Veronika Sušová-Salminen zhodnotila Putinovy reformní plány na čtvrté prezidentské období, které počítají s novým akcentem na společnost a ekonomiku.
Vladimir Putin byl inaugurován prezidentem Ruské federace, a to už celkem po čtvrté. Při té příležitosti tradičně vystoupil s projevem, který měl vystihnout hlavní „téma“ jeho politiky na dalších šest let. Pro všechny ty, kdo pečlivě sledovali Putinův projev k Federálnímu shromáždění 1. března, nebyl inaugurační projev překvapením (můj komentář k němu je zde). Ukázalo se, že domácí a modernizační linka, která také odpovídá skutečným potřebám země, bude hlavním motivem čtvrtého prezidenství.
Putin v pondělním projevu hovořil o „moderním a dynamickém Rusku“, o „otevřené společnosti“, která přijímá novinky, o svojí vizi „Ruska pro lidi“. Všechno signalizuje nový akcent na domácí rozvoj, protože koneckonců Rusko je zpátky na světové scéně a jeho bezpečnost je, jak Putin zmínil, „spolehlivě“ zabezpečena díky provedené vojenské modernizaci.
Poslední statistika SIPRI hovoří o tom, že Rusko už snížilo svoje výdaje na obranu, a to celkem prudce, o 20 %. Tato čísla jen doplňují skutečnost, že vojenské výdaje dosáhly svého zenitu a že paradoxně ta část březnového projevu, které média a komentátoři věnovali největší díl pozornosti, neurčovala trend pro budoucích šest let. Z hlediska trendů tu jsou nové motivy i cíle, které více či méně odpovídají na poptávku doma.
Projev byl tak protnut více či méně modernizačním slovníkem, který chápe změnu pozitivně, orientuje se na budoucnost, mluví o pojmech jako pokrok, inovace, novinky nebo rozvoj. Chápe technologie jako pozitivní jev a záruku budoucího rozvoje Ruska, skloňuje slova jako svobodná společnost, svoboda podnikání a vědy. Ve vztahu ke světu pak Putinův vzkaz zdůraznil hlavně „otevřenost“ a „dialog“. Naopak roli negativních jevů, které je třeba odstranit, mají v projevu „nespravedlivost“, „stagnace“, „zhuštěný konzervativismus“ nebo „byrokratické mrtvolno“.
Nicméně Putin byl také konzistentní s minulostí a snažil se vrátit do centristické pozice, někde mezi liberálním postojem a tím konzervativním. To se projevilo v jeho znova zopakované tezi, že Rusko může jít kupředu jenom pokud bude dobře ukotveno ve svých tradicích, bude si vážit vlastní svébytnosti, dějin a identity. Apel k tradicím tu zazněl v tomto případě a potom znova v případě „tradičních hodnot“, které ale dostaly poněkud pragmatickou podobu (mnohem spíš než tu čistě ideologickou) – zajistit Rusku demografickou budoucnost, tj. vyšší porodnost. Také zmínka o 90. letech jako o době těžkých zkoušek a ztrát, které dodnes nebyly všechny napraveny, byl konzistentní se současným kremelským viděním ruské transformace 90.let.
Celkovým motivem a orientačním bodem do budoucnosti byl pro Putina pojem „Rusko pro lidi“, který zdůraznil nový důraz na společnost a ekonomiku, na lidský kapitál, kvalitu života a sociální služby, vzdělání. Orientaci na budoucnost pak podtrhla přítomnost mladých dobrovolníků Putinovy kampaně, které Kreml na slavnostní ceremoniál pozval.
Samozřejmě, že tak Putin znovu otevřeně přiznal, že v těchto sférách na tom Rusko není vůbec dobře. Odsouvání těchto problémů souviselo nejen s krachem sovětské ekonomiky, špatně provedeným přechodem k trhu, ale také s jasnou prioritizací posledních let, která investovala do obrany, armády a zahraničních operací, zatímco seškrtávala investice do sociální sféry, služeb a vzdělání. Následky se nutně v ruské společnosti musely nějakým způsobem projevit – a jejich sílu ještě umocnila zdlouhavá hospodářská stagnace, do které poslala zemi globální recese, pokles cen ropy a západní sankce, cena za ruský nástup do aktivní pozice v zahraniční politice.
Kreml, který si velmi dobře uvědomuje, že sociální nespokojenost není v dlouhodobém zájmu udržení mocenského statu quo, musel přijít s programem, který by minimálně takovému protestnímu scénáři předešel. Zahraničněpolitická ofenzíva Ruska, včetně jeho pivotu na Blízký východ, dlouhodobě stačit nemohla. Ekonomika spolu se stavem společnosti je ruskou slabinou, Achillovou šlachou jeho velmocenských ambicí, tichou tikající bombou v jeho základech. Ignorovat vnitřní stav země, propadnout se do dlouhé společenské stagnace, a přitom rozehrát velkou a drahou geopolitickou hru hned na dvou frontách – v Evropě a na Blízkém východě – by se Rusku nemuselo vyplatit. A kombinace vnitřní slabosti a vnější síly představuje také opakovanou lekci z jeho vlastních dějin.
Projev tak naznačoval obrácení zájmu o sebe, které slibuje modernizaci a pozitivní změny v podobě reforem zaměřených na společnost a lidský kapitál. Všechny tyto prvky naznačují, že se režim bude snažit překonat stagnaci, kterou přinesla nejen ekonomická krize, ale také jeho vlastní konzervativní politika bezpečnosti a stability. Hlavním hybatelem těchto změn je tradičně stát, politika shora, i když Putin připustil, že k tomu, aby změny byly skutečné je třeba, aby se k nim přidala celá společnost.
Nelze si nevšimnout, že tento nový národní projekt reforem má být proveden v kontextu velmi špatných vztahů se Západem. Evropskou unii a obecněji Západ chápal jako zdroj modernizace v letech 2008-2012 prezident Dmitrij Medveděv (a před ním řada ruských modernizátorů po roce 1991 i před rokem 1917 – nemluvě o tom, že bolševický projekt byl ve své podstatě radikálním zapadnictvím). Jenže to už vztahy s EU a USA směřovaly ke krizi. Mimochodem, stojí za to si srovnat motivy Medveděvova programového článku z roku 2009 „Rusko, kupředu!“ s rétoricky umírněnějším projevem Putina při inauguraci i projevem Putina v březnu 2018, abychom našli po deseti letech řadu společných motivů, návrhů a rétorických obratů. Tento projekt dostal politickou stopku v roce 2011 ve spojení se zimními protesty a návratem Putina do úřadu prezidenta. Putin se k němu nyní fakticky v nové verzi vrátil, i když je nyní s otazníkem jakou roli v ní sehraje Západ a jakou Čína, se kterou se Rusko skutečně intenzívně sbližuje.
Pokud hlavní obrysy Putinova projevu zní sympaticky a odpovídají skutečným potřebám ruské společnosti, potom otazníkem bude jejich provedení v praxi a v konkrétních podmínkách ruského politického systému i vztahů k Západu. V roce 2018 ale platí pořád slova ruského premiéra cara Mikuláše II. Vladimira Kokolcova „Rusko nemůže být velmocí s ekonomikou v troskách“. A jak sdělil ve svém inauguračním projevu sám Putin, „Rusko nemá čas nazbyt“.