Přečetli jsme: Asie má nyní jedinečnou možnost ovlivnit svůj osud a otevřít cestu k “asijskému století”, a to prostřednictvím nové kapitoly ve vztazích mezi Čínou a Japonskem.
Čína a Japonsko mají historickou možnost formovat budoucnost asijského kontinentu jako „asijské století“, napsal pro čínský deník South China Morning Post Chandran Nair. K tomu, aby se to oběma ekonomickým velmocem podařilo je třeba, aby obě země zakopaly válečnou sekeru a nechaly tak minulost za sebou.
(Poznámka redakce: Článek publikujeme v rámci série, která z různých pohledů mapuje současné, a to velmi závažné, posuny v Asii. Z dalších článků na toto téma zpozorňujeme na tento, tento, tento, tento či tento a tento z naší série článků k tématu.)
Prezident Spojených států byl při svém asijském turné, především v Japonsku a Číně, vítán jako politická celebrita, a ne jako doma i ve světě nepopulární politik. Na jednu stranu to ukazovalo, do jaké míry jsou tyto asijské země stále podřízeny USA. Trump je opakovaně a nevybíravě kritizoval a tvrdil, že Spojené státy využívají. V ideálním světě by se mu dostala odpovídající úroveň respektu.
Na druhou stranu, připomíná Nair, nežijeme v ideálním světě. Pro mnohé v regionu jsou Spojené státy velmocí na odchodu, nicméně jejich prezident má stále dost moci, což znamená, že s ním asijské vlády hrály moudře takovou hru v duchu symbolismu a vlichocení se. Pokud to otupilo hrany Trumpovy útočnosti, pak to za spolknutí hořké pilulky stálo.
Jenže jsou tu otázky a problémy, které se týkají stability současného statu quo v Asii, pokud se tento status quo tak moc opírá právě o Spojené státy?
I když si myslíte, že americká přítomnost v Asie je dobrá věc, změní se to, a to směrem k umenšení amerického vlivu. USA mohou odejít mírově, nebo s humbukem ve stylu Trumpa a jeho natahování svalů a jednání podle pravidel hry s nulovým součtem, které už se nestará o společná řešení a jde cestou „Amerika na prvním místě“.
Asiaté se musejí nachystat na to co bude následovat, míní dále Nair. Zásadní bude vztah mezi Čínou a Japonskem, který je důležitý pro východní Asii i na Korejském poloostrově. A nastal čas na to, aby obě země zakopaly válečné sekery a vedly proměnu regionu jako spojenci.
Plusy spolupráce Číny a Japonska
Čína představuje ve východní Asii rostoucí velmoc, která má odzkoušený model hospodářského rozvoje a vládnutí. Mnoho lidí je stále chudých a růst má v Číně dramatické dopady na prostředí. A tady má Japonsko, co nabídnout. Vzestup Číny znervózňuje sousedy, k čemuž je někdy Peking slepý, což je využíváno kritiky. Japonsko je hubem pro moderní byznys a technologie, stejně jako symbolem míru a klidu. Poválečné dějiny Japonska činí zemi důvěryhodným partnerem a obdivovanou zemí, myslí si Nair dále.
Nicméně nástup Číny odsunul Japonsko jako asijského premianta na druhou kolej. Pro Japonska má Čína jako partner a spojenec mnohé plusy. Například si stačí představit, že by se podílelo na práci Asijské banky pro investice do infrastruktury nebo na projektu Jednoho pásma, jedné stezky, než že by pokračovalo v tom dál vylučovat Čínu a prosazovat Trans-Pacifické partnerství.
Prezident Si Ťin-pching a premiér Šinzó Abe jsou nejsilnější lídři svých zemí za poslední generace. Oba lídři mají sílu na to učinit první krok k „asijskému století“.
Historicky daný antagonismus obou zemí by neměl bránit společné práci. Ostatně Německo a Francie v Evropě to dokázaly a staly se partnery. Proč by nemohl vztah mezi Tokiem a Pekingem udělat totéž pro Asii? Toto srovnání s Německem a Francii (a Evropou) ale kulhá v jedné věci: obě země, Francie i Německo byly spojenci USA, zatímco v Asii to nyní neplatí.
Neopakovatelná šance
Oba dnešní lídři Japonska a Číny mají jedinečnou šanci k tomu formovat cestu jakou se vydá Asie 21. století. Je to šance, které je nutné se ujmout.
K tomu, aby se to podařilo musí být obě strany schopny přijmout odlišné legitimní zájmy a obavy každé z nich. Příkladem je nyní porozumění mezi Pekingem a Soulem ohledně amerického systému THAAD. Peking nechal tuto věc být, čímž pravděpodobně uznal oprávněnost jihokorejských obav ze Severu. Na druhou stranu Jižní Korea uznala naopak čínské obavy z toho, že Čína bude obklopena americko-jihokorejsko-japonskou aliancí.
K tomu, aby Čína a Japonsko k sobě našly cestu, je nutné uznat legitimní obavy obou. Peking se musí vzdát své zlosti na druhou světovou válku a dát Japonsku výměnou garance za to, že Japonsko rozvolní svoje vztahy s USA. Na druhou stranu Japonsku musí uznat, že právě jeho silné vazby na USA brzdí japonské možnosti jednat jako upřímný zprostředkovatel ve východní Asii a také, že brání tomu, aby se Japonsko stalo nezávislým hráčem v regionu. Tokio musí uznat, že úzký svazek Japonska a Spojených států je hrozba z pohledu Číny.
Konečně by měly podle Nairova mínění obě strany přistoupit na symbolické prvky asijské diplomacie. Tedy, pokud už Vietnamci dokázali položit Trumpovi rudý koberec, tak by to měli dokázat Číňané spolu s Japonci.
Vzájemné návštěvy Si Ťin-pchinga a Šinzó Abeho by tam měly mít veškerou pompu. Mohly by se stát totiž bodem obratu pro „asijské století“ a pro to, co region potřebuje.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.