Odcházení USA z role lídra, unilateralismus, vzestup Číny, postavení Ruska i situace v oblastech klimatické změny, kybernetické a jaderné bezpečnosti shrnula zpráva Mnichovské bezpečnostní konference.
V současném světě převládá názor, že se vymyká z kloubů, píše zpráva v úvodu. Stabilita toho, co je dnes nazýváno jako liberální mezinárodní pořádek, je oslabená. Tento liberální pořádek znamenal pro různé lidi různé věci, ale obecně se věří v to, že zahrnoval zájem o svobodu a lidská práva, mezinárodní instituce a mezinárodní právo, otevřený ekonomický pořádek. Tyto prvky sloužily jako stavební kostky pořádku. Dnes jsou všechny pod tlakem. Slovy amerického specialisty na mezinárodní vztahy G. Johna Ikeberryho nejmocnější stát začal tento pořádek sabotovat, i když ho sám vytvořil. Mínil tím USA.
Tato krize ale nepřišla přes noc. Otázky o roli USA ve světě jsou tu poslední roky, nejsilněji se projevily v roce 2017. Evropská unie se dostala sice z finanční krize a krize eura, ale nestal se globálním aktérem. Čína se zatím stala silnější a asertivnější. A podobně je tomu i s Ruskem. Nacionalismus je na vzestupu v mnoha zemích a autorita mezinárodních institucí zpochybněna. Zkrátka, píše zpráva, svět se zdá být méně liberální, méně mezinárodní a méně strukturovaný než dříve.
Liberální demokracie v nesnázích
Liberální demokracie je pod tlakem v řadě zemí, včetně USA a Evropy v uplynulých 12 měsících. Jsou zde útoky na právní stát, svobodu slova, proti nezávislosti soudů.
Spojené státy po mnohá léta viděly svoji roli jako roli „dobra“ ve světové politice, prosazovaly demokracii a lidská práva. Nyní ministr zahraničí Rex Tillerson říká, že prosazování hodnot může být „překážkou“ v prosazení amerických zájmů. Trump a další jemu podobní propagují neliberální vidění západní civilizace.
Pokud hlavní západní stát neprosazuje liberální myšlenky, kdo potom může vinit oponenty, že se z toho snaží vytěžit. Zpráva uvádí jako příklady slova íránského ministra Zarífa a také ruského šéfdiplomata Lavrova, která na minulé mnichovské konferenci šla tímto směrem. Obě tyto země nenabízí atraktivní modely světu, činí tak ale Čína se svým mixem autoritářství a kapitalismu. Příklad, který se uvádí, je infrastrukturní projekt Jednoho pásma, jedné stezky.
Stále více politiků dnes přiznává, že svět se dostává do nové éry, ve které různé modely domácího i mezinárodního uspořádání společně soutěží. Dokument pak odkazuje na to, že se Čína snaží o to posilovat svůj vliv v rámci Evropské unie, a to sofistikovaně.
Po roce 1945 se Spojené státy držely politiky principiálního multilaterarismu, byly blahosklonným hegemonem, ale Trumpovo transakční vidění politiky a program Amerika na prvním místě je v konfliktu s tímto dlouhodobým příslibem USA. Ovšem není to izolacionistická politika, kterou Trump dělá, není to snaha o to zbavit americké daňové poplatníky tíhy zahraniční politiky, jak ukazuje Trumpovo posílení vojenské zainteresovanosti USA ve světě. Je to unilateralismus.
Politika Trumpa je jedním z nejvýraznějších příznaků, ale není jediným příznakem tohoto obecného trendu. Nacionalismus je na vzestupu, jak ukázal Brexit anebo program Amerika na prvním místě. Země střední váhy jako Německo, Francie, Kanada nebo Japonsko představují ty síly, které se snaží udržet pravidla liberálního pořádku. Jako celek by stabilizační roli mohla mít Evropská unie a skupina demokracii v Asii-Tichomoří. Ty se ale potýkají s vnitřními problémy.
Rusko a Čína mimo liberální pořádek
Rusko a Čína mají odlišné představy o mezinárodním pořádku a nechtějí být zahrnuty do liberálního pořádku, chtějí vytvořit svůj vlastní v rámci svých sfér vlivu. Výsledkem toho může být několik pořádků, které spolu soutěží, míní dále zpráva. Právě politika USA může pomoci akcelerovat této trend. Díky svojí hlavní roli v globálním bezpečnostním pořádku Spojené státy ovlivňují dynamiku bezpečnosti na celém světě. Politika Trumpa přispěla k rozpoutání debaty o bezpečnosti v mnoha zemích, byť například Trump svoje výroky na adresu NATO změnil a vyjádřil připravenost dodržet článek 5.
V Asii-Tichomoří například některé země zvažují, zda má smysl dát se na stranu Spojených států. Angela Merkelová řekla po návštěvě Trumpa v Evropě, že časy, kdy se EU mohla spolehnout na jiné, skončily a že Evropané musejí vzít vlastní bezpečnost do svých rukou. Pokud něco takového konstatuje nejbližší spojenec USA, co čekat od těch zemí, které mají s USA mnohem slabší vazby? Pokud Spojené státy přijaly politiku „svépomoci“, jak to definoval poradci prezidenta Trumpa generál McMaster a Cohn, povede to k bezpečnostním dilematům.
Naneštěstí mnoho z pokusů o to kontrolovat zbrojení ve světě se nyní hroutí. Sám prezident Trump kritizoval jadernou dohodu s Íránem, Rusko zase porušilo Budapešťské referendum. I v jiných oblastech, mimo jaderné zbraně, jako jsou kybernetické zbraně nebo umělá inteligence nedošlo k pokroku.
Zpráva konstatuje, že zatímco svět potřebuje diplomatickou kontrolu škod a deeskalaci, viděl namísto toho jadernou politiku na pokraji války a rétorickou eskalaci. Jako příklady materiál uvádí slova saúdského korunního prince Mohamada bin Salmána, který obvinil Írán z přímé vojenské agresi vůči jeho zemi. Dalším příkladem je konflikt mezi USA a Severním Koreou, kde si obě strany navzájem slovně vyhrožovaly útoky.
V další kapitole se zpráva věnuje jednotlivým aktérům bezpečnostního prostředí a dále regionům (zde vybíráme vzhledem k rozsahu materiálu jen střední a východní Evropu).
Evropská unie
Následující problémy pokračovaly utvářet dynamiku uvnitř EU také v roce 2017: nejistota ohledně transatlantického vztahu, Brexit, nesoulad mezi členskými zeměmi (hlavně ohledně migrace) a zhoršená bezpečnostní situace na hranicích. Naopak k pozitivním trendům řadí zpráva ekonomický růst a růst podpory EU mezi občany.
EU utvořila vlastní bezpečnostní strukturu PESCO, která umožňuje integraci a spolupráci v rámcích bezpečnostní politiky. EU také založila Evropský obranný fond, který bude financovat vojenský výzkum. Díky nárůstu vojenských rozpočtů mají evropské země možnost vybudovat schopné síly k obraně 500 milionů lidí v Evropě.
Problémem se i nadále jeví Brexit a vyjednávání EU a Velké Británie o jeho podobě. Některé členské země na Brexit odpověděly posíleným aktivismem – například Francie Emannuela Macrona. U jiných narostl skepticismus. Německo se drželo stranou kvůli domácím problémům a země jako Polsko a Maďarsko otevřeně vystoupily proti Bruselu. To, jak konkrétně řešit migrační politiku EU, se jeví dnes jako hlavní rozdělující téma v EU. Následující rok ukáže, zda se podaří ambiciózní reformy a kompromisy v EU prosadit do praxe.
Spojené státy
Zjistit to, jaké jsou pozice USA ke klíčovým otázkám, se stalo komplikovaným procesem. Tweety prezidenta Trumpa a oficiální dokumenty přinášejí celou škálu možností. Zpráva uvádí příklady odlišných vyjádření prezidenta Trumpa a ministra zahraničí Tillersona například ve vztahu k jednání se Severní Koreou.
Jasné jsou tři konkrétní oblasti. Za prvé, Trumpova administrativa klade důraz na suverenitu a přistupuje k mezinárodním vztahům jako místu, kde se vede soutěž o výhody.
Za druhé, cílem americké politiky je se zaměřit na „mír prostřednictvím síly“, což bylo ukázáno omezením financování diplomacie a posílením financování armády.
Za třetí, je zde vzorec odchodu nebo rezignace na lídrovství v širším smyslu. USA odešly z Pařížské dohody o klimatu, z UNESCO a také z Transpacifického partnerství.
Čína
Řeč prezidenta Si Ťin-pchinga na 19. sjezdu KS Číny v říjnu 2017 byla označena konzultační firmou Eurasia Group za „geopolitickou událost stejného významu jako, když Michail Gorbačev formálně rozpustil SSSR“.
Projev se dotýkal celé řady oblastí, včetně dopadů rostoucí role Číny v oblasti diplomacie a bezpečnosti. Si řekl například, jak zpráva uvádí, že „nikdo by neměl očekávat, že spolkneme něco, co podkopává naše zájmy“. Čína staví vojenskou infrastrukturu v Jihočínském moři, kde vede územní spory se sousedy, pokračuje v podpoře Severní Koreji, což ukazuje na její asertivnější postoje. Připravuje se také na významnější roli ve vojenské oblasti, kde se zaměřuje také na dlouhodobé plány k dosažení armády světové třídy k roku 2050.
Ve srovnání s tím se Spojené státy Donalda Trumpa soustředí jen na krátkodobé cíle a výhry. Ať je to v oblasti volného obchodu nebo v oblasti klimatu a tvorbě míru v OSN, Čína sleduje dlouhodobé cíle, alternativní způsoby spolupráce a rychle reaguje na dění. Vzniká sinocentrická architektura pro obchod a investice. Země tak navyšují svojí závislost na Číně, což může vést k posílení vlivu Číny.
Přesto čelí Čína velmi významným problémům doma – je to demografie a socio-politická změna, což vede jen málo čínských analytiků k přesvědčení, že by se země stala v dohledné době světovým hegemonem. Spíš je možné, že vznikne blok G2 s čínskými charakteristikami, který by odpovídal vzestupu Číny ale i tomu, že vzájemné závislosti obou zemí (tj. Číny a USA) budou pomáhat k zadržování jejich sporů.
Rusko
Podle průzkumu veřejného mínění v prosinci 2017 si 72 % Rusů myslí, že Rusko je velmoc. Takové vnímání není bez důvodů: Rusku se podařilo značně rozšířit svůj regionální a globální vliv v posledních letech. Z ruského pohledu se díky válce o Ukrajinu, kterou sytila Moskva, podařilo zmrazit ukrajinské možnosti vstupu do EU a do NATO. Dezinformační kampaň ve Francii během voleb sice nebyla úspěch, ale snahy o to ovlivnit volby v USA svoje dividendy vyplatily. Ve střední a východní Evropě Moskva zkultivovala síť svého vlivu a politického patronátu a jen s malými náklady se jí podařilo obrátit situaci v Sýrii. Rusko posílilo svoji moc a vojenské pozici v regionu Blízkého východu. Intervence v Sýrii umožnila také otestovat novou moderní výzbroj ruské armády.
Nicméně dlouhodobé perspektivy zahraniční politiky Ruska nejsou tak jasné. Jeho možnosti omezuje ekonomika země, špatný stav zdravotnictví a také zaostalost v konkurenceschopnosti. Dále, Rusko má slabý potenciál přesvědčit druhé – naopak obavy u jeho sousedů z Ruska rostou. Navíc, Trumpova rétorika k Moskvě je snad přátelská, ale v americkém establishmentu vidí Rusko hlavně jako protivníka.
Krize vztahů mezi Ruskem a Západem zůstává nevyřešena. Rusko má zájem na post-západním světě a obě strany mají spor ohledně ruské snahy o sféru kontroly nad sousedními zeměmi, což Západ nemůže přijmout. V této situaci je status quo sice nikoliv dokonalým, ale pro Moskvu akceptovatelným. Měnit přístup k Západu tedy Moskva nehodlá.
Regiony: Střední a východní Evropa
V případě regionu se sleduje místní vývoj s obavami. Panují obavy z toho, aby zde nedošlo k demokratickému úpadku. V Polska a v Maďarsku je vývoj varovný ve vztahu k demokratickým procedurám.
Naproti tomu pokročila vojenská spolupráce na východním křídle NATO. Polsko a pobaltské země uvítaly rotační jednotky NATO na svém území, i když ty nejsou dostatečnou vojenskou silou v případě útoku. NATO se snaží o dvojí strategii vůči Rusku – zastrašení a dialog. Odmítá vstoupit do nových závodů do zbrojení. Problémem je ale postupná eroze dohod ohledně regulace zbraní.
Konflikt uvnitř a o Ukrajinu je stále hlavním blokem, který zabraňuje deeskalaci. Nedospělo s k pokroku v rámci minského procesu. Rusko překvapilo návrhem na uvedení mírotvorných jednotek OSN na východ Ukrajiny, ale nevzbudilo zájem, protože návrh neobsahoval monitorování ukrajinsko-ruské hranice. Trumpova administrativa změnila politiku B. Obamy a poskytla Ukrajině letální zbraně k vlastní obraně. Ale jinak nejspíš jen zacementovala současný pat.
Země jako Bělorusko a Ázerbájdžán jsou nyní v pozici mezi EU a NATO a Ruskem v kontextu nejasné bezpečnosti. Bruselský program Východní partnerství ztratil dynamiku a země, které by měly největší zájem o vstup do NATO na něj nemají valné naděje. Někteří experti navrhují novou architekturu bezpečnosti, ale panují nejasnosti o reálných možnostech a atraktivitě takových návrhů.
Bezpečnost: klima, kybernetický prostor, jaderné zbraně
V poslední velké kapitole se zpráva věnuje třem hlavním problémům, které utvářejí bezpečnostní prostředí dneška: enviromentální bezpečnosti (především pomalý boj proti klimatické změně), kybernetické bezpečnosti a jaderné bezpečnosti. Poslední dva problémy vidí zpráva jako spolu spojené. Zpráva konstatuje, že Spojené státy mají nejvyspělejší kybernetické schopnosti, ale některé země je dohnaly. Zvláště se uvádí případ Severní Koreje, která vylepšila svoje kybernetické zbraně. Zpráva píše, že kybernetický zločin je na bezprecedentní úrovni. Celkově to vede k novému zaměření na posilování kybernetické bezpečnosti, k čemuž přistupují USA i Evropská unie. V případě nukleárních zbraní a jejich profilace vstupujeme do nového jaderného věku. A ten bude zahrnovat více aktérů a méně jistoty.
USA a Rusko pokračují v jaderné modernizaci, ale také menší aktéři jako jsou Čína, Indie nebo Pákistán investují do nových jaderných schopností.
Největší obavy budí severokorejský program a jeho mezikontinentální balistické střely. Administrativa Trumpa zcela odmítá možnost jaderné Severní Koreje, ale pokud se ani zastrašení a ani diplomacie nezdají být odpovídajícím přístupem, zvyšuje se možnost války.
Navíc, zpráva konstatuje, že se pod tlak dostala také dohoda z roku 1987 INF, která eliminovala celou kategorii amerických a sovětských raket. Její zrušení by znamenalo bezpečnostní krize pro evropskou bezpečnost a nastolila by těžké otázky ohledně budoucnosti kontroly zbrojení v Evropě. Rusko-americké dohoda START má skončit v roce 2021 a mohla by být prodloužena na 5 let. Nicméně americký Kongres už odsouhlasil zákon, který smlouvu neprodlouží v případě, že Rusko odstoupí od dohody INF. Existuje tu tak možnost, že v roce 2021 bude svět po pěti dekádách bez americko-ruské dohody, která by regulovala jejich jaderné zbraně.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.
Tento článek neprošel odbornou jazykovou korekturou. Za případné chyby a překlepy se omlouváme.