Jan Kavan ve svém článku vysvětluje, proč stojí Evropa tváří tvář Trumpově odstoupení od jaderné dohody s Íránem před herkulovským úkolem dohodu udržet a postavit se tak nejsilnější zemi světa.
Na začátku května mi Sir Adam Thompson, ředitel European Leadership Network (ELN) poslal mail jako členu Správní rady ELN s dotazem, zda bych podpořil Prohlášení ELN adresované prezidentu USA Donaldu Trumpovi týkající se nebezpečí, že 12. května vypoví jadernou dohodu s Íránem (JCPOA).
Výzvy evropských politiků prezidentu Trumpovi
ELN sdružuje především významné evropské politiky, kteří povětšinou již dnes nejsou ve vládních funkcích, a tak se mohou veřejně vyjadřovat daleko svobodněji. Již dříve ELN podpořila výzvu více než 500 britských, francouzských a německých poslanců, kterou adresovali Kongresu USA, aby Spojené státy neodstupovaly od jaderné dohody s Íránem. Navzdory této Výzvě prezident Trump od začátku roku 2018 avizoval, že chce smlouvu vypovědět. To vyprovokovalo 106 evropských politiků, aby se na poslední chvíli obrátili na prezidenta Trumpa s tím, že vypovězení smlouvy, která je životně důležitá pro stabilitu regionu Blízkého Východu, povede k izolaci USA a k odsouzení USA jak evropskými signatáři JCPOA, tak i Ruskem, Čínou a OSN. Podle signatářů se vypovězením smlouvy střelí USA do vlastní nohy.
Rád jsem toto Prohlášení podepsal jako jediný Čech. Mezi signatáři jsou například z Británie: Lord Robertson of Port Elle (George Robertson), bývalý generální tajemník NATO, Lord Browne of Ladyton (Des Browne), bývalý ministr obrany a předseda ELN, Margaret Becket, poslankyně a bývalá ministryně zahraničí, Sir Malcolm Rifkind, bývalý ministr obrany i zahraničí, dnes předseda Zpravodajského a bezpečnostního výboru, Generál Sir John McColl, bývalý zástupce Nejvyššího velení NATO v Evropě (DSACEUR), Admirál the Lord Boyce, bývalý generální náčelník armády a velitel královského námořnictva, Charles Clarke, bývalý ministr vnitra, Lord Hannay of Chiswick (David Hannay), bývalý velvyslanec u EU a u ISN, dnes předseda britského Parlamentního Výboru o globální bezpečnosti a nešíření jaderných zbraní, Lord David Triesman, bývalý generální tajemník Labouristické strany, baronly Shirley Williams, bývalá ministryně, předsedkyně liberálních demokratů i předsedkyně Horní sněmovny, z Francie: Hubert Vedrine, bývalý ministr zahraničí, velvyslanec Benoit d’Aboville, bývalý velvyslanec při NATO, v České republice, v Polsku, dnes Vice prezident Nadace pro strategický výzkum, generál Bernard Norlain, bývalý velitel francouzského letectva, z Německa: Volker Rühe, bývalý ministr obrany, Rudolf Scharping, bývalý ministr obrany, Wolfgang Ischinger, Prezident mnichovské bezpečnostní konference a bývalý náměstek ministra zahraničí, Angela Kane, dnes komisařka OSN pro odzbrojení, bývalý zástupkyně generálního tajemníka OSN, generál Klaus Naumann, bývalý náčelník generálního štábu Bundeswehru, Karsten Voigt, bývalý předseda německo-ruského parlamentního výboru v Bundestagu, z Ruska: Vjačeslav Trubnikov, bývalý ředitel Ruské zahraniční zpravodajské služby, nyní v Institutu Světové ekonomie a mezinárodních vztahů, Alexander Bessměrtnych, bývalý ministr zahraničí a velvyslanec RF v USA, Boris Pankin, bývalý ministr zahraničí SSSR i velvyslanec v Československu (rezignoval kvůli invazi do Čečenska), Alexej Arbatov, ředitel Centra pro mezinárodní bezpečnost Institutu pro světovou ekonomiku, z Dánska: dva bývalí ministři zahraničí Uffe Elleman-Jensen a Mogens Lykketoft, z Finska: Tarja Cronberg, bývalá europoslankyně a předsedkyně delegace Evropského parlamentu pro Irán, Elisabeth Rehn, bývalá ministryně obrany a nyní Prezidentka Fondu pro oběti u Mezinárodního trestního tribunálu, z Itálie: Giorgio La Malfa, bývalý ministr pro Evropu, Admirál Giampaolo Di Paola, bývalý ministr obrany, Arturo Parisi, bývalý ministr obrany a nyní člen italské parlamentní delegace u NATO, Stefano Stefanini, bývalý velvyslanec při NATO, z Holandska: Jaap de Hoop Scheffer, bývalý generální tajemník NATO, bývalý ministr zahraničí, Bert Koenders, bývalý ministr zahraničí, Jeanine Hennis-Plasschaert, bývalá ministryně obrany, z Norska: Kjell Magne Bondevik, bývalý premiér, nyní Prezident Centra pro mír a lidská práva v Oslo, Dr.Gro Harlem Brundtland, bývalá premiérka a generální ředitelka WHO, Kare Willoch, bývalý premiér, z Polska: Bogdan Klich, bývalý ministr obrany, Janusz Onyskiewicz, bývalý ministr obrany (a známý bývalý disident ze Solidarity), Prof. Dr. Adam Rotfeld, bývalý ministr zahraničí, ze Španělska: Dr Ana Palacio, bývalá ministryně zahraničí a vice-prezidentka Světové Banky, Javier Solana, bývalý ministr zahraničí a generální tajemník NATO a nyní Prezident ESADE Centra pro globální ekonomiku a geopolitiku, ze Švédska: Ingvar Carlsson, bývalý premiér, z Turecka: Rektor Kadir Has Univerzity a předseda Výboru pro mezinárodní vztahy, Himet Cetin, bývalý ministr zahraničí, z Albánie: Fatmir Mediu, bývalý ministr obrany, z Belgie: bývalý generální tajemník NATO, z Bulharska: Dr Solomon Passy, bývalý ministr zahraničí, z Maďarska: János Martonyi, bývalý ministr zahraničí, z Ukrajiny: Borys Tarasjuk, bývalý ministr zahraničí a velvyslanec u NATO, ze Srbska: Goran Svilanović, bývalý ministr zahraničí (Jugoslávie), nyní generální tajemník Regionálního výboru pro spolupráci států jihovýchodní Evropy, a další politici z Chorvatska, Portugalska, Gruzie. To je sice dlouhý výčet příkladů, ale celkem Výzvu podepsalo 106 podobných politiků.
Herkulovský úkol pro Evropu
Jak již všichni víme, také tuto petici Donald Trump odmítl a nyní se snaží vnutit svou vůli ostatním signatářům JCPOA a zbytku světa. Na tom, zda se mu to podaří, závisí nejen stabilita a možnost války na Blízkém východě, ale třeba i prosperita českých firem, které po ukončení mezinárodních sankcí v lednu 2915 obnovily obchodní vztahy s Íránem.
Na nedávném Ekonomickém fóru v Petrohradě se Vladimir Putin a francouzský prezident Emmanuel Macron shodli, že současná situace ve světě je neutěšená. Ruský prezident podotkl, že se hraje fotbal podle pravidel juda, a tak se vlastně nehraje ani fotbal, ani judo. Prezident Macron si postěžoval, že při setkání s prezidentem Trumpem vyjádřil své přání, aby USA nevypovídaly jadernou dohodu s Íránem, ani mezinárodní úmluvu o klimatických změnách, ani nestěhovaly své velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma, ale narazil na odmítnutí všech třech proseb. Prezident Putin ocenil snahu Evropy zachovat jadernou dohodu s Íránem a s úsměvem nabídl Macronovi, že Rusko by mohlo pomoci Evropě, pokud se díky Íránu prohloubí její konflikt s USA. Macron odvětil, že Francie a její spojenci se o sebe postarají a zdůraznil, že Evropa musí posílit svou ekonomickou suverenitu.
Právě tato suverenita bude v dohledné době podrobena velmi těžké zkoušce. Prezident Trump totiž vyhlásil nejen „nejtvrdší sankce v historii“ proti Íránu, ale současně sdělil, že USA nemilosrdně potrestají všechny evropské firmy, které se odmítnou k těmto sankcím přidat a budou i nadále chtít obchodovat s Íránem. Evropští signatáři jaderné dohody s Íránem, známé jako Joint Comprehensive Plan of Action (JCPOA), tedy Německo, Francie a dokonce i Velká Británie, okamžitě nátlak prezidenta Trumpa odmítly a prohlásily, že míní JCPOA i nadále dodržovat, pokud tak učiní i Írán. Íránský prezident Hasan Rúhání ujistil Evropu i své znepokojené občany, že Írán nemíní od dohody odstoupit, ale očekává, že Evropa nejen ochrání své vlastní evropské firmy před americkými odvetnými sankcemi, ale bude i kompenzovat Írán za ztráty, které mu Trumpova politika nepochybně způsobí.
Evropu tedy čeká vpravdě herkulovský úkol. O Evropě se sice říká, že je to ekonomický obr, ale politický trpaslík, nicméně na srážku s mocnými Spojenými státy nemusí mít dost síly. Velká Británie bude po svém Brexitu potřebovat co nejlepší obchodní vztahy s USA, a tak je jasné, že Teresa Mayová nebude chtít riskovat nějakou nesmiřitelnou válku se svým nejbližším spojencem. Je rovněž nutné připomenout, že britské finanční instituce jsou velmi úzce provázané s americkými, a proto nesmírně zranitelné v případě jakýchkoli sankcí. Vzhledem k relativně malému britskému objemu obchodu s Íránem je její současná loajalita s ostatními signatáři JCPOA hodna ocenění. Naopak největší obchody s Íránem ze členských států Evropské unie zatím uzavřely italské firmy. Pokud obě koaliční strany v nové italské vládě něco spojuje, tak je to nevraživost vůči Evropské unii, kterou bude nyní Itálie významně potřebovat.
Schopnost dodržet své závazky vůči JCPOA bude tedy záviset především na Francii a zvláště pak na Německu. České firmy, které po zrušení sankcí v lednu 2016 obnovily obchodní styky s Íránem, nyní pochopitelně hrají o čas. Cesta do Teheránu ministra průmyslu a obchodu Tomáše Hünera, doprovázená významnou podnikatelskou misí, která měla proběhnout v červnu 2018 byla nedávno odložena na neurčito. Vzhledem k většinovému postoji české společnosti vůči Angele Merkelové je paradoxní, že budoucnost českého exportu do Íránu nyní závisí na rozhodnosti a neústupnosti německé kancléřky.
Emmanuel Macron sice veřejně slíbil, že Francie podpoří své firmy, které budou chtít pokračovat v obchodech s Íránem, ale francouzský gigant TOTAL již oznámil, že zruší své plánované smlouvy. Německé firmy zatím důvěřují své vládě. Německý ministr hospodářství Peter Altmaier rovněž slíbil pomoc všem německým firmám, které nepřeruší své obchody s Iránem.
Hlavním íránským příjmem byl vždy vývoz ropy a plynu a není tedy překvapující, že právě íránský ropný průmysl je jedním z hlavních terčů Donalda Trumpa. Evropa dováží zhruba 500 000 barelů íránské ropy denně (mimochodem stejné množství jako dováží Japonsko a Jižní Korea, které se ovšem americkým sankcím přizpůsobí). Proto nyní chce prezident Rúhání záruku, že tento obchod nebude Trumpovi obětován. Předpokládám, že tentokrát se začne za ropu místo dolarů platit eurem. Pokud vím, tak i to by mělo být součástí devítibodového plánu, jak zachránit dohodu JCPOA, o němž nyní jedná Evropská unie s Íránem. Evropská investiční banka by mohla dohlížet na všechny eurové obchodní transakce s Íránem
Sankce dělají z USA policajta planety
USA do značné míry kontrolují světové bankovnictví. Neochota USA i po podepsání JCPOA v roce 2015 umožnit Íránu návrat do systému SWIFT a sankce, které USA nepřestaly uplatňovat vůči íránským bankám, komplikovaly Teheránu platební styk i s Evropou a byly jedním z důvodů, proč se neuskutečnila prezidentem Rúháním slíbená prosperita. Je proto pochopitelné, že Rusko a Čína se zabývají možností vytvořit alternativní platební systémy.
O potřebě jednoty členských států Evropské unie tváří v tvář americkým sankcím hovořila také eurokomisařka Věra Jourová na mezinárodní konferenci „Multiple Challenges for Europe 2018“, která proběhla 21.května 2018 na MZV ČR. Komisařka Jourová přitom odkázala na precedens z roku 1996, kdy se Evropa bránila dopadům amerických sankcí zaměřených tenkrát na Kubu a zvláště na Libyi, ale i na Írán (Council Regulation 2271). Evropa se tehdy ubránila a USA od sankcí odstoupily. Nyní to ovšem bude pro ni ještě těžší. Zeptal jsem se paní Jourové, zda bude EU spolupracovat s Ruskem, které je rovněž signatářem JCPOA. Komisařka odvětila, že to bude nanejvýš vhodné, ale nebude to snadné, neboť Rusko je současně také terčem evropských sankcí. Přiznám se, že jsem měl z paní Věry Jourové velmi dobrý pocit.
Někteří evropští politici naznačují ochotu se americkému ekonomickému obru aktivně postavit. Francouzský ministr financí Bruno Le Maine prohlásil, že „sankce dělají z USA policajta planety a to je nepřijatelné“. Ministr financí rovněž varoval, že Evropa může použít proti USA stejné prostředky, jimiž dnes Trump vyhrožuje evropským firmám. To by mohlo vést k obchodní válce. Britská stínová ministryně zahraničí Emily Thornberry varovala, že je: „Nejvyšší čas, aby Evropa skončila se zbytečnou shovívavostí vůči prezidentu Trumpovi a zdůraznila, že mu nejde o nešíření jaderných zbraní, ale o změnu režimu v Íránu. V Itálii Nathalie Tocci, poradkyně Federiky Mogherini, vysoké představitelky Evropské Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (de facto ministryně zahraničí EU), sdělila, že Trumpovo rozhodnutí „je totální a neospravedlnitelná zrada Evropy“. Ellie Geranmayeh, vedoucí politická představitelka Evropské rady pro zahraniční vztahy, zdůraznila potřebu Evropy připravit odvetu proti americkým sankcím, včetně penalizací majetku amerických společnosti v Evropě a kompenzovat tak možné americké pokuty uvalené na evropské firmy.
S tím souhlasí i Philip Stephens, hlavní politický komentátor Financial Times, který uznal, že to může vést ke spirále dalších a dalších odvet. Nicméně argumentoval, že toto riziko musí Evropa podstoupit. Podle Stephense nejde jen o nutnou obranu evropských ekonomických zájmů, ale o nutnost uznat, že Írán bude i nadále dodržovat dohodu pouze, pokud získá slíbené odškodnění za americké sankce. A dokonce dodal, že dalším imperativem pro Evropu je potřeba nekompromisně odmítnout jakékoli vojenské akce proti Íránu a zabránit USA použít evropské základny v takovémto konfliktu. A nakonec varuje, že pokud Evropa selže, může to vést až ke globální krizi.
Kritické hlasy zní ale i z USA. Známý diplomat James Dobbins, který byl mj. rovněž velvyslancem USA při EU, napsal, že „odchod z JCPOA může být stejně tak špatným krokem, jakým byla invaze Iráku v březnu 2003… George W. Bush se tehdy řídil špatnou zpravodajskou informací, že Saddám Hussein měl jaderný program. Donald Trump se rozhodl vypovědět JCPOA i přesto, že zpravodajci mu správně sdělili, že Írán svůj jaderný program zastavil“. A bratr George W. Bushe, bývalý guvernér Floridy Jebb Bush, se odvolal na svůj dříve vyslovený názor, že Donald Trump „bude prezidentem chaosu“. Nyní to Trump potvrdil. Jedním rozhodnutím se postavil proti nejbližším spojencům a současně prudce zvýšil napětí v nestabilní části planety. Nelze vyloučit, že tam konfrontace může přerůst v ozbrojený konflikt.
Rovněž Barack Obama, který se na veřejnosti od zvolení Donalda Trumpa, moc neobjevuje, se nechal slyšet, že „vypovězení JCPOA ohrozí bezpečnost světa a postaví ho před výběr mezi dvěma zly: buď jaderně vyzbrojený Írán, nebo další válka na Blízkém východě“.
Stoupenci Donalda Trumpa kritizují JCPOA za nevyváženost. Dohoda je podle nich výhodná pro Írán, který se výměnou za zrušení sankcí zavázal zastavit svůj jaderný program do roku 2030. Bez jeho prodloužení však může v tom roce obnovit obohacování uranu a usilovat o vlastní jaderné zbraně, a to za situace, kdy bude z Íránu díky absenci sankcí bohatá a prosperující země. Proto je prý nutné nyní Írán ekonomicky zcela srazit na kolena a tak mu znemožnit jakékoliv investice do vývoje jaderného programu. Zničené hospodářství může vyvolat nějaké lidové povstání proti režimu, což by s americkou pomocí mohlo vést k pádu islámské republiky a k vítězství amerického pojetí demokracie. Tato naivita je srovnatelná jen s naivní vírou, že protiruské sankce mohou donutit prezidenta Putina se vzdát Krymu.
Emmanuel Macron nazval Trumpovo rozhodnutí „šíleností ve středně i dlouhodobém horizontu“. V Petrohradě se prezidenti Putin a Macron shodli, že nejpravděpodobnější motivací Donalda Trumpa pro zcela jednostranné a neodůvodnitelné odstoupení od JCPOA je prezidentova potřeba vyjít vstříc svým voličům, kterým to slíbil a jejichž hlasy potřebuje v nadcházejících volbách do Kongresu USA. Nebezpečný dopad na mezinárodní vztahy a na celý Blízký východ byl tak nevyhnutelně zastíněn.
Je pravda, že Trumpova veřejná argumentace je postavená na tekutém písku. Pokud by chtěly USA zabránit Íránu získat vlastní jaderné zbraně, tak naopak měly usilovat o dodržování JCPOA. Podle pravidelných zpráv Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) Írán dosud všechny podmínky pečlivě dodržoval. Pokud by Trumpovi šlo spíše o omezení íránských aktivit na Blízkém východě, tak o nich není v JCPOA ani slůvko. Americe je trnem v oku íránský vliv v Iráku, Jemenu, Libanonu a zvláště v Sýrii, ale k jeho zadržení nevede cesta přes vyhladovění íránského obyvatelstva. Diplomacie nabízí účinnější formy, ale k jejich využití je zapotřebí ochota a schopnost vyjednávat a také umění kompromisu. Pokud díky sankcím JCPOA zkolabuje, tak Írán svůj jaderný program ihned obnoví.
Prezident Rúhání je íránský Gorbačov
Není ovšem jasné, kdo v té chvíli bude vládnout Íránu. Reformistická vláda prezidenta Hasana Rúháního vsadila vše na úspěch JCPOA a byla přesvědčena, že zrušení sankcí povede k prosperitě a stabilitě. Rúhání se snažil otevřít Írán světu, včetně Západu. Jeho reformní snahy ocenil i prezident České republiky Miloš Zeman, když u příležitosti blahopřání Rúhánímu ke znovuzvolení prezidentem a k podepsání JCPOA po 12 letech usilovného jednání. Shodl se s tehdejším ředitelem zahraničního odboru KPR Hynkem Kmoníčkem, že „Rúhání je íránský Gorbačov“.
Většího prostoru pro svobodu v politice však samozřejmě využívají i Rúháního oponenti, zvláště ti, kteří se mohou opřít o stále významný ekonomický vliv Revolučních gard. Tato radikální opozice byla od začátku kritická k JCPOA a argumentovala, že Západu, zvláště USA, nelze nikdy důvěřovat. Nyní jim Trump dal vlastně za pravdu. Pokud díky sankcím padne Rúháního vláda, tak se moci ujmou protiameričtí jestřábi, kteří nebudou váhat urychlit cestu k jaderným zbraním. Naplní se tak i obavy předchozí americké vlády Baracka Obamy, který považoval JCPOA za svůj největší zahraničně politický úspěch. Nelze vyloučit, že i to je jeden z důvodů, proč je Donald Trump proti JCPOA tak silně zaujatý.
Bývalý ministr zahraničí USA Rex Tillerson byl relativně nedávno vyhozen právě proto, že varoval před důsledky vypovězení JCPOA, a to včetně nestability na Blízkém východě, ztráty důvěryhodnosti amerických závazků i možné obchodní války s Evropou.
Jeho nástupce Mike Pompeo, bývalý ředitel CIA, je naopak známý mnohaletým protiíránským postojem. V odporu proti Íránu se mu vyrovná jen nově jmenovaný poradce pro národní bezpečnost John Bolton, bývalý velvyslanec USA při OSN. Mimochodem neznám většího amerického odpůrce OSN, než je právě John Bolton, který již 15 let prosazuje ignorování OSN a válku proti Íránu.
John Bolton i Mike Pompeo jsou rovněž známí svým odmítáním JCPOA. Pompeo dokonce prosazoval 2000 náletů na Írán, což by prý jistě vedlo k pádu vlády. Islámská republika by tak prý nemohla v roce 2019 oslavit 40.výročí Chomejního revoluce. Jejich cílem není zabránit Íránu získat jaderné zbraně, ale „změna režimu“. To, co prezident Trump si nedovolil vyslovit, hlásají jeho nejbližší spolupracovníci.
John Bolton je ještě radikálnější a je ve svých argumentech konsistentní. Bývalý velvyslanec USA při OSN odmítá diplomacii jako prostředek k řešení konfliktů a nabízí vždy jen jedno opatření: válku. Bolton vehementně podporoval invazi do Iráku v roce 2003 a dodnes svůj postoj nezměnil. (Změnilo ho mnoho politiků například i Tony Blair, ale ne třeba tehdejší ministr zahraničí ČR Cyril Svoboda). Bolton se před několika dny zasloužil o zrušení schůzky mezi Donaldem Trumpem a Kim Čong-unem v Singapuru a opakoval své staré doporučení vyřídit korejský režim vojenským útokem. Skutečnost, že Kim vlastní jaderné zbraně a že jakákoli vojenská konfrontace by mohla znamenat například srovnáním jihokorejského Soulu se zemí, jej nedonutila se seriozněji zamyslet. Naštěstí se tentokrát prezident Trump včas vzpamatoval a jeho lidé nyní singapurské jednání obnovují.
Ve svých pamětech z roku 2007 John Bolton napsal, že podpořil tehdejší jednání prezidenta George W. Bushe s KLDR pouze díky naději, že nedojde k žádné dohodě a bude možné nařídit americkou invazi Severní Koreje. Nyní Bolton navrhl svému kolegovi z klubu jestřábů Mike Pompeovi stejný scénář, pokud jde o Írán.
Pokud jde o návrhy stejných scénářů, tak nemá Bolton šťastnou ruku. Veřejně doporučil pro KLDR, aby přijala „libyjský scénář“. Korejská média ihned připomněla, že Libye dostala tenkrát ujištění o zárukách bezpečnosti a zlepšení vzájemných vztahů, pokud se vzdá úsilí o vlastní jaderné zbraně. Kaddáfí uvěřil a na dohodu přistoupil. Jeho noví spojenci ho pak nechali na pospas rebelům s podporou NATO, kteří ho zavraždili. Právě osud libyjského diktátora Kaddáfího je často citován představiteli KLDR jako ospravedlnění potřeby nevzdat se svých jaderných zbraní.
John Bolton již v roce 2009 psal, že pokud jde o Írán, neexistuje alternativa k vojenskému zákroku. Pokud jde o jadernou dohodu, tak loni Bolton zajímavě argumentoval, že USA by ji měly vypovědět, i když by neexistovaly důkazy, že Írán dohodu porušuje, neboť je jasné, že jednou by ji Irán stejně porušil. Bolton si tedy jistě přeje kolaps JCPOA a následné vítězství íránských jestřábů a obnovení jaderného programu, neboť by mu to posloužilo jako vítaná záminka k prosazení bombardování islámské republiky.
Konec 1. části