V politice je ideologie vždy sekundární, takže pojem rusofobie, jak ho používají ruští představitelé, má jen omezenou funkci. Ruským problémem je neschopnost kompromisu a jeho manicheismus s vírou, že je na straně “pravdy”.
Podle výroků současných oficiálních představitelů Ruska je rusofob poněkud paradoxně člověk, kterého nemá rádo Rusko, píše na stánkách deníku Rosbalt v Rusku působící polský politolog Jakub Korejba.
(Článek uvádíme jako ukázku rozsahu debaty o problému rusofobie v dnešním ruském veřejném prostoru a také vzhledem k tomu, že jsme o téma opakovaně sledovali. Text je kritický k současné zahraniční politice Ruska a jeho autor se často účastní debat v ruské televizi. Pozornému čtenáři neunikne, že v řadě případů se slovo “Rusko” dá nahradit slovem “Západ”, což jen dobře dokresluje stav či spíš nemožnost vedení dialogu mezi oběma. Poznámka redakce.)
V mezinárodní politice nejsou a ani nemohou být morálně jednoznačná rozhodnutí, protože ideologická kritéria ustanovuje vítěz. Kdyby první nebo druhou světovou válku vyhrálo Německo, měli bychom dnes úplně jiné názvy ulic a v knihách o historii by se psalo něco jiného, měli bychom i jiné hrdiny, uvádí Korejba. Proto je snaha přesvědčit politické partnery i západní společnost o tom, že ruská pozice je správná, protože má hodnotově navrch, velmi nepravděpodobná. Takovým způsobem se dalo postupovat v době soudruha Stalina, kdy za argumenty morální charakteru stály desítky divizí a miliony vojáků. Tehdy bylo možné, nikoliv přesvědčit lidi, aby věřili, ale spíše jim vysvětlit, že bránit se dané myšlence by je stálo vysokou cenu.
Proto se podle Korejby zdá být apelace na pojmy jako je „fobie“ nebo „filie“ v situaci konfliktu se Západem velmi omezeně funkční. Ano, z pohledu politického marketingu pomáhá ve formování veřejného mínění doma, nicméně ve vztahu k partnerům, kteří vycházejí ze zcela jiného systému souřadnic, vypadají obvinění „vy nenávidíte Rusko“ jako tragická fraška.
Problémem je, že v politice (tj. v procesu boje o moc) je ideologie vždycky sekundární ve vztahu k zájmům. Dochází k tomu, že vyprávění o hodnotách je vždycky upraveno podle konkrétních rozhodnutí, ne naopak. Jinak řečeno, pokud se v Londýně, Paříží nebo ve Washingtonu (s Varšavou nebo Vilniusem je to složitější) rozhodnou, že je v jejich zájmu s Ruskem spolupracovat, potom se k tomu argumenty najdou.
Pozitivní vztahy k jiným státům a jejich zájmům, píše dále autor, se nedefinují prostřednictvím osobních nebo kolektivních emocí – pokud je cena za spolupráci nižší než cena konfliktu, potom žádný demokraticky zvolený politik nebude obětovat ztrátu moci kvůli abstraktivním ideologiím. A nejde jenom o Rusko. Samotná Evropská unie bez ohledu na politicko-korektní žvanění představuje prostě úspěšný mechanismus řešení přirozených konfliktů zájmů mezi členy, a není nějakou postmoderní karikaturou babylonské věže.
V případě vztahů s Ruskem je problém v tom, že Rusové přistupují k politice s manichejskou totálností: jakýkoliv kompromis (a kompromis je smyslem politiky) je apriorně chápaný jako „shnilý“ a pokus domluvit se se soupeřem se rovná „zradě“. To znamená, že buďto je nutné zcela souhlasit s ruskou pozicí, nebo jste rusofobem. Jak autor píše, sám se s tím opakovaně setkal při snahách vysvětlit Rusům nuance svých názorů i postoji své země (Polska) a celkově Západu.
Představa, že se jednoho dne celý svět prostě probudí a pochopí či přijme ruskou pozici, je krajně naivní.
Pokud chce Rusko začít vyhrávat, musí přestat všem kolem sebe hrozit, že jim případně zničí život, ale začít navrhovat něco, co by se podobalo vzájemně výhodnému obchodu, myslí si autor. A tehdy, téměř zázračně, bude rusofobů o dost méně a také bude více důvodů pro oslavy vítězství, nejen těch historických.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.