Přečetli jsme: Populisté v západní a severní Evropě přinesli do politiky nový diskurz, který nahrazuje pojem národa pojmem civilizace. Nejsou dědici krajně-pravicového nacionalismu, ani konzistentně pravicové strany. Ironicky převzaly sekularismus levice za svůj.
Americký sociolog Rogers Brubaker se v článku pro Foreign Affairs zabýval ideologickým jazykem populistických stran v severní a západní Evropě. Brubaker si všiml toho, že se jejich slovník změnil ve srovnání s tradičními krajně pravicovými, nacionalistickými stranami.
Politické strany vymezující se proti migraci existují v Evropě od 80. let 20. století a nyní získaly nový význam.
Marie Le Penová z Národní fronty se stala vážnou kandidátkou na prezidenta Francie, Geert Wilders ze Strany svobody dlouho vedl v odhadech výsledků voleb v Holandsku, Norbert Hofer z rakouské Strany svobody se málem stal prezidentem Rakouska. I jinde podobné strany získávají podporu, i když ji v minulosti neměly: například v Německu nebo ve Švédsku.
Obvykle pozorovatelé tyto strany charakterizují jako nativistické, nacionalistické a krajně pravicové. Nicméně, i když tyto strany prosazují nativistická a nacionální témata a jejich rétorika je někdy extrémní, je omyl je vidět jako dědice dlouhé tradice krajně-pravicového nacionalismu.
Nejde o antisystémové strany, míní Brubaker dále, typu nacistické strany v Německu nebo fašistických stran po Evropě. Tyto strany neodmítají demokratický ústavní řád a ani nejsou konzistentně pravicové. Například strana Le Penové slibovala dělníkům obranu před „barbarskou globalizací“, na rozdíl od jejího konzervativního protivníka Francois Fillona.
Nový politický diskurz: civilizacionismus
Místo toho bychom si měli podle Brubakera všimnout toho, že tyto strany rozvinuly nový politický diskurz – „civilizacionismus. Ten najdeme u všech těchto stran počínaje Francii, přes Holandsko a Švédsko až k Vlámsku, Rakousku či Itálii. Výjimkou je Alternativa pro Německo.
Civilizacionismus představuje zvláštní a paradoxní směs identitárního křesťanství, sekularismu, filosemitismu, islamofobie s některými prvky liberalismu jako je třeba podpora genderové rovnosti a práv homosexuálů. Postuluje panevropskou civilizační identitu, kterou vidí jako ohroženou konfliktem s islámem, jenž chápe jako cizí a odlišnou civilizaci. A tento nový diskurz je mnohem jemnější než ty explicitně krajně pravicové, i když představuje rovněž ohrožení liberální demokracie.
Civilizační populismus poprvé prosazoval v Nizozemsku před 15 lety Pim Fortuyn. Před svým zavražděním v roce 2002 Fortuyn představoval překvapivě úspěšného politika, který prolamoval tabu a čeřil vody politického konsensu v Nizozemsku. Spojil antimigrantskou nervozitu s otevřeně liberálním přístupem k sociálním otázkám, například k právům homosexuálů. Přezdíval se dokonce „Samuelem Huntingtonem nizozemské politiky“ a evokoval strašidlo „střetu civilizací“ nad Evropou, kterou viděl jako „židovsko-křesťanskou humanistickou civilizaci“, liberální a otevřenou. Naopak muslimskou civilizaci chápal jako zaostalou, opresivní hlavně v oblastech genderu a sexuality.
V severní a západní Evropě se takto stavěly i další protiimigrantské strany a viděly se jako obránci židovsko-křesťanské evropské civilizace. A to mnohem víc než jen své vlastní národní kultury. Na kontinentě, kde je jedno z nejnižších čísel návštěv kostelů a který je nejvíce sekularizovaný na světě, populisté odkazovaly stále více v poslední době ke křesťanským základům Evropy. Činila tak Le Penová s jejím důrazem na křesťanské kořeny Francie, nebo Norbert Hofer, který končil své proslovy při kampani slovy „Bůh mi pomáhej“.
Sekulární křesťanství
Křesťanství tu není nějakým podstatným náboženstvím, ale spíše označovatelem sdílené kultury a identity. Takové sekulární a kulturizované křesťanství se ale liší od křesťanství, jak se evokuje ve východní Evropě, například v Polsku, kde náboženská praxe i víra zůstávají robustní a kde se pak propojuje nacionalismus a katolicismus.
V severní a v západní Evropě podle Brubakera můžeme mluvit o christianismu, který se váže více k otázka patření než víře. Je to způsob, jak definovat „my“ a „oni“. A pokud jsou „oni“ muslimové, jsme „my“ Evropané, kteří mají být v nějakém smyslu křesťané. Náboženský význam není nutností. Ostatně, současný úpadek křesťanství jako náboženství zjednodušuje evokovat křesťanství jako kulturní a civilizační identitu, chápanou jako sdílené hodnoty bez náboženských doktrín nebo rituálů.
Civilizacionalisté ale také zdůrazňují svůj sekularismus. Mezi pravicovými křesťany a nevěřícími není protiřeč, protože obě skupiny se bojí islámu. Sekularismus se nezajímá o náboženské symboly, argumenty a praxi obecně, ale spíš cílí na symboly, argumenty a praxi muslimů. K příkladům patří zákazy menu bez vepřového masa ve francouzských školách nebo zákazy porážky halal masa, restrikce pro oblečení muslimských žen ve Francii nebo v Rakousku či Belgii. Jednoduše, civilizacionisté selektivně využívají sekularismus, aby odstranili islám z veřejného prostoru. Přitom vylučují nebo delegimitizují křesťanské argumenty o soucitu vůči migrantům a uprchlíkům.
Filosemitismus, gender
Na rozdíl od klasické evropské pravice, která byla antisemitistická, je tento typ populismu filosemitická a podporuje Izrael. Noví populisté také přijali rétoriku genderové rovnosti. To platí ve Skandinávii a v Nizozemsku, kde je genderová rovnost definující národní hodnotou a má tak nacionalistický rozměr. Ale i v méně liberálních zemích, jako je Francie, pravicoví populisté hlásají genderovou rovnost jako evropskou hodnotu, kterou stavějí do protikladu s islámem. Kritizují tímto způsobem situaci muslimských žen a další cizí kulturní praxi jako jsou domluvená manželství, domácí násilí a polygamie atp.
Otázka práv homosexuálů je víc problematická, a to mimo hranice Nizozemska. Většina těchto populistických stran podporuje model tradiční rodiny. Nicméně řada z nich kritizuje islám za jeho homofobii. Některé strany, například Národní fronta, se snažily diskrétně přilákat podporu homosexuálů jako voličů.
Ironii těchto populistů tak je podle názoru Brubakera, že představují netolerantní, neliberální a vylučující oslavu tolerance, liberalismu a inkluze Evropy.
Nicméně nejde jenom o rétorickou strategii, ale rovněž o volební strategii, způsob, jakým populisté získávají nové voliče a mainstreamové přijetí. Tvrdí, že skupiny jako homosexuálové nebo ženy jsou ohroženy – fyzicky nebo kulturně – takzvanou islamizací západních společností. A dále pak obviňují strany hlavního proudu a kulturní elity z toho, že tuto hrozbu ignorují.
Tato populistická fúze zpochybňuje dosavadní chápání populistické xenofobie, charakterizované často jako fundamentálně nacionalistická. Strany jako jsou Národní fronta, Strana Svobody (Nizozemsko) a Svobodní (Rakousko) jsou jistě nacionalistické, ale nejen nacionalistické. Jsou také civilizacionistické, definují hranice mezi námi a jimi podél civilizačních linii, a ne národních linii. Proč vlastně?
Na jedné straně, národní rozdíly byly utlumeny evropskou integrací a globalizací, míní Brubaker. Na druhou stranu ale viditelnější přítomnost muslimské religiozity v jinak nenáboženském prostředí podtrhává kontrast mezi sekulárním křesťanstvím a zdánlivě sekularizaci odmítajícím islámem. Konečně hrají roli spektakulární teroristické útoky ve jménu islámu s jejich symbolickým dopadem.
Huntingtonovská perspektiva
Vzestup tohoto civilizačního populismu není bez ironii a dramatických zvratů. Sekularismus byl dlouhou dobu levicovým tématem, ale teď se stal věcí pravice. Hluboce neliberální populistická pravice nyní stojí na straně filosemitismu, genderové rovnosti a práv homosexuálů. A jak se Evropa stává více sekulární, je líčena jako křesťanská. Naopak křesťanství je chápáno jako zdroj liberalismu, sekularismu a genderové rovnosti. A zatímco evropská myšlenka ztrácí, je tu myšlenka pan-evropské identity, definované nábožensky a liberálně.
Hlavním nebezpečím tohoto diskurzu je podle Brubakera to, že by se mohl stát sebenaplňujícím proroctvím. Tím, že představuje islám jako cizí Evropě a jako civilizační hrozbu, podporuje a ospravedlňuje reciproční odmítnutí Evropy a Západu mezi muslimskými obyvateli v Evropě. Rizikem je, že tento populismus učiní už existující radikálně protizápadní proudy muslimského myšlení více důvěryhodné i přitažlivé a pomůže tak prohloubit vzájemné odcizení.
Tváří v tvář této huntingtonovské perspektivě je nutné zdůraznit, že civilizace nejsou jednotné entity s nadčasovou podstatou, které stojí proti sobě. Jsou široké, různé, nepoddajné a rozvíjející se pole praxe a diskurzu. Mluvením o střetu civilizací se zapomíná na střety uvnitř civilizací, míní Brubaker.
Karikatura islámu, kterou civilizacionalisté nabízejí, tedy musí být zpochybněna. Stejně jako vylučující vize, která se odívá do liberalismu, který politicky instrumentalizuje v cynické snaze dostat větší voličkou podporu.
Konečně, civilizační a pseudo-liberální rámce těchto protimigrantských stran v severní a západní Evropě jsou tenkým ideologickým nátěrem. Nepřátelství k islámu je podstatou.
Články zveřejněné v sekci Přečetli jsme nemusejí vyjadřovat názor redakce.