Nakupené problémy ve vztazích mezi Ruskem a Běloruskem v kontextu změn, které přinesla ukrajinská krize rozebrala Veronika Sušová-Salminen.
Bělorusko a Rusko zažívají další kolo krize vzájemných vztahů v souvislosti s pokusy běloruského lídra Alexandra Lukašenka (přezdívaný “baťka”, zhruba ekvivalent “tatíčka”) lavírovat a s nevstřícnými reakcemi Moskvy na takovou politiku Minska.
Geopolitická cena Lukašenkova Běloruska jako nárazníkového státu v souvislosti s ukrajinskou krizí ještě více vzrostla. Ukrajina rozhýbala celý postsovětský prostor tak, že bychom mohli mluvit o zemětřesení, které narušilo tektonické desky prostoru. Zvláštní vztahy mezi oběma sousedy se tak proměňují. Bělorusko zůstává jedním z hlavních spojenců Moskvy a členem tzv. svazového státu Běloruska a Ruska, ale Lukašenko v poslední době směřuje zemi k samostatnější roli. Jeho „západní vektor“ v posledních třech letech znova posílil. Není to vůbec poprvé: první kroky tímto směrem udělalo Bělorusko už v roce 2008 v době gruzínské krize.
Krize vzájemných vztahů není mezi oběma zeměmi novinkou. Nicméně poslední krize je složitější tím, že jde o nakupení problémů, které čekají na řešení a bobtnají. Lukašenko 3. února ve svém sedmihodinovém (sic) rozhovoru s veřejností a novináři opakovaně a otevřeně kritizoval Rusko. Běloruský lídr tak podle řady názorů šroubuje požadavky v době, kdy se řeší otázka cen plynu pro tohoto západního souseda Ruska. Jenže věci jsou složitější.
Plyn a ropa jako osnova závislosti
Nejde jenom o plyn, k čemuž se dostaneme za moment. Podobně (i když strukturálně poněkud jinak) jako tomu bylo na Ukrajině je dovoz plynu a celá společná infrastruktura jeho dovozu polem i nástrojem pro kultivování vzájemných vztahů obou postsovětských zemí. Cena plynu se projektuje do běloruské ekonomiky a také do politické ekonomie celého režimu. Na druhou stranu je zdrojem běloruské závislosti na Rusku v rámci „zvláštních vztahů“. Současná cena za jeden metrický kubík plynu činí 132 dolarů. Lukašenko už několik měsíců požaduje cenu „tržně“ upravit na 73 dolarů za jeden metrický kubík. Ruská strana tento návrh odmítá a Minsk zastavil svoje platby do doby, než se na ceně obě strany dohodnou. Dodejme, že nejde o první takový spor ve vzájemných vztazích: například v roce 2004 se vedl podobný spor, který skončil výpadkem dovozu plynu via Bělorusko do Evropy. Další spory následovaly v letech 2007 a 2010. Od té doby tranzitní význam Běloruska poklesl, a to má svoje důsledky pro Bělorusko ve vztahu k Rusku.
Výsledkem dnešního sporu o cenu plynu je běloruský dluh v hodnotě 550 milionů dolarů za dodávky plynu. Ruská strana teď požaduje jeho zaplacení v plné výši a v reakci na zadržené platby snížila na třetinu svoje dovozy ropy do Běloruska – čili zvedla nátlak na běloruskou stranu. Lukašenko v reakci na to nařídil své vládě hledat pro zemi alternativní dodavatele ropy. Podle posledních zpráv se obě strany zatím o ceně plynu a o obnovení dodávek ropy stále nedohodly. A to vytváří napětí, které se projevuje také jinde.
Jak už řečeno, plynem a ropou problémy mezi oběma zeměmi nekončí. Nejde si nevšimnout toho, že jejich podstata podkopává základy eurasijské integrace. Ostatně ti, kdo viděli v zápasu o Ukrajinu velkou komplikaci, či dokonce hrobaře eurasijského projektu pod vedením Ruska, měli celkem pravdu.
Důsledky ukrajinské krize
V souvislosti s ukrajinskou krizí, ve které se Lukašenko víceméně postavil na stranu Ukrajiny, došlo k přehodnocení některých oblastí vzájemných vztahů z pohledu Minska. Lukašenko odmítl umístění další vojenské základny na území Běloruska. Rusko zde plánovalo umístit novou leteckou základnu, ale běloruská strana už v říjnu 2015 tento ruský záměr odmítla. V letošním únorovém vystoupení se Lukašenko nechal znovu slyšet, že země žádnou ruskou základnu nepotřebuje. V daný moment Bělorusko hostí dva ruské vojenské objekty: radiolokátor v Ganceviči (ten je součást ruské protiraketové obrany) a komunikační uzel ve Vilejce (který slouží pro komunikaci mezi generálním štábem a ponorkami v Atlantiku, Indickém oceánu, nebo částečně v Pacifiku). Pohled na mapu i na mapu infrastruktury pomůže čtenáři pochopit, jak moc je Bělorusko z ruského hlediska strategicky a bezpečnostně důležité.
Důsledky ukrajinské krize se do běloruské zahraniční politiky promítly také jinak. Na jednu stranu Lukašenko vystoupil v roli prostředníka mezi Moskvou a Kyjevem a pomohl zahájit takzvaný minský proces. Na druhé straně dění na Ukrajině znovu (flirty Lukašenka s EU a USA nejsou nijak nové) posílilo běloruské směřování na Západ a poněkud změkčilo postoje EU k Lukašenkově režimu „jako „poslednímu evropskému diktátorovi“. A za třetí, běloruský lídr začal velmi mírně flirtovat s běloruským nacionalismem ve snaze upevnit běloruskou nezávislost vůči Moskvě. Připomeneme, že Lukašenko běloruský nacionalismus v minulosti spíše potíral a jeho role v domácí politice byla spíše ta opoziční.
Posledním vstřícným krokem Lukašenka nejen vůči zemím EU a USA bylo jeho zavedení bezvízového styku pro pobyt do pěti dní na území Běloruska. Lukašenkovo nařízení, údajně projednané s Moskvou, se týká celkem 80 zemí světa. Ruská strana na rozhodnutí nejprve reagovala neutrálně, nicméně nakonec ho nenechala bez reakce.
Od února 2017 byly zavedeny z ruské strany na hranicích mezi Běloruskem a Ruskem, zeměmi svazového státu a také Celní unie, nové hraniční kontroly. Moskva argumentuje obavami z toho, že by volný režim na hranici obou zemí mohli využít zločinci. Běloruská strana na tento krok reagovala značně podrážděně a Lukašenko Rusko obvinil z porušování dohod. Faktem je, že Rusko tak začalo samo svými kroky stavět hranici tam, kde doposud nebyla nebo byla jen virtuální. Bělorusko-ruská hranice byla doposud spíše formalitou.
Obě země se také potýkají s „pracovními spory“ v oblasti zemědělské výroby a dovozů, které zase odkazují k otázkám celní unie a k principům eurasijské integrace.
Naposledy zakázal Rosselchoznadzor dovoz hovězího masa a dalších výrobků z Minské oblasti. Důvodem pro tento krok byla podle ruské strany skutečnost, že běloruské masokombináty reexportovaly maso z Ukrajiny a zemí EU, které je v Rusku pod zákazem. Do jaké míry jde o oprávněný krok a do jaké se jedná o další formu nátlaku, není možné rozsoudit.
Pravda ale je, že běloruské reexporty se hned po zavedení ruských odvetných sankcí na zemědělskou produkci z EU staly dalším polem problémů mezi oběma zeměmi. Běloruské firmy briskně využily „místa na trhu“ a začaly dovážet evropské výrobky do Ruska a využívat přitom všech výhod Celní unie a euroasijské ekonomické spolupráce. Poměrně dlouhou dobu bylo možné si v Rusku koupit citrusy nebo krevety či italské sýry „vyrobené“ v Bělorusku.
Lukašenko tyto kroky Ruska ve svém televizním show samozřejmě odmítl a kritizoval Rusko za to, že podle něj porušuje mezinárodní dohody. Šéf Rosselchoznadzoru čelí dokonce v Bělorusku žalobě. Lukašenko svojí pozici vysvětlil: „Co tady porušujeme? Nic. Nakupujeme a zpracováváme výrobu. Přesně tak můžeme nakoupit na Ukrajině, v Polsku maso. Zpracovat ho v podnicích a získat tak nový výrobek a ten pak vyvážet na všechny trhy.“ S tím, že jde jen o 2-3 % masa z dovozu.
Eurasijská integrace: Lukašenko absentuje
V prosinci 2016 Alexandr Lukašenko poměrně halasně odmítl svoji účast na summitu Eurasijské ekonomické unie v Petrohradě a nepodepsal tak Celní kodex organizace s tím, že „mnohé z toho co by mělo být, není“. Jako další krok Lukašenko na začátku února odvolal běloruské experty z celních orgánů EAEU. Lukašenko tu zřejmě mířil na ruské kroky ohledně běloruských dovozů a na to, že ruská strana zavedla jednostranné hraniční kontroly. A dal svoji nespokojenost najevo.
Baťkův spektákl v televizním podání si připravoval terén na plánovanou čtvrteční schůzku s prezidentem Putinem, kolem které vzniklo dusno, a nakonec se v Moskvě nekonala. Obě strany se o ní neshodly. To je těžko ten nejlepší výsledek – protože Lukašenko na Putina často přímo spoléhá a byl to právě Putin, kdo byl schopen centristicky kormidlovat ruskou politiku mezi pragmatismem a ruským nacionalismem či neoimperialismem.
Veškerá závislost je vždycky vzájemná a nemá jen jednu stranu. Než budeme z Běloruska dělat další pasivní oběť ruského imperialismu, je dobré vzít do úvahy jeho vnitřní politický režim ve vztahu k Rusku během posledních 25 let. Ovšem pořád platí, že Moskva tahá vůči Lukašenkovi a jeho politickému režimu za tu delší část provazu (především ekonomicky). Na druhou stranu bylo Lukašenkovo Bělorusko za posledních dvacet pět schopné položit základy infrastruktury nezávislosti. Platí nicméně také, že geopoliticky a strategicky se role Běloruska jako nárazníku zvýšila. Lukašenkovo lavírování (které podle některých připomíná Ceaușescovu politiku Rumunska za studené války) tak může fungovat jenom s vědomím asymetrie v celkovém vztahu k Rusku. Rusko si nicméně jen těžko může dovolit druhou destabilizaci západním směrem. Ale také si nemůže dovolit o Bělorusko přijít. Ukrajinská krize vychýlila mnohé z toho, co v postsovětském prostoru platilo. Bělorusku se nová, negativní dynamika prostoru mezi Baltem a Černým mořem vyhnout nemohla.
Jedna ze zásadních mezí překročena nebyla ani tentokrát. Lukašenko navzdory všem siláckým slovům a očividné frustraci, kterou na adresu Moskvy vyjádřil, přímo odmítl úvahy o členství Běloruska v NATO. Jak Lukašenko řekl, Bělorusko není Ukrajina.
Ilustrační obrázek: Autor: http://kremlin.ru – http://kremlin.ru/events/president/news/49888, CC BY-SA 4.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=44947304