Obchodní válka je jen začátek pro možnou konfrontaci velmocí, která bude výslednicí současného Trumpova protekcionismu jako odpovědi na vzestup Číny, který se nekonal podle amerických představ.
Gideon Rachman pro noviny Financial Times varuje, že velmoci se blíží ke konfrontaci.
Základy amerického vztahu s Čínou se sypou. USA směřují k protekcionismu, Čína k vládě jednoho muže. V posledních 40 letech obě země přijaly globalizaci, založenou na porozumění, jak se ten druhý bude chovat. Číňané předpokládali, že USA budou nadále podporovat volný obchod. Američané věřili, že ekonomická liberalizace v Číně nakonec povede k liberalizaci politické. Obojí toto přesvědčení je nyní otřeseno.
V Číně došlo ke změně ústavy, která umožní Si Ťin-pchingovi doživotní vládnutí. A Trump oznámil zavedení cel na ocel a hliník, a ještě k tomu tweetuje, že obchodní války jsou dobré a lehce se vyhrávají. Ale Trumpova sebedůvěra ignoruje nebezpečí spočívající v rozpoutání obchodní války. Rizika nejsou jen ekonomická: obchodní válka znamená větší pravděpodobnost, že jednoho dne USA a Čína spadnou do skutečné války. Prozatím byly geopolitické ambice rostoucí Číny omezovány tím, že potřebovala otevřené západní trhy. Když ale bude americký protekcionismus eskalovat, pak se změní čínské uvažování. A je zde vysoká pravděpodobnost, že Trumpova cla jsou zahajovací salvou pro obchodní válku. Opatření mají globální charakter a moc Číně neublíží. Ale přibydou další cla, především ta zaměřená na duševní vlastnictví, a ta už jsou přesněji zacílena na Peking. Koneckonců Peter Navarro, který má v Bílém domě zodpovědnost za obchod, napsal knihu „Smrt Čínou.“
Ve stejné době, kdy USA řeší ekonomické vztahy s Čínou, Čína posiluje ideologicky i geopoliticky. Pustila se do ambiciózního programu „stavění ostrovů“ v Jihočínském moři, aby posílila své teritoriální nároky. A širším cílem je ukončení dominance USA v západním Pacifiku, kterým vede nejdůležitější komerční námořní cesta. Zároveň je pekingské autoritářství propagováno nejen jako metoda vládnutí vhodná pro Čínu, ale také jako alternativní model vůči západní demokracii.
Obě dvě strany tak spějí ke konfrontaci týkající se obchodu, teritoriálních zájmů a ideologie, takže pocit křivdy na obou stranách nejspíš poroste. Čínský i americký prezident jsou oba nacionalisté, kteří často pracují s pocity raněné národní hrdosti. Trump řekl, že svět se Americe směje a že Čína USA znásilnila. Si slíbil, že bude prezidentem „velkého oživení“ čínského lidu, které nakonec pohřbí „století ponížení“, které začalo v roce 1839, kdy byla země napadena a částečně kolonizována. To, že se v obou zemích objevili lídři tohoto typu, je odrazem širšího ideologického posunu v obou zemích.
Třicet let stagnujících či klesajících reálných mezd u většiny amerických pracovníků zcela oslabilo jejich důvěru v globalizaci a ve volný obchod. Trump byl v kampani nejhlasitějším zastáncem protekcionismu. Jeho protivník, Clintonová, byla donucena se distancovat od Transpacifické dohody, kterou původně podporovala. Američtí prezidenti dříve věřili, že kapitalismus bude v Číně fungovat jako takový trojský kůň – podkope vládu jedné strany v Číně.
Liberálnější Čína se nekoná
Bývalý americký prezident Bush k tomu řekl: obchodujte s Čínou volně a čas je na naší straně. Americký establishment si myslel, že liberálnější Čína bude menší hrozbou pro USA na mezinárodním kolbišti, neboť jednou z premis liberálního internacionalismu je, že demokracie spolu neválčí.
Jenže politický vývoj v Číně za prezidenta Si vyvrátil očekávání liberálních internacionalistů, kteří mají vliv na mnoho amerických prezidentů. Čína se nestala víc demokratickou. Ani již není ochotná tiše žít ve světovém pořádku, který vytvořili, a kterému dominují, Američané. Tato změna odráží rostoucí smysl národní moci Číny, což znamená i nástup nových idejí a myslitelů.
V éře před Si to byli čínští lídři a akademici, kteří zdůrazňovali vzájemnou závislost mezi Čínou a USA. Konvenční argument byl, že čínský rychlý rozvoj se koná v kontextu USA dominovaného světa, a tedy nemá smysl vyzývat USA na souboj.
Jenže tato čínská verze liberálního internacionalismu už není v Pekingu běžná. Nyní spíše čínští intelektuálové říkají, že Amerikou vedený svět je oblek, který už nepadne. Tato nová kombinace protekcionistické a nacionalistické Ameriky a asertivní a národní Číny je výbušná. Ale snad jsou tu i další aspekty Trumpovy ideologie, které naopak činí konflikt méně pravděpodobným. Na rozdíl od svých předchůdců tento americký prezident nemá zájem o šíření demokracie do zahraničí. To, že se Si posunul k vládě jednoho muže, ho neznepokojuje, ve skutečnosti mu to možná spíš závidí.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.