Michail Stavrev píše o tom, jak se výrazně změnil sport, co z něj vytvořila jeho privatizace a co vlastně je a není diskutovaný doping, který stál nyní Rusko účast na zimní olympiádě?
Novodobá inkvizice ve jménu čistoty sportu je kampaní, která nevznikla sama a náhodou. Teorií kolem zrodu tohoto fenoménu je mnoho. Zkusme se však na věc podívat bez politických aspektů, zcela přízemní optikou – co když jde (jen) o peníze?
Útok na podstatu státem provozovaného sportu, jak jej můžeme vidět třeba v Rusku, má motiv zcela jiný, než mu pomáhat. Považte, kolik je veřejných sportovišť v centru Moskvy nebo Petrohradu a jiných velkých měst na Rusi? Hodně. Možná až zbytečně moc. Jedny z nejlukrativnějších pozemků na celé planetě zasedly hřiště, stadiony a haly sloužící upoceným sportovcům. Někomu to může přijít líto.
Pro podobné aféry však nemusíme až do Ruska. Třeba vršovický ďolíček pražských Bohemians, jedna z nejstarších tradic českého fotbalu a sportu, drží proti zdivočelým developerům a lokálním politikům, kteří jej chtějí zbourat, hlouček nadšenců a herec Ivan Trojan. Něco podobného se dělo před časem i kolem pražské Julisky, domoviny mnoha sportovních disciplín armádní Dukly, kterou se na štěstí podařilo zachránit. Kolik méně známých sportovišť muselo padnout, aby místo nich vyrostly pojišťovny, banky, poradenské společnosti, obchodní domy či parkoviště? V Rusku však stále zachovali něco, co my už pomalu ztrácíme – amatérský vrcholový sport.
Co je to amatérský sport
Jestli něco aktuální dopingová aféra poškodí, bude to systém ruských sportovních škol, klubů a jednot. Nejde o nic menšího, než o přímý útok na podstatu amatérského sportu jako takového. Co to je? Emil Zátopek byl důstojníkem Československé lidové armády, pobíral svůj žold a mohl se věnovat jen atletice, živil ho a dotoval stát. Byl skromný, běhal v bagančatech a tretry obul až na závodním ovále. Jako profesionál by něco takového dělat nemohl. Musel by běhat jen v těch správných tretrách, být polepen nápisy, kolik se na něj vejde a na večírcích pro sponzory dělat cvičeného panáka.
Pamatuji se na sametovou revoluci v československém sportu. Den, kdy StB přišla o telefonní ústřednu s odposlechy, „den ustřiženého drátu“. Cyklisté Dukly Praha záhy po té sesadili šéftrenéra Vršeckého. Patřil jsem tehdy mezi nejhlasitější revolucionáře, kteří doufali v neviditelnou ruku trhu, která vše nejlépe zařídí. Na pražský velodrom Na Třebešíně právě tehdy jako přijeli metodici z Austrálie, aby se učili našim postupům. Vysmáli jsme se jim.
Dnes jsem o něco starší. Vím, že neviditelná ruka trhu se postará jen o vrchol sportovní pyramidy a vytvoří systém, kde je sport jen pro děti bohatých rodičů. Australané, kteří přešli na sovětsko/východoněmecký metodický plán, jsou dnes absolutní světovou špičkou v disciplínách, kde jsme kdysi vyhrávali my. A nejde ani tak o laboratoře, které šlechtí světové rekordmany, jako o každodenní práci s dětmi někde na periferii zájmu, protože to je nezbytný základ, aby mohli vyrůstat šampioni. Jestli bude někdo tvrdit, že dnes se nám ve sportu daří, tak ano, ale zároveň je nutné upřesnit, že jen někde. V minulém roce byla pro nedostatek financí zrušena tréninková centra mládeže cyklistiky v Plzni, Lounech a Lanškrouně, což byly po dlouhá desetiletí nejdůležitější líhně talentů tohoto sportu. Profesionální trenéři mládeže už budou jen v největších městech. Cyklistická mapa ČR je tak výrazně chudší. Kdybych to přirovnal k hokeji, je to jako kdyby přestaly fungovat Kladno, Litvínov a Vítkovice. Současné úspěchy našich sportovců nás můžou těšit, ale jsou tu jen díky dřívější metodice. Pokud o ně přijdeme, sport nezmizí, ale bude tu jen někde a jen pro někoho. Pro bohaté.
Po roce 89 nám bylo vysvětleno, že úkolem armády (státu) není vychovávat sportovce. Proč? Respektive, jaký má smysl dnešní česká armáda? Ví to někdo? Zátopek, ale i takový Šebrle a mnoho a mnoho dalších, můžou být rádi, že se narodili dříve.
Co je a není doping
V dnešní době již není cílem dopingu stimulovat výkon, tedy nikoli u vrcholových sportovců. Něco takového můžeme vidět spíše u zájmových nadšenců, třeba amatérských kulturistů. U světové špičky se již neřeší výkon samotný, ale regenerace. Nejlepší sportovec je ten, který si umí nejlépe odpočinout, takže může dále zvyšovat tréninkové dávky. To činí rozdíl mezi prvním a druhým závodníkem na mistrovství světa. Prostředky na stimulaci výkonu sice pomohou krátkodobě výkon zvýšit, ale organizmus neúměrně vyčerpají a regenerace trvá mnohem déle. U sportovce s nabytým kalendářem je to těžko akceptovatelné. Vědci dnes bádají nad tím, jak co nejefektivněji odstranit svalovou kyselost, okysličovat krev, vyživovat organismus při dlouhodobé zátěži. Zkoumá se, jak pomoci sportovci, který onemocní těsně před důležitým startem, nebo jak eliminovat drobná zranění, vyplývající z každodenní zátěže. Nejpečlivěji ale odborníci zkoumají, jak naladit výkonnostní vzestupy a propady (formu), které během sezóny u každého sportovce kolísají. Je to věda na nejvyšší úrovni. A nejde jen o fyzioterapii, biochemii, ale často i o psychologii, zkouší se dokonce léčitelství a šamanismus.
Existují i neortodoxní metody, jak sportovci pomoct. Třeba cukrová dieta. Po dobu jednoho až tří týdnů sportovec nesladí, ale těsně před výkonem dostane zvýšenou dávku glukózy. Organizmus pak rychleji spaluje cukry a jeho výkonnost prudce akceleruje. I to je však velký šok a vydrží to pro výkony do jedné hodiny zátěže, pak jde výkonnost rapidně dolů. Další metodou je trénink ve vysokých nadmořských výškách. Pokud sportovec tráví delší dobu v nižším tlaku, po sestupu do nížin jeho výkonnost roste. Kateřina Neumannová spala ve speciálním stanu, který stimuloval vysokohorské podmínky. Tyto prostředky samozřejmě dopingem nejsou, ale krevní transfuze, které dávají organizmu čerstvou, lépe okysličenou krev (EPO), jím beze sporu jsou, ohrožují zdraví i život.
Některé dopingové nálezy však čiší absurditou. Snad nejvtipnějším bylo požití marihuany u automobilového závodníka Tomáše Engeho. Ano, tráva je zakázaná, ale pilotovi formule na rychlosti moc nepřidá. Vrcholovému sportovci nepomohou vyhrát světové klání kapky proti kašli, byť by byly sebesilnější, jako třeba u tenistky Šarapovové. U sportovců na této úrovni musí jít o dlouhodobé a systematické podvádění, aby to mělo smysl. Způsobů, jak sportovci pomoct k lepšímu výkonu je mnoho a vývoj této vědy sahá až do starověku a původního olympijského sportu. A neustále se zdokonaluje.
Sto a jeden Zátopek
To, co píšu výše, platí pro dnešek, lépe řečeno pro dnešek dopoledne. Zítra, nebo už dnes, později večer, může být vše jinak. Sportovní lékař Jan Hnízdil tvrdí, že tvůrci dopingových prostředků jsou vždy o krok před komisaři, kteří teprve reagují na vývoj. Komercionalizace sportu s sebou bohužel přinesla skutečnost, že doping je vyvíjen nadnárodními farmaceutickými firmami, využívá se nejmodernějších vědeckých prostředků. Zisk a efektivita je alfou a omegou tohoto snažení. Jinými slovy, my už ani nemusíme vědět, jak dnes doping vypadá – dostáváme se do budoucnosti, sport se stává sci-fi. Nanotechnologie, genové modifikace, implantáty a další postupy, které ani neznáme, můžou z lidského těla vytvořit dokonalý, neúnavný stroj.
Výsledkem je však nuda pro sportovního fandu. Emil Zátopek byl výjimečný člověk, jako sportovec i jako osobnost, byl fenoménem. Ve chvílích nejlepší formy měl kolem sebe jednoho, dva soupeře, s kterými bojovali do naprostého vyčerpání a jejich bitva byla pastvou pro oko i srdce diváků. Vyhrál každý, kdo se toho zúčastnil, třeba u televize. Dnes, když se efektivita tréninku, regenerace, biochemických procesů a dalších (nám neznámých) postupů, neúměrně zvýšila, může být takových Zátopků třeba sto. Nic výjimečného na takovém výkonu už vlastně není, koukáme na to v bedně každý den a zíváme u toho. Na Tourmalet, pyrenejské stoupání dlouhé třicet kilometrů, dříve dojeli pohromadě jeden, dva cyklisté, dnes je tam běžně třicetihlavý peloton. Je to nuda. Sport ztratil svůj původní význam, z lidí se staly stroje. Sport je mrtev, ať žijí peníze.
Rasismus dopingových komisařů
Před časem natočili reportéři BBC dokument o dopingu na prestižních amerických univerzitách, kde se připravují špičkoví atleti USA. Byli doslova vyhozeni, pokáráni (co si to dovolujete?!) a Arnold Schwarzenegger, který byl tehdy předsedou „komise pro čistotu sportu“, britské investigativce poslal k šípku s tím, že bude odpovídat jen na dotazy (svých) amerických novinářů. Z dokumentu však vyplynul jeden pozoruhodný fakt, americký akademický sport dopingové kontroly vůbec nezná.
Ještě originálnější byla obhajoba dopingu u ikony amerického sportu, cyklisty Armstronga. Lance dopoval, protože dostal výjimku jako zdravotně postižený. Devět let neporazitelný vzor amerického nadčlověka je vlastně invalidou. Něco podobného se provalilo také na sestry Williamsovy, v ruských médiích zaznělo dokonce jméno Petry Kvitové. Přes 60 medailistů z olympiády v Riu bylo také papírovými invalidy, ale ani jeden z nich nebyl z Ruska. Z dopingu byl usvědčen už americký atletický zázrak Carl Lewis, když byl na pranýř čistoty sportu obětován méněcenný Kanaďan Ben Jonson. Příkladů by se dalo uvádět mnohem více.
A jestliže Rusům vyčítáme, že doping řídil stát, pak je nutné dodat, že tým, v jehož barvách bral Armstrong zakázané látky, byl US Postal Service – americká státní, promiňte, federální pošta. Regenerační kóje, kam si závodníci po dojezdu do cíle lehají do speciálních sarkofágů (ne tolik nepodobných sci-fi Univerzální voják s Jean-Claude van Dammem) je od té doby na Tour něčím zcela běžným. Neměli by se lidskoprávní organizace vedle dalajlámy zajímat také o postavení profesionálních sportovců v západních zemích a jejich lidskou důstojnost? Tito lidé často ani nevědí, co se jim děje.
Důvodů, proč sportovní a olympijská oligarchie útočí selektivně na ruské sportovce, může být více. Ten pravý nakonec může být i nejhloupější možný, a sice, že jde o krátkodobé politické zájmy, které budou za několik sezon zcela jiné. Výsledkem je však přímý atak na ruský sportovní systém státem dotovaných škol a klubů, snaha privatizovat ho a zničit. Amatérský sport nejsou jen zlaté medaile na vrcholných akcích, ale miliony lidí, kteří našli krásnou aktivitu, někteří smysl života. Doufejme, že si to Rusové nenechají vzít, bylo by to věčná škoda. Co dodat? Zátopku, buď rád, že to nevidíš.