Ivo Šebestík píše o tom, že aktivismus ad absurdum může vést k obrazoborectví a že uměleckou nahotu je nutné vidět v dobovém kontextu.
Na původně americké „feministické“ iniciativě MeToo, importované i do Evropy, je možné velmi snadno ukázat, kterak původně naprosto rozumné požadavky směřující k úplné rovnoprávnosti žen mohou skončit v extrému, který to dobré a rozumné v celé věci nakonec zdiskredituje.
Extrémům naklonění „aktivisté“ MeToo nemají patrně ani tušení, že úplně stejný radikalismus, který inspiroval galerii v anglickém Manchesteru k dočasnému odstranění jednoho významného obrazu s antickým motivem nahých nymf koupajících se v jezírku, by mohl být uplatněn i v desítkách jiných oblastí společnosti, a to způsobem, na který lidská společnost není vůbec připravena reagovat.
Nabídka jiných témat pro odhodlané bojovníky za rovnost, právo a spravedlnost
Za všechny příklady člověkem zavedeného a v chodu udržovaného bezpráví uveďme jeden jediný, křiklavý a naprosto zásadní. Tím je vztah člověka (obojího pohlaví) ke zvířatům. V něm člověk jako svévolně nadřazená bytost zcela ignoruje jejich osobnost, právo na život, právo na svobodu, jejich „přírodní“ instinkty a inteligenci a také jejich citlivost vůči bolesti. Pokud by přírodovědci, kteří jsou s přirozenými vlastnostmi zvířat obeznámeni a nepochybují o jejich inteligenci, šli za uznáním práv všech živočichů na této planetě s touž extrémní vůlí, jako extremisté v oboru MeToo, pak by musely s okamžitou platností skončit farmaceutické testy na lidoopech, kteří jsou člověku geneticky až nebezpečně blízko. Nemluvě o úplném konci stravovacích návyků lidstva. Konec velkochovů domácích zvířat, zoologických zahrad, konec lovů v africké buši, v podstatě konec veškerého chování člověka vůči zvířatům, neboť v každém lidském počínání tohoto druhu je ukryto hluboké nerespektování jejich „osobnosti“.
Ekologismus dovedený ad absurdum by v podstatě dal za pravdu tibetským mnichům, kteří před násilným vytržením jejich země Čínou z blahodárného středověku, odmítali hloubit v zemi základy ke stavbám a stavět silnice, neboť výkopové práce zabíjely živočichy ukryté v půdě, kteří mohli být reinkarnacemi lidí. Pokud by se pokrok zastavil před požadavky nejednoho náboženství, lidstvo by zůstalo ve středověku celé a provždy.
Bylo by jistě velice blahodárné pro veškeré lidstvo, kdyby lidé posedlí aktivismem zaměřili svoji pozornost proti jiné z lidských činností, jaká útočí na práva a důstojnost dokonce samotných lidí – žen, mužů a dětí bez rozdílu. Kdyby tito lidé vedli kampaň za vyloučení války z procesu politických aktivit lidstva. Kdyby tvrdě a nekompromisně požadovali zmenšení propastných sociálních rozdílů mezi bohatými a chudými, což je opět věc, jaká velmi těžce postihuje důstojnost člověka bez rozdílu pohlaví. Skutečně témat, která by potřebovala důkladnou revizi lidského chování, je dost možná bezpočet.
Dejte mi téma, ať se na ně vrhnu!
Velmi podezírám mnohé z fanatiků extrémních řešení „čehokoliv“ z prosté vrozené posedlosti, která v podstatě jen hledá téma, které by si osedlala a na kterém by se „seberealizovala“. Zvednout ze země téma všeobecného odporu vůči válce nebo téma uznání práv ostatních živých bytostí na respekt ze strany člověka by bylo ale příliš odvážné a boj za tyto morální principy předem prohraný. Jak bojovat za práva zvířat, když i lidé různých ras mají problém uznat si navzájem svoje plnohodnotné lidství? Jak bojovat proti válce, když její rozpoutání vynáší peníze? Proto se tito „aktivisté“ aktivizují tam, kde jim nehrozí jiné riziko, než že budou ve svém extrémismu odhaleni a zesměšněni. Nakonec i samotnými ženami, které si jsou dobře vědomy své skutečné hodnoty i toho, co znamenají pro lidstvo především díky tomu, že jsou JINÉ než muži!
Skutečně existují desítky oblastí, ve kterých jedná lidstvo jako celek, bez rozdílu pohlaví, velmi špatně. Jednou z nich jsou nepochybně z minulosti zděděné stereotypy, které i ve vyspělých demokratických společnostech přetrvávají mezi muži a ženami. Dotýkají se nerovnosti v odměňování za stejnou práci, spočívají ve větších obtížích žen při kariérním postupu v zaměstnání, v nižším podílu žen ve vysokých státních a hospodářských funkcích a tak dále a tak dále. Žádný rozumný člověk nebude zpochybňovat nezbytnost odstraňovat tyto nerovnosti.
Žádný rozumný člověk však nebude žádat, aby došlo ke splynutí obou pohlaví, které odstraní veškeré kouzlo jejich vzájemného kontaktu, soužití a ovlivňování. Konec přirozenosti ve vztazích mezi ženou a mužem, to je patrně konečný cíl aktivistů z MeToo. Měl by asi, podle nich, vzniknout jakýsi hybrid, hermafrodit, androgyn [1] nebo snad dokonce kentaur, který nebude ani mužem ani ženou, ale monstrem.
Nahota v umění zobrazovala krásu těla, nikoliv genderovou nerovnost
Precedens z Manchesteru, při kterém byl z galerie (dočasně a zkusmo, nejnověji performativně) odstraněn obraz Hylás a nymfy od malíře Waterhouse je nejenom vpádem extrémního feminismu do oblasti umění, ale dokonce vpádem historicky pochybeným. Lidé, kterým začíná vadit jedno z hlavních témat evropského malířství, tedy obecně krása lidského těla, netuší celou řadu historických souvislostí, které k tomuto zobrazování vedly.
Tak především, evropské výtvarné umění začíná svou hvězdnou dráhu na Krétě, v Mykénách a zejména v klasickém Řecku. Řecké zobrazování krásy lidského těla je ale přísně genderově vyvážené. Nahota byla pro Řeky přirozená. Muži závodili v běhu a hodu diskem nazí a nahé zobrazovali dokonce i své bohy. Ani Zeus neušel zobrazení takto v celé své kráse. Řecká καλοκαγαθία (kalokagathia) se netýkala jen ideálu řeckého válečníka, ale prostupovala celou řeckou společností jako ideál krásy tělesné i mravní.
Helénistické a římské umění doplnilo řecký ideál tělesné krásy o realistické prvky, čímž se stal člověk většinou méně atraktivní, zato si byl ale sobě více podoben. Nahota jako přirozená součást života obou pohlaví však zůstala v umění zachována. Křesťanství sice odsunulo zobrazování nahoty stranou, aniž by však nahotu jako člověku přirozenou odstranilo ze života. Stále zůstávala tato nahota genderově vyvážená. Existují historická svědectví popisující zvyky měšťanů ve Florencii, kteří si doma odložili veškeré svoje oblečení a v rouše Adama či Evy kráčeli po ulici do nedalekých lázní, aby zde – mnohdy společně – vykonali očistu.
Nahota byla sice vykázána z chrámů, ale jinak nikoho nepobuřovala. Románské a gotické malířství zůstávalo genderově necitelné v podstatě jenom vůči postavě Ježíše Nazaretského, kterého v souladu s okolnostmi jeho ukřižování jaksi nemohlo zobrazovat na kříži v plášti dlouhém až po paty. Jinak všichni svatí byli na svých obrazech a sochách vskutku oblečení. Myslím, že naštěstí pro diváky!
Trvalo staletí, než italská renesance prolomila brány studu a vrátila kult krásy lidského těla v duchu řecké a římské malby a soch zpět do umění. Tu a tam musel některý renesanční umělec, jako Michelangelo Buonarroti, čelit snahám papeže odstranit nahotu z fresek Sixtinské kaple, ale nakonec se duch umění citlivý ke kráse těla prosadil. Barokní mistři z Flander, Rubens nebo Jordaens, renesanční témata učinili ještě, dalo by se říci, „tělesnější“ (korpulentnější) a francouzští impresionisté v zobrazení nahých či polonahých žen provokativně reagovali na zbytky puritánské (viktoriánské) výchovy devatenáctého století a někteří z nich, jako například Toulouse-Lautrec nebo Degas či Renoir a Manet, zobrazovali nahotu v souvislosti se sociálními defekty své doby. Stejně tak i Modigliani nebo sochař Rodin a jeho žákyně (pozor, žena!) Camille Claudel. Redukovat zobrazování ženské nahoty v dílech evropských malířů a sochařů na snahu zostudit ženu jako bytost a zobrazit její domnělou inferioritu, je nejenom absurdní ale především neinformované a hloupé.
Za skutečnost, že se nahota natolik prosadila v renesanční i barokní tvorbě, nevděčí evropské umění posedlosti po zobrazování nahých těl, ale prostému faktu, že se renesance i baroko inspirovaly nejenom v antickém malířství a sochařství, ale také v literatuře. Ostatně „nahou“ inspiraci nacházeli nejednou i ve Starém zákoně. Pokud by obrazoborci z MeToo chtěli vymýtit ženskou nahotu z malby a sochařských děl, museli by se stejnou rozhodností požadovat spálení básnických spisů Ovidiových, Tibullových, Propertiových a jiných římských lyriků a elegiků. Zvláště Ovidiovy básně Umění milovat, Listy heroin, Jak léčit lásku ba i samotné Proměny by novodobí koniášové mohli směle označit za pornografické. Jak to označil i císař Augustus, než potrestal svou nemravnou dceru Iulii, jež snad byla s básníkem v přátelských stycích, vyhnanstvím na pustém ostrově a Ovidia poslal (pro jistotu) až k Pontu, do dnešního Rumunska.
Inu, pokud se obrazoborci ve službách extrémního feminismu, který nemá nic společného s feminismem coby naprosto legitimním úsilím o rovnoprávné postavení žen, rozhodnou zakrýt všechny obrazy a sochy zobrazující krásu ženského těla neprůhlednou plachtou, pak vyzvou obdobné fanatiky k požadavku zakrýt též i nahotu mužů. Výsledkem bude, že se jedním velikým smutečním rubášem přikryje celé evropské malířství a že jako ve středověku vzplanou hranice pod nemravnými knihami řeckých a římských básníků. Ale shoří i Boccaccio, o Henry Millerovi a Bukovském ani nemluvě. Plamenům by neměl ovšem uniknout ani Puškinův Deník a nemravné spisy Oscara Wilda. Islámští extremisté si tak budou moci připsat další vítězství nad evropskou kulturou, kterou renesance a osvícenství zachránily před nadvládou náboženských směrů, a tím vyvedly ze středověku na světlo.
Vysvětlivka
[1] Androgyn, stejně jako ostatní ve větě uvedené pojmy, pochází z řecké mytologie. Zmínku o něm najdeme u Platóna. Jak vyplývá z řeckého názvu, byl androgyn spojením muže a ženy v jednu jedinou bytost a obě oddělená pohlaví časově předcházel. Nejvyšší bůh řeckého pantheonu, Zeus, ale rozhodl, že muže a ženu od sebe oddělí, čímž androgyn jaksi skončil. Extrémní feministé z „hnutí“ MeToo zřejmě neusilují o nic jiného než zvrátit Diovo božské rozhodnutí a učinit z muže a ženy opět jednu, nejspíš bezpohlavní, nudnou, fádní a žádného umělce tak již neinspirující bytost.