Anglistka Alice Tihelková píše o současné bytové krizi ve Velké Británii, která vede k bezdomovectví a stále více se dotýká i rodin s dětmi a pravidelným příjmem.
Když byla v roce 1966 na BBC Four odvysílána televizní hra Kena Loache Cathy Come Home líčící cestu mladé rodiny za bydlením, která končí bezdomovectvím a ztrátou dětí, zvedla se v Británii vlna solidarity s lidmi v bytové nouzi (3 milióny Britů tehdy žily v přeplněných chátrajících slumech) a na hlavy politiků se sesypala kritika za nedostatečné řešení bytové krize, s níž se země potýkala od konce války. Málokdo v té době tušil, že o půlstoletí později bude situace mnohem horší. Krize bydlení, které Británie čelí v roce 2017, nemá za poslední století obdoby. Podle údajů charity Shelter je nyní oficiálně bez domova více než 300.000 Britů (tj. jeden z 200). Jedná se ovšem o číslo poddimenzované, neboť nezahrnuje lidi žijící ve skrytém bezdomovectví, tj. dočasně přespávající u příbuzných či známých (tzv. sofa surfing).
Novinkou je, že mezi lidmi bez střechy nad hlavou se stále častěji ocitají i jedinci a rodiny se stálým příjmem. Ombudsman pro místní správu Michael King uvádí, že mezi lidmi hledajícími pomoc při ztrátě střechy nad hlavou jsou nově například zdravotní sestry, pracovníci pohostinství, taxikáři nebo někteří státní zaměstnanci: „Lidé za námi chodí nikoli proto, že mají „životní krizi” nebo problém s drogami a alkoholem, nýbrž proto, že ztratili to, co považovali za stabilní nájem v soukromé sféře a byli vystěhováni a cenově vyšachováni z nájemního trhu”. Podle Kinga již neplatí všeobecná představa, že bezdomovectví se týká lidí neschopných normálního života. Stále častěji postihuje běžné rodiny, které si podobnou situaci před pár lety neuměly představit.
Důvody současné krize vystihla charitativní organizace nazvaná příznačně Crisis: „Státní bydlení upadá, svou daň si vybírají škrty v sociálních výdajích a ceny nájemného bydlení letí raketově vzhůru. Lidé, kterým v minulosti bezdomovectví nehrozilo, jsou nyní tlačeni na pokraj ztráty bydlení”.
Skutečně tu jde o souhru několika spolupůsobících procesů. Poválečné vlády se otázku bydlení snažily řešit výstavbou státních bytů a domů (tzv. council homes), které pracujícím nabízely cenově dostupné a stabilní bydlení. V době jejich největšího rozmachu, tj. v polovině 70. let, v nich bydlelo téměř 40 % Britů. Během vlády premiérky Thatcherové však byl tento sektor zprivatizován; ve státním vlastnictví ho zůstal jen zlomek. Tím ztratil svou původní roli – poskytovat levné bydlení rodinám, které si nemohou dovolit hypotéku ani komerční nájem. Někdejší domovy pro pracující se staly žádanou komoditou na realitním trhu a některé se nyní prodávají za více než milion liber.
Dalším faktorem bytové krize je politika sociálních škrtů, kterou uvedla do chodu Cameronova vláda nastoupivší v roce 2010. Omezení sociálních výdajů mělo za výsledek zhoršení již tak prekérní situace nízkopříjmových domácností (dokladem je dramatický nárůst počtu potravinových bank po nástupu Konzervativců), čímž se snížila jejich schopnost platit nájemné, v současnosti největší položku rodinného rozpočtu.
Tím se dostáváme k poslednímu, avšak nikoli nejméně významnému, faktoru bytové krize – předraženému nájemnému bydlení. To je problémem zejména v jižní části země; například v Londýně nájmy z posledních 10 let vzrostly o 45 %, na jihovýchodě o 27 % a na východě o 26 %. Je to dáno především akutním nedostatkem bytů. Nových se v současnosti staví málo; většinou jde o komerční developerské projekty, na něž většina Britů nedosáhne ani hypotékou ani jako nájemci. V situaci, kdy počet obyvatel měst v důsledku imigrace prudce roste a zároveň jsou nemovitosti stále více skupovány zahraničními investory, vzniká v nájemním sektoru obrovský převis poptávky nad nabídkou. Není výjimkou, že pronájem malého bytečku v Londýně stojí stejně jako měsíční příjem jednotlivce. Vzhledem k dlouhodobém poklesu reálných mezd je pak očividné, že ztráta střechy nad hlavou je pro řadu Britů reálnou eventualitou.
Místní úřady se snaží rodinám bez přístřeší zajistit dočasné náhradní ubytování v ubytovnách nebo penzionech. Podle ombudsmana Martina Kinga se však často jedná zdravotně závadné prostory, kde jsou problémem vlhkost, plíseň, paraziti nebo nefungující sociální zařízení. „Nemusíte číst viktoriánské romány, abyste spatřili dokonale dickensovské bytové podmínky,“ upozorňuje King.
Opoziční labouristická strana vedená Jeremy Corbynem slibuje nápravu situace; její program obsahuje ambiciózní plány na obnovení výstavby státních bytů tempem 100,000 jednotek ročně. Jakékoli řešení je však během na dlouhou trať; prozatím je třeba počítat s tím, že existence jedinců přespávajících na ulicích či rodin tísnících se v provizorních ubytovacích prostorách z britských měst jen tak nezmizí. Dickens by o tom věděl své.