod na slepou kolej. Nazveme-li to tak, že se tato blízkovýchodní republika stala “obětním beránkem” vyšších geopolitických zájmů, bude dost pravděpodobně i to adekvátní tvrzení.
Překoná Libanon tuto krizi a zamezí dalšímu vměšování do jeho vlastních záležitostí (tj. hlavní příčiny politické a ekonomické nestability na Středním Východě), tím i sníží (ne-li zcela odstraní) vliv a zásahy všech zahraničních sil i států do libanonských věcí, což umožní Libanoncům získat zpět jejich suverenitu? Nebo by se měl – v případě nejhoršího scénáře – připravit na bezprostřední úder? Pokud bychom měli uvážit a důsledně rozebrat události, k nimž došlo, stejně jako to, co bylo výsledkem, který se na jejich základě postupně formoval, měli bychom se ptát spíš: Kdo je ten, komu se něco takového hodí?
Jedna věc je jistá – Trumpova “zeď” už překonala i oceán a dostala se na Střední Východ, a to hned s jeho první návštěvou Saúdské Arábie a Izraele. Proces dělení již tak značně dekonsolidovaného regionu, trpícího válkami a politickým neklidem v Sýrii, Jemenu či Iráku, tím jen posílil.
Otázkou je, zda snahy o vybudování takové další “zdi” budou úspěšné, a to včetně jejího “propojení” s dělící linií mezi Gazou a Izraelem – respektive dotvoření nové aliance pod vedením USA, mající za cíl postavit se “íránské expanzi” v oblasti. Pokud k formování takové aliance skutečně dojde, měli by být Libanon, Írán a Hizballáh společně se svými spojenci připraveni ke střetu s jejími členy – Saúdskou Arábií, Izraelem a Spojenými státy coby hlavními hráči i architekty mapy “nového” Středního Východu.
Tento článek publikujeme v rámci mediální spolupráce s webem Rebuildsyria.cz, který se specializuje na Sýrii a region Blízkého Východu.