Pohled historika Jiřího Malínského na výročí říjnové revoluce v Rusku perspektivou knihy legionáře Jaroslava Kratochvíla Cesta revoluce.
Výchozí situace
V těchto dnech uplynulo sto let od vypuknutí Velké říjnové socialistické revoluce, třetí ruské revoluce, kterou vyvrcholily dramatické změny ruské společnosti započaté o šedesát let dříve zrušením nevolnictví carem Alexandrem II. Tichý, nekrvavý převrat, jehož nejvýraznějšími osobnostmi byli ruští radikální sociální demokraté z bolševického křídla SDDSR (b) Vladimír Iljič Uljanov-Lenin a Lev Davidovič Bronštejn-Trockij (komunistický koncept se teprve rodil a k institucionalizovanému rozrůznění socialistického dělnického hnutí mělo dojít až v letech 1922/1923), vedl přes krvavé hrůzy občanské války (1918 – 1920/1922) a později kolektivizace a zločinecké politické procesy k sjednocení země, jíž akutně hrozilo rozdrobení do několika státních útvarů, a tím také k postupné obnově jejího výchozího velmocenského statusu.
V těchto dramatických kulisách se odehrál osudový příběh prvního československého armádního sboru, který do dějin vešel jako ruské legie. Nejsilnější část této československé exilové armády – jeho početní stav postupně dosáhl až 60 000 osob – měla osudovou shodou náhod štěstí, že jeho genezi zblízka sledoval a bezprostředně ovlivňoval prezident Osvoboditel Tomáš Garriggue Masaryk. Bitva u Zborova, postupný rozklad struktur Prozatímní vlády a ztráta sociálně revoluční a sociálně demokratické kontroly nad sověty (radami, z ruského savét) dělnických, rolnických a vojenských zástupců ve prospěch nastupujících levých sociálních demokratů kolem Lenina – tzv. menševikům se svými názory tehdy vedle jiných bolševických vůdců podle Trockého svědectví blížil i gruzínský revolucionář Josif Džugašvili, pozdější proslulý Stalin (z ruského staľ – ocel) – i hrozící návrat militantního, v dobové ruské veřejnosti zdiskreditovaného carismu, usilujícího o revanš (nejvýrazněji se tento trend projevil tzv. Kornilovovým pučem v září 1917), byly stupni pomyslného schodiště, v němž vznikala a dotvářela se patrně nejorganizovanější vojenská síla prvního období bolševického režimu – dobrovolnická československá zahraniční armáda.
Když do Ruska dorazil na jaře 1917 vůdce zahraniční akce TGM, mohl navázat na úsilí svých předchůdců i českoruských krajanů: na tradici vysoce ceněných starodružiníků (nechyběl mezi nimi ani kontroverzně působící Zdeněk Fierlinger) i tradici úsilí o vybudování podstatně větší a lépe vyzbrojené české a slovenské vojenské jednotky svou velikostí srovnatelnou minimálně se západními legiemi. Zborovský úspěch boural dosavadní nejistotu a neskrývaný despekt oficiálního Ruska: už to nebyly shluky ani vzbouřených poddaných cizího západního carství, ani jedinci národa, o kterém měl ruský gigant jen velmi všeobecné povědomí. V obtížné situaci Prozatímní vlády demokratického socialisty Alexandra Fjodoroviče Kerenského (1881 – 1970) patřili legionářští Češi a Slováci k málu skutečně pozitivních bodů.
Dobrovolnický ráz vznikající nejstarší Husitské divize podtrhovaly čerstvě zakládané sověty vojenských zástupců (v češtině nazývaná zastupitelstvy a jinými obdobnými označeními). Slovo dobrovolný nebylo propagandistickou nadsázkou zahraničního prvního odboje: do formujících se jednotek postupně vstoupil přibližně každý pátý zajatec české nebo slovenské národnosti (geneze ruských legií se vlastně uzavírala ještě během posledních hodin pobytu jejich závěrečných transportů ve Vladivostoku); zajetí vojsky Ústředních mocností znamenalo pro tyto muže okamžitou smrt.
Okolnosti vzniku knihy
Ze zkušeností tzv. propagandisticky vděčné sibiřské anabáze, kterou je nutné chápat především jako mimořádně složitý historický jev, vyrůstala vlastní osobitá česká socialistická reflexe. A také výrazná československá legionářská subkultura zahrnující jak písemnictví, tak národní kinematografii, divadlo i výtvarná umění. A doslova za pochodu se rodila i zprvu s dobovou publicistikou splývající historiografie zahraničního prvního odboje (zejména knihy memoárového rázu), v níž zvlášť významné místo zaujímala sibiřská anabáze ruských legií. Jejím nesporným dobovým výrazným vrcholem se stala socialisticky (nikoliv komunisticky) založená kniha-dokument CESTA REVOLUCE spisovatele majora Jaroslava Kratochvíla (1885 – 1945; svůj dokumentární čin dovrší jedinečnou románovou freskou PRAMENY ) popisující vznik ruských legií; stala se první a bohužel jedinou částí širší epopeje ŘEKA; Kratochvíl zahynul v terezínské Malé pevnosti v březnu 1945 jako jedna z posledních obětí nacistické perzekuce).
Nebyl sám: svými postřehy jeho rukopis doplňovali další významní levicoví intelektuálové První republiky: výrazná osobnost sociálně demokratické Dělnické akademie, třebíčský rodák dr. Vincenc Charvát (1889 – 1947); v letech 1917 – 1918 působil jako redaktor ústředního legionářského periodika ČECHOSLOVAN a člen ruské odbočky Československé národní rady. Po návratu do vlasti (1919) se stane sociálně demokratickým kautskyánským centristou, vůdčím představitelem Neodvislé radikální sociálně demokratické strany a po návratu do Československé sociálně demokratické strany dělnické (ČSSDSD) nejprve jejím staronovým poslancem Národního shromáždění, předsedou socialisticky orientovaného Svazu československých legionářů a posléze členem předsednictva Československé obce legionářské a předsedou představenstva tiskového a nakladatelského družstva československých legionářů ČIN. Mimoto byl i členem redakce PRÁVA LIDU (1925 – 1938) a překladatelem ruské, ukrajinské a polské literatury. Vězeň koncentračního tábora Buchenwald zahynul na nacistického následky věznění a týrání podobně jako jeho syn Aleš, aktivní účastník druhého domácího odboje a jedna z posledních obětí terezínské Malé pevnosti (1921 – 1945). Užší autorský kruh doplnili další ruští legionáři ing. Jaroslav Husák a ředitel nakladatelství ČIN ing. Bohumil Přikryl (1893 – 1965). Autorem výtvarného návrhu obálky této nevšední knihy se stal klasik moderní české kultury malíř, novinář a spisovatel Josef Čapek (1887 – 1945).
Obraz, který tato pozoruhodná kniha, motivovaná snahou většinových socialistických ruských legionářů po zachycení jejich reflexe skutečné tváře sibiřské anabáze, je v mnohém překvapující a zásadně bourající celou řadu prvorepublikových i pozdějších vžitých klišé. Je to bez nadsázky obraz usilující o zachování dobové rozmanitosti tehdejšího Ruska i tehdejšího československého mikrokosmu, jehož děje se odehrávaly převážně buď ve vagonech zhruba 45 ešelonů (transportů), nebo na nádražních stanicích. Je to líčení postupné pravicové revize masarykovského konceptu, usilujícího původně o co nejrychlejší odsun Čechoslováků z Ruska na západní francouzskou frontu, kde se tehdy pod kladivem poslední ofenzívy německé armády, jejíž vojska v létě 1918 pronikla opět do blízkého okolí Paříže, rozhodovalo o výsledku války a naplnění nadějí protihabsburského odboje. A současně historie nezakrývaného dohodového úsilí o přeměnu tohoto revolučního vojska v rutinní východní součást francouzské Cizinecké legie de facto, jak se o ni snažili Milan Rastislav Štefánik (1880 – 1919) a po jeho kvapném odjezdu z Ruska francouzský generál Maurice Jannin (1862 – 1946). Je to obraz, který je doložen obsáhlou dokumentární přílohou a podrobným chronologickým přehledem, jenž vrcholí internací těchto nepohodlných pozitivních socialistických kverulantů ve věznici stojící na proslulé vladivostocké výšině Gornostaj v zálivu Petra Velikého v nejvýchodnější části ruského Přímořského kraje (výšina se stane inspirací pro stejnojmennou legionářskou prózu dalšího legionáře-spisovatele Václava Kaplického).
Sibiřská anabáze ruských legií
Jakkoliv se ruské legie neúčastnily samotné, ještě sociálně demokratické Velké říjnové socialistické revoluce, zasáhly o to důsažněji do dramatických dějů prvních týdnů, měsíců a let tohoto masivního společenského experimentu. Skutečnost, že jejich pravicová menšina nechtěla opustit Rusko (ať už přes původně dohodnutý severozápadní Archangelsk, nebo později stále ještě přijatelný Vladivostok) přispěla vydatně k tzv. čeljabinskému incidentu (14. 5. 1918), který postupně během května a června 1918 obrátil zcela původní záměry na urychlenou přepravu legií na Západ a stal se základem vynucené slávy československého armádního sboru při postupném obsazování východoevropských a sibiřských železničních stanic, překladišť a navazujících komunikací tehdy nově vybudované Sibiřské magistrály. Rozporuplnost této doby přibližuje následující pasáž Kratochvílova díla: „Zde budiž zatím konstatováno, že byly-li na jedné straně činěny pokusy o rozdmýchání nejčernějšího šovinismu na záchranu smrtelně ohrožených sovětů (podléhajících eserům a menševikům – JM), že na druhé straně demokratická, slovanská armáda organizuje a volá do boje za ´Slovanstvo a veliké Rusko´ proti ruskému revolučnímu národu nábožensky fanatické Tatary, Baškiry, šovinistické Poláky, Rumuny, imperialistické Japonce a pyšní se i ochotnou pomocí ´bratří Číňanů´. Gajda se později ve Vladivostoku naivně divil (a je velmi možné, že jeho naivnost byla upřímna) a žehral na to, že Japonci onen boj ´za veliké slovanské Rusko´ nechápou stejně idealisticky a nezištně jako prostý řadový Čechoslovák …“
Na pozadí bojů československých legií se slabou mocí sotva ustavených sovětů, plynoucí z faktu, že podpisem kontroverzně přijímaného brestlitevského míru mezi bolševickou Moskvou a císařským Berlínem se dovršil rozpad carské – a později republikánské – armády, složené z vyčerpaných, smysl války (byl-li z jejich pohledu vůbec jaký) nechápajících rolníků, dělníků a živnostníků. Na jedné straně se tu formovalo různorodé bílé hnutí, na straně druhé jen velmi váhavě vznikaly jednotky Rudé armády (Krásnaja ármija) bránící postupně se komunizující Leninův režim. Ve vakuu, vyplněném zejména na Sibiři, která do té doby žila v hlubokém týlu, nejprve slabou mocí regionálních socialistických (sociálně demokratických a sociálně revolučních) vlád kolem poslanců Leninem rozehnaného prvního demokratického republikánského parlamentu – Ústavodárného shromáždění s jasnou majoritou demokratických socialistů – , později polokriminálními bandami nejrůznějšího zabarvení a nakonec nástupem monarchistických a černostněnských sil (jejich nejvýraznějším představitelem byla Kolčakova sibiřsko-(dočasně) evropská diktatura a vojenskými sbory dalších zajatců, byli českoslovenští ruští legionáři na dlouho (zhruba do přelomu let 1918 – 1919) silou nejkonsolidovanější, nejlépe vojensky vycvičenou a nejvíce ideově stmelenou.
To je také nejvlastnější příčina jejich prvotního, opravdu průlomového vojenského úspěchu: postupujíce z Čeljabinska po jedné železniční stanici za druhou oběma směry, dospěly na západě ke Kazani a Permu a do podstatné části přiuralského středního Povolží, na východě pak postupně ovládly celou východní část Sibiřské magistrály až po Vladivostok. Území, které byly s to kontrolovat, se táhlo v řídce osídlené krajině zhruba 20 – 30 km po obou stranách magistrály: rozlohou (podle údajů předního českého historika doc. Jana Galandauera) bylo srovnatelné s dnešní Francií (prostíralo se na rozloze kolem 550 000 km2). Aby tu čeští a slovenští vojáci vůbec mohli žít, byli nuceni ve svých řadách aktivovat živnostníky, organizátory i podnikatele a také – jakkoliv nepravděpodobně to působí – tělocvičné a kulturní činovníky. Po dobu takřka dvou let tu fungovala funkční servisní substruktura, zabezpečující československému armádnímu sboru zbraně, náboje, ošacení, topivo a další nezbytné potřeby; pozoruhodné bylo i soustavné budování knihoven, zakládání hudebních těles a ochotnických divadel. V nížinách nejvýchodnější Evropy, v horách Uralu a jižní Sibiře, ale i na břehu Ochotského a Japonského moře příslušníci dvou západoslovanských národů budovaly základy jedinečné legionářské subkultury, jež se rozvíjely dále i po jejich návratu do vlasti.
V kritických chvílích bojů na západní frontě byly tyto zprávy z východu přinejmenším hojivým placebem. Úsilí mužů a žen Masarykovy zahraniční akce v pařížské Rue de Bonapart, na soluňské frontě i v prostředí čecho- a slovákoamerických komunit i ve Francii a italských zajateckých táborech bylo povzbuzováno k dalšímu vystupňování svých podpůrných aktivit. Nezahálela ani domácí politika a vnitřní odboj. Ve Vídni i v Praze prací mužů práva, jakými byli Emil Hácha (1871 – 1945), Ferdinand Pantůček (1863 – 1925) či Ivan Dérer (1889 – 1973) vznikaly první zákonné předlohy budoucí První republiky. Náhlé zhroucení Ústředních mocností v druhé polovině října 1918 nezastihlo tehdejší české, ale i slovenské politiky nepřipraveny. Pojem mužů 28. října či ve stejné době probíhající ženevská jednání mezi domácím a zahraničním druhým odbojem, v nichž hrál ústřední úlohu Masarykův nejbližší spolupracovník a dědic Edvard Beneš, anebo Martinská deklarace nejsou prázdným pojmem. Jásot mas historického 28. října a záhy nato po celém Česku a Slovensku doléhá i do našich dnů. Emancipačně staletí strádající národ od řek Vltavy a Moravy se vykoupil svou pílí, rozvážnou odvahou i příznivým sběhem mezinárodních a globálních událostí té doby, u jejichž zrodu stály naštěstí jeho nejlepší hlavy připravené je náležitě zúročit.
Zneužití ruských legií?
To nezůstávalo bez vlivu ani na ruské legie. Úsilí západních demokracií, které je jakoby náhodou zapomínaly vystřídat, se zaměřovalo na jejich vojenskou institucionalizaci, což v praxi znamenalo zánik československých samosprávných sovětů. Síla této armády dobrovolnických hrdinů tím byla zasažena ve svém nejcitlivějším místě. Bílé hnutí, které mělo být alternativou dobyvatelů Zimního paláce, selhávalo stále zřejměji a vedle surovosti a bezohledností, které plně nejen snesly srovnání s obdobným počínáním rudogvardějců, ale v některých směrech, jak uvádí spisovatel Jaroslav Kratochvíl, je dokonce viditelně překonávalo, ztrácelo prestiž. V sázce bylo zachování i jednotné ruské státnosti, které do řad Rudé armády přivedlo zvlášť nadšené a nadané muže: generála Alexeje Alexejeviče Brusilova (1853 – 1926), poručíka Michaila Nikolajeviče Tuchačevského (1892 – 1937) či řadového vojáka, nositele georgijevské stužky Semjona Michajloviče Buďonného (1883 – 1973). A doposud jednoznačný vývoj na frontách krvavé občanské války se začal obracet: tažení bílých vojsk Děnikinových, Juděničových, Wrangelových i Kolčakových ztrácela na síle a přesvědčivosti a naopak sílící leninská a trockovská Rudá armáda nabírala na síle a vůli k vítězství.
Jakobínský osud, vnitřní teploměr bolševické diktatury, ukazoval stále příznivější teploty. Moc sovětů už nebyla historickou efemeritou. Rudý Kreml se krok za krokem prodíral do strašného, hladomory, nepředstavitelnou bídou a nezměrnými ztrátami a rozvratem podemílaného, ale přece jen mírového života obrozované ruské státnosti. Okolní, válkou nezasažený svět to nemohl nevnímat. Sovětové Rusko všestranného rozvratu bylo – nezávisle na své vůli – současně pro mnohé za jeho hranicemi i zemí naděje a světlého mírového zítřka.
Mezi ty, kdo záhy odhalili tuto pozoruhodnou bolševickou potencialitu, patřil i přední světový znalec slovanské velmoci prof. Tomáš Garrigue Masaryk. A lhostejnou nebyla ani socialistická majorita ruských legií (podle dobových odhadů byl každý druhý legionář sociálním demokratem, nezanedbatelné byly i počty národních socialistů; mimoto přibližně každý desátý cítil komunisticky) a osudy jejích ruských socialistických soudruhů a soudružek. Více a hůře než bolševici je hubilo křečovitě kříšené pravověrné monarchistické hnutí a jeho politické okolí. Vojáci, toužící následovat své šťastnější francouzské a italské druhy, za těchto okolností postupně ztráceli na své bojeschopnosti; eticky založené touhy, ideály a statečnost se krok za krokem měnily v nenáviděný dril, před nímž uprchli z rakousko-uherských armád.
Štefánikovo a Janninovo úsilí o „pravicový“ zvrat však bylo bez naděje na úspěch. A když se ukázalo, že skutečné příkazy Masarykovy i Benešovy byly buď blokovány, nebo případně vůbec tajeny, bylo jen otázkou času, kdy se čeští a slovenští rolníci a dělníci budou vracet domů. V čase, který měl svůj logistický rozměr. V čase, který český a slovenský idealismus (jeden lodní transport tvořilo v závislosti na technických možnostech přepravujícících lodí zhruba 1 000 – 2 000 vojáků) pohybující se ve stopách svého demokratického vůdce, musel absolvovat při své pouti kolem světa přes Vladivostok, Tokio, kalifornské přístavy a posléze buď Francii či Itálii na své klopotné pouti do vytoužené, Smetanovou VLTAVOU zurčící vlasti v srdci Evropy.
Dobové socialistické legionářské současnické rozpaky a nejistota
V Kratochvílově líčení se neztrácí ani tato sibiřská každodennost. Úsilí týlových (logistických) složek ruských legií nebylo ani zdaleka omezeno na českou a slovenskou mikroentitu, ale dotýkalo se i ruského obyvatelstva a těžce otřeseným ruským středním vrstvám skýtalo přechodný pocit bezpečí a jistoty. Legie ovšem nebyly jednolitým tělesem: o jejich okrajové levé části (československých rudoarmějcích a členech poválečného Svazu komunistických legionářů) už byla řeč. Obdobně se i na jejich pravém okraji vyprofilovala nečetná část bojující naopak v rámci konzervativnějších složek bílého hnutí. Vznikal tak velký prostor pro vzájemné kulturní a civilizační průniky, v němž zejména Češi byli spíše učiteli než žáky. A několikaletá válka odkrývala i lidská srdce a těla: příležitostné lásky, zpravidla se měnící místo od místa, často krystalizovaly do trvalých životních vztahů pokračujících do rodinného stádia po návratu do Československa. Zmíněná třetí ruská revoluce nesla v národu stále oddanému slovanské myšlence své zralé plody a legionářská subkultura vyzařovala toto nevšední poselství i v meziválečné Masarykově a Benešově Československé republice. Sladké plody hodžovského českého Egypta zrály i v prostředí ruského exilu (např. v díle světově proslulé klasické ruské básnířky a spisovatelky Mariny Ivanovny Cvětajevy či v ruských překladech Vrchlického básní symbolisty Konstatantina Dmitrijeviče Balmonta). Integrace ruského – ale např. i ukrajinského – meziválečného exilu (zřejmě zhruba 20 až 25 000 osob) do tehdejší československé společnosti patří k nejzdařilejším příkladům nezištné pomoci středoevropského slovanského národa strádajícím a na životě ohroženým příslušníkům jiného – v tomto případě bratrského – etnika.
Zmíněná tragédie roztříštěného bílého hnutí, které svou politickou nezralostí znehodnocovalo i to málo vojenských úspěchů, kterých v tvrdých bojích s Leninovým Radou lidových komisařů čas od času dosáhlo, vrcholila na přelomu let 1919 a 1920. Na bolševickou stranu nakonec přešel i někdejší Kolčakův vysoký velitel a poněkud samozvaný generál Radola Gajda (vlastním jménem Rudolf Geidl). A když se začalo zlepšovat i nesnadné telegrafické a dálnopisné spojení, ukázalo se záhy, jaká je skutečná vůle Prahy nezávisle na snech a představách prvního československého premiéra Karla Kramáře či některých dohodových činitelů. Socialističtí legionářští vyvrženci včerejška se – mj. jako většinoví reprezentanti legionářské vojenské samosprávy-sovětů – stali vůdčími reprezentanty československého armádního sboru dobového československého dneška. Předání admirála Kolčaka a jím spravované části ruského státního pokladu rudogvardějcům umožnilo hladké naloďování ešelonů-pluků na převážně americké lodě, které zajistil prozíravý ministr zahraničních věcí Edvard Beneš. Staroměstské náměstí, známé z vítání zahraničních vojsk druhého odboje, plnilo tutéž funkci i během prvních měsíců existence První republiky.
Příběh zapomenuté knihy se tady uzavírá. Spolu s jejími autory a pomocníky se vracíme do zlatého města nad českou národní řekou Vltavou, symbolem 1100leté české státnosti, abychom se pomyslně 18. února 1920 setkali v prostorách historického pražského hotelu U zlaté husy na Václavském náměstí s delegáty druhého sjezdu československých legií a vedoucími představiteli obou tehdejších stran československého národního socialismu (mj. s Františkem Soukupem, Rudolfem Bechyně, Františkem Hummelhansem, Ferdinandem Jiráskem za sociální demokraty a Jaroslavem Stříbrným, Bohuslavem Vrbenským a Františkou Fráňou Zemínovou reprezentujícími národně socialistickou stranu). Jménem legionářských delegátů promlouvá poněkud atypicky, ale o to vroucněji a přesvědčivěji zapomenutý agrárnický delegát Adolf Kučera: „Za krev, která dnes teče na nepřehledném, bratrovražedném bojišti v Rusku, nesou Čechoslováci největší odpovědnost, z té krve má se odpovídati československá armáda na Sibiři, jež se s hrůzou odvrací od díla svých rukou, aby neviděla úžasnou tragédii velikého, milovaného, bratrského národa … Chtěli jsme zjistiti, do které doby jsme sloužili sobě, pravdě, spravedlnosti, a kdy vlastně stali jsme se zrádci sebe samých, a kdo je hlavním vinníkem tohoto neštěstí …“
Nadčasové poselství
Už po expedici prvního vydání Kratochvílovy knihy se v Praze sešli znovu ruští socialističtí legionáři, vesměs delegáti 1. a 2. sjezdu ruských legií, na Konferenci pracovníků zahraniční revoluce 23. června 1923, na níž schválili mimořádně zajímavý dějinný dokument PROHLÁŠENÍ SOCIALISTICKÝCH LEGIONÁŘŮ. Znovu se v něm vyznali z toho, že Rusko bylo pro ně zdrojem deziluzí a jejich zlomením byla až ruská revoluce, která byla naplněním také československých ideálů. V této souvislosti uvodili: „Radostný poměr československé revoluce v Rusku k revoluci ruského národa jest zkalen boji československých legií na Rusi s armádou a vládou RSFSR“ a pokračovali dále: „Nemáme, proč bychom pochybovali o tom, že odpovědní činitelé ČSNR v Paříži nepřáli si ani konfliktu, jenž znamenal první vážné ohrožení ruské revoluce, ani pozdější intervence. V tomto směru zejména činnost a instrukce jejího předsedy profesora Masaryka byly jasné.“ Kriticky se – v intencích Kratochvílovy knihy – dotkli postojů občanských legionářů: „usilování československých vojenských a určitých politických kruhů, odpovídající obdobnému usilování vojenských a politických kruhů ve vnitru Dohody“, které vedlo k nastolení Kolčakovy diktatury a následným vraždám ruských demokratických socialistů, k nimž tato moc sáhla v okamžiku, kdy se k tomu cítila dostatečně silnou. Svůj boj s vojsky bolševického režimu označili za historické nedorozumění. Ztotožnili se současně s revolučními východisky tehdejšího demokratického socialismu a v mimořádně zajímavém závěru PROHLÁŠENÍ se vyznali se ze svého láskyplného vztahu k českému národu: „Mezi národností a mezinárodností (internacionalismem – JM) není protiv (protikladů), ale shoda a doplnění. Národ je organisací jednotlivců, člověčenstvo organisací národů. Socialismus, humanitismus znamená rovnost a spravedlnost v národě i mezi národy, lidstvu“. A uzavřeli: „Československou zahraniční revoluci tvořil lid, usilující o zničení jakékoliv nadvlády a útisku, československá zahraniční revoluce čerpala svoji průbojnou sílu ze vznešených ideálů husitství. Nestavěti hráze reakci, nebojovati proti ní, nepokračovati v ideálech socialismu a humanitismu je totéž jako pracovati proti vlastnímu národu, hubiti vlastní stát, býti neužitečným lidstvu.“
Z těchto ideových východisek vycházelo i navázání diplomatických styků mezi Prahou a Moskvou roku 1934. 18. července přijal prezident Osvoboditel v nástupní audienci prvního ruského sovětového vyslance, spisovatele a překladatele Sergeje Sergejeviče Alexandrovského (1889 – 1945). Ruský diplomat-překladatel mluvil česky. Uvedl: „Boj československého národa za osvobození, ve kterém jste vy, pane prezidente, hrál tak významnou úlohu, byl vždy doprovázen zájmem a sympatií národů mého státu!“ Masaryk odpověděl: „Navázání přátelských styků bylo také prvním cílem samostatné republiky Československé už od r. 1918 a boj o mír a účinnou mezinárodní spolupráci bude nyní jistě hlavním společným cílem obou našich států. To nás bude v budoucnosti sbližovati stále více a více! Vše to je dáno prostě tradicí a vzájemnými sympatiemi národů s obou stran, sympatiemi, jež u Vás – jak správně říkáte, pane vyslanče – doprovázely už náš boj o samostatnost!“
I po stu letech se zdá, že se tu rodily novodobé, sentimentu prosté nadčasové, hluboce eticky založené vztahy dvou blízkých evropských slovanských národů. I to je poselstvím zapomenuté – a v mnohém a mnohým nepohodlné – knihy levicových ruských legionářů, hrdinů prvního i druhého odboje, knihy CESTA REVOLUCE.
Ilustrační obrázek: Autor – Э. К. Гетке, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=16081589