Milan Daniel píše v souvislosti s probíhajícím summitem NATO o tom, že Evropa by si měla vybrat, zda bude nadále platit za “ochranu před mírem”.
Když do poklidně fungujícího obchodu vstoupí nabušený maník a významně pošilhávaje po parťákovi, který u vchodu postává se sirkami a benzínovým kanystrem, nabídne majiteli za nemalý peníz „ochranu“, najde se v trestním zákoníku hned několik paragrafů, na jejichž základě může vyfasovat léta kriminálu.
Když se ovšem s kritikou nedostatečné „ochrany“ Západu proti vyfabrikovanému nepříteli objeví před evropskými branami americký prezident a tvrdě vyžaduje, aby prosperující země nakupovaly na „obranu“ smrtonosné zbraně vyrobené v zemi jeho, je to ochrana demokracie.
Nebo něčeho jiného?
Mluvčí protiválečné organizace Ne základnám Eva Novotná na téma těchto snah uvádí:
Před necelými pěti lety organizace Worldwide Independent Network a Gallup International Association provedly globální průzkum veřejného mínění. Téměř 70 tisíc respondentů z 65 států na konci roku 2013 odpovídalo na otázku „Jaká země představuje největší hrozbu pro mír?“
Zhruba 24 procent dotázaných uvedlo, že největší hrozbu představují Spojené státy. Na druhém místě se s patřičným odstupem umístil Pákistán (8 procent), na třetím místě Čína (6 procent) a čtvrté místo s pěti procenty obsadily hned čtyři země – Afghánistán, Írán, Izrael a Severní Korea. Dnes na Západě tolik obávané Rusko se umístilo až na 12. místě (2 procenta).
V roce 2017 společnost Pew Research Center položila respondentům z 30 zemí podobnou otázku. Zhruba 35 procent dotázaných označilo Spojené státy za „zásadní hrozbu“. Světová veřejnost celkem oprávněně vnímá USA jako primární hrozbu a NATO za relikt studené války, který měl zaniknout spolu s Varšavskou smlouvou. Následná expanze Severoatlantické aliance směrem k hranicím Ruska je vnímána jako nezodpovědný avanturismus. Vojenské intervence Aliance v Kosovu, Afghánistánu, Iráku a Libyi ke kýžené bezpečnostní stabilitě nepřispěly, ba právě naopak.
Hovoříme-li o potenciálním rozbití transatlantických vazeb Donaldem Trumpem tváří v tvář Rusku a jeho snahám destabilizovat západní vlády – ať už skutečných či imaginárních – Kreml především využívá chyb svých protivníků. Vzestup xenofobie a populismu v USA a Evropě není přímým důsledkem podvratných aktivit Kremlu. S údajným nepřítelem je třeba hovořit; je nutno pochopit jeho chování, analyzovat jej a adaptovat takovou politickou strategii, která by vedla ke zmírnění mezinárodního napětí.
Donald Trump si zjevně předsevzal, že Ameriku vyvede z recese a získá pro ni výhody také tím, že pro tuzemské firmy – zejména ovšem ty zbrojařské – získá významné množství nových zakázek. Motiv neskrývá – bohatému Německu vyčítá, že do kasy ruského arcinepřítele posílá za plyn „miliardy dolarů“, které by podle jeho logiky měly zřejmě skončit v USA. Podobně i další nevděčníci, kteří bez důkazů svalují na Rusko každou špatnost a nechávají se před ním „chránit“, aniž by za to adekvátně platili.
Má pravdu, předseda. Nejde přece na jedné straně medvěda hanět a prstíčkem sankcí mu hrozit a na straně druhé ho vykrmovat. Nic na tom, že Míša je pokojný a hledí si své plástve s medem. Kdyby chtěl, přece by mohl. Jde přece hlavně o to bohatství, které má!
Aliance poukazuje na ruskou anexi Krymu, jeho vojenskou angažovanost na východní Ukrajině a chování Ruska (které to ovšem odůvodňuje ochranou demokracie a lidských práv) hodnotí jako hrozbu pro Evropu. Tu naopak nevidí v praxi současného ukrajinského režimu, jenž minimálně toleruje (ne-li produkuje) nenávist vůči jiným, místo snahy o dohodu s vlastními občany nesmyslně válčí, nebo jich miliony vyhání do zahraničí. Necítí žádnou vinu za pomoc při rozbití Jugoslávie a instalaci vlády narkomafie a válečných zločinců v Kosovu (jehož „demokracie“ je podpořena instalací obrovské americké vojenské základny). Nezná se k zásadnímu podílu na rozbití Libye a faktickému vygenerování migrační katastrofy.
Vidíme třísku v oku bratra svého, ale břevno ve svém nevidíme.
Není to samozřejmě jednoznačné. Ani mezi prezidenty. Bulharský prezident Radev, jehož země patří v Evropě k nejchudším, informoval o tom, že americký prezident Donald Trump na summitu NATO vyzval spojence, aby zvýšili výdaje na obranu ne na dvě procenta HDP, která stanovil před časem jako dostatečnou metu, ale rovnou na procenta čtyři. Proč ne rovnou čtyřicet? Český prezident se sice na jedné straně měl k původně dohodnutému zvyšování obranných výdajů přihlásit, na druhé straně se podle dostupných informací měl k politice vůči Rusku vyjádřit jako o studené válce. A sousloví „ruská hrozba“ označil za prázdnou frázi. Měl dokonce prohlásit, že je zapotřebí smysluplná konverzace a vztah s Ruskem. Také mu naslouchat, protože Rusové chtějí cítit, že jsou respektováni.
Což je mimochodem pro tuzemské americké šváby o důvod víc, aby na něj pokřikovali jako na ruského švába.
Navrhnout jednat o odzbrojení by se ovšem před světoznámým gangsterem nikdo neodvážil.
Musíš se rozhodnout, Evropo. Konfrontace, nebo dialog? Budeš si raději lhát a gangsterovi solit, abys zakryla vlastní schizofrenii a ochránila se před mírem?
Vzpomenete si vážení zástupcové toho lidu, který nechce víc než obyčejně žít, že nejste agenty gangsterů a zbrojovek?