Ivo Šebestík píše o tom, jak se v české demokracii změnil za posledních skoro třicet let vztah mezi politiky a stranami a občany. V jaké fázi vztahu jsme dnes?
Vztah české veřejnosti k českým politickým stranám a jejím vrcholovým představitelům se po listopadu 1989 vyvíjel a vyvíjí velmi zajímavým způsobem. Soudím, že v něm můžeme rozeznat celkem pět fází:
Fáze 1. „Vítejte u nás doma. Co vám můžeme nabídnout?“
V této první fázi většina národa navštěvovala náměstí svých měst, chodila do divadel a klubů, ve kterých hltala vystoupení mužů a žen Listopadu 1989. A večer doma usedaly celé rodiny pospolu před televizními obrazovkami najednou obrozené Československé televize a poslouchaly pečlivě, přepečlivě a s velikou nadějí každého, kdo vystoupil před kamery, aby řekl, co bude a jak bude.
Národ tyto hosty ve studiu miloval a obdivoval. A kdyby to bylo množné, zvala by je každá rodina k sobě domů a pohostila po slovanském způsobu, tedy srdečně a nejenom chlebem a solí. Obdiv, naděje, důvěra a radost – toto byly city velké většiny českého národa, jež si lidé přáli sdílet s těmi, které v oněch měsících po listopadu 1989 tak rádi vídali a se kterými by si snad každý rád potřásl pravicí.
Nutno říci, že lidé, kteří tehdy vstupovali či přímo po hlavě padali do české politiky, přečasto dobře vážili slova a snažili si působit důvěryhodně. Nepřipadalo v úvahu, aby se kdokoliv vyjadřoval vulgárně a vyloženě hloupých projevů bývalo tehdy jako šafránu. Zdálo se dokonce, že ani zevnějšek vystupujících osob nebyl tak úplně otřesný, jako se to stávalo později a děje doposud v míře nebývalé. Bývaly to vskutku měsíce naděje, důvěry a víry. Co bylo ve společnosti negativního a zlostného, to sklízeli toliko lidé se stigmatem bývalého režimu. Často jemu věrni jenom proto, že jim jediným bývala později tu a tam zatarasena úniková cesta k předstírání, že jsou z pádu reálného socialismu nadšeni.
Fáze 2. „Stále naděje, neboť demokracii se musíme teprve učit“
Ve druhé fázi polistopadového politického dění už Češi na náměstí a do divadel či klubů na besedy s herci a studenty nechodili. Avšak u televizních přijímačů se většina národa stylizovala do role trpělivých rodičů či učitelů chovajících naděje ve svá talentovaná a učenlivá dítka a svěřence. „To jsou první krůčky demokracie,“ říkávali mnozí a shovívavě se usmívali, když se z bývalých spolurevolucionářů Listopadu začali klubat političtí soupeři. „Inu, pluralita stran, pluralita názorů. Holt demokratická diskuse!“ Stále však bývala komunikace politiků a političek více méně kultivovaná. Hloupostí sice přibylo, nicméně jen mírně a pouze tu a tam.
Naděje přežívala a stále, kdyby kterýkoliv z nich, oněch mužů a žen Listopadu 1989, zazvonil u dveří, byl by srdečně přivítán a uveden do obývacího pokoje. I bylo by mu (jí) nalito víno či podána káva. V Ostravě by dostal(a) pořádného panáka. Mladá demokracie měla čas. Vědělo se, že se lidé musí moc a moc učit a že ani Řím nepostavili za den.
Fáze 3. „Mírná nervozita“
Ve třetí fázi začínali mnozí občané tušit, že není něco v pořádku. Sázka na mladou generaci také jaksi nevycházela. Nová krev přicházející do politiky jevila sklony napodobovat staré matadory, a navíc své chování mnohdy ještě obohacovala mladou dravostí. Také slovník se zhoršil. Do souvislé řeči začalo vstupovat až příliš výplňkového materiálu, oněch citoslovcí onomatopoického charakteru, jimiž se vyjadřují ovce. Tedy v tom lepším případě. Slovník zhrubnul a zchudnul na úroveň repetentů. Přesto část národa zůstávala ještě trpělivá. Už se nestylizovala do role rodičů a učitelů žáků talentovaných a nadějných, spíše pomalu získávala návyky učitelů speciálních škol a tříd, kteří vědí, že od svých žáků nemohou chtít všechno.
A aby politické scéně nebylo smutno v jejím osamění, sklouzl na její myšlenkovou a jazykovou úroveň též mediální mainstream.
Fáze 4. „I občan pravil: „Nemusím mít všechno“
V této čtvrté fázi vztahu mezi občany a politiky již došlo na straně národa ke značnému ochlazení důvěry k politickým stranám a jejich vrcholným představitelům. Málokterý z voličů by ještě toužil pozvat některého politika k sobě domů na šálek kávy. A pokud, tak jen proto, aby si s ním pohrála jeho německá skrvnitá doga. A na námětí chodívá občan už jen výhradně za účelem vyhledání své oblíbené kavárny, ve které k poctě domácí i zahraniční politiky jen občas mávne rukou do prázdna. Jak by mouchu odháněl.
Na televizní zpravodajství a publicistické pořady se dívají už jen pacienti trpící nízkým krevním tlakem, neboť sledování těchto formátů má příznivé léčivé účinky. Též blahodárně zvyšuje adrenalin v krvi. Apatičtí jedinci sledují politické dění rovněž z praktických důvodů, neboť u současné mainsreamové publicistiky se báječně usíná.
Fáze 5. „Občansko-politické vyrovnání“
Tak jako se svého času vyrovnalo Rakousko s Uherskem, právě tak se v této závěrečné fázi vyrovnali občané se svými politickými stranami a jejich předními reprezentanty. Strany potřebují občana jenom k volbám a občané nepotřebují strany a politiky k ničemu. Obě „polokoule“ se od sebe vzdálily natolik, že mezi nimi už není žádné přilnavosti a už vůbec ne řádného magnetismu.
Politici vědí, že je žádný občan už nebere vážně, a tudíž si přestali dávat pozor na svoje chování. Přihodilo se jim v podstatě totéž, co lidem dlouhodobě vyloučeným společností. Přestali na ni dbát. A tak, jak bezdomovec bez studu a hanby rozprostře své noviny na lavičce v parku nebo se uloží na chodníku, stejně tak politik bez studu a hanby otevře ústa, aby se projevil. Jediný, kdo ještě jeho slova lačně hltá, je mediální mainstream. Ostatně, nacházející se ve stejném stupni sociální exkluze. Či rozkladu?
A tak dva světy, svět občana a svět politika, nacházejí se vedle sebe a existují paralelně a nepropojeně. Není bodu, na kterém by se protnuly, není místa, jež by sdílely společně. A možná i tomu se říká demokracie a možná i toto charakterizuje moderní svobodnou společnost západní civilizace.