Ekonomický analytik Jaroslav Šulc (ČMKOS) vysvětluje, v čem spočívají hlavní nedostatky evropského pilíře sociálních práv, který projednal summit v Götenborgu.
Zatímco na mnoha místech naší republiky v pátek 17. listopadu 2017 probíhaly poměrně rozpačité „oslavy“ událostí před 28 respektive 78 lety, ve švédském Göteborgu se – ovšem s nemenšími rozpaky – konal důležitý mimořádný evropský Sociální summit pro spravedlivá místa a růst. V jeho rámci byl podepsán Evropský pilíř sociálních práv, jakási vize zásad budoucí jednotné podoby evropské sociální politiky.
Rámec pilíře sociálních práv je teoreticky dostatečně široký, téměř všeobjímající. Na přípravě summitu, trvající cca dva roky, se prakticky od začátku pracovalo s konceptem požadavků shrnutých do tří navazujících pilířů, a sice s požadavky:
- Na rovné příležitosti a rovný přístup na trh práce, což zahrnovalo okruhy dovedností, vzdělávání a celoživotního učení, pružných a jistých pracovních smluv, zajištění při přechodu mezi zaměstnáními, aktivní podporu zaměstnanosti, zajištění rovnosti žen a mužů a rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem, resp. rovné příležitosti obecně.
- Spravedlivých pracovních podmínek včetně podmínek odměn za práci, bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, či sociální dialog a zapojení pracovníků.
- Na přiměřenou a udržitelnou sociální ochranu, což zahrnovalo sektory integrovaných sociálních dávek a služeb, poskytování zdravotní péče a dávek v nemoci, starobních a invalidních důchodů, podpor v nezaměstnanosti, poskytování dlouhodobé péče potřebným a dětem, přístup k bydlení a základním službám a konečně minimální příjem.
Takže problém göteborského summitu není v tom, že by nějaká důležitá komponenta ve vějíři sociálních práv byla snad opomenuta, či ignorována (čímž nemá být řečeno, že ne všem účastníkům sociálního dialogu jsou vždy nastolovaná témata pochuti – viz čerstvé české zkušenosti v tripartitě s doháněním zpoždění v navyšování minimální mzdy), jako spíše v tom, že některé – i evidentně rozumné a bohulibé požadavky – jsou nerealizovatelné v reálném čase. Je tím myšlen horizont nejen konce této dekády, ale nepochybně i té příští a nejspíše i přespříští. Prostě někdy jde jen o hezké proklamace, jejichž naplnění však je otázkou nejméně jedné či více generací.
EU tlačí čas
Potíž a zdroj potenciálního napětí tkví v tom, že v důsledku souběhu více faktorů Evropskou unii enormně tlačí čas. Je zřejmé, že její jádro má jednak eminentní zájem na dokončení projektu evropské měny, jednak na zahlazení negativních důsledků globální finanční a sociální krize z druhé poloviny minulé dekády, projevujících se v asymetrických dopadech u jednotlivých států a ve vytváření makroekonomických nerovnováh brzdících hospodářský růst. Jestliže je nutné konstatovat dlouhodobé zpomalování konvergenčního procesu, pak to fakticky znamená, že se spolu s odsouváním konvergence v úrovni produktivity práce, resp. absolutní výše ekonomické úrovně (měřené třeba v objemu hrubého domácího produktu na hlavu) nutně odsouvá i konvergence absolutních hodnot ukazatelů prakticky všech složek výše uvedených složek Evropského pilíře sociálních práv.
Jinými slovy – zásada mít spravedlivé podmínky ve výši mezd je sice teoreticky univerzálně v EU platná, ale zcela jistě bude mít jiné praktické naplnění ve Spolkové republice a jiné v České republice. Z krunýře reálné ekonomické výkonnosti v dané zemi jako výchozí predeterminanty výše reálných hodinových odměn či hladiny penzí případně sociálních dávek nebo minimální mzdy totiž nelze libovolně vyskočit, ať by to bylo sebelákavější. Evropská unie se tak bezděky ocitá v podobné situaci jako náš předlistopadový režim. Ten také kdysi docela uměl – v dobré víře – předestřít svým občanům spoustu přívětivých vizí a slibů (třeba možnost získat samostatný byt pro každou rodinu), aniž však fakticky měl – v daném čase – reálné zdroje a kapacity na jejich úspěšnou realizaci v potřebném čase.
Rozpor mezi zdroji a potřebami se opět může ukázat nyní a i v blízké budoucnosti jako fatální (a nedávný odvážný návrh předsedy Evropského parlamentu Antonia Tajániho na zdvojnásobení zdrojů ESFS by byl jen částečným řešením). Pro celkovou dynamiku EU je podmínkou nutnou (nikoliv dostačující) nalezení potenciálu členských států jak k obnově růstové dynamiky (růst jen mezi 0,5 až 1,5 % HDP ročně zjevně nemůže být akceptovatelným novým EUnormálem), nutné k aspoň částečnému smazání historických rozdílů mezi centrální Evropou a jejími periferiemi, tak k vyrovnávání se s očekávanými hospodářskými výkyvy (směrem k nule či dokonce do mínusu).
Smysl složek Evropského pilíře sociálních práv pak nutno spatřovat v tom, že jeho realizace umožní vyztužit nejen odolnost trhů práce, ale poskytnout i jejich krytí co nejúčinnějším a dobře propracovaným systémem celostního sociálního zabezpečení a dát tímto kanálem dnes znejistělým evropským zemím alespoň tento příslib sociálních jistot. Pokud by se to již ve středním časovém horizontu podařilo – a právě toto bylo v pozadí göteborského mimořádného evropského summitu pro spravedlivá místa a růst – pak by skepse v nadpisu tohoto komentáře nemusela být úplně namístě.
Ilustrační obrázek: Autor: Mikeal Sjöberg,Government Offices of Swen, zdroj